Proč jsme nevyhráli ­bitvu u Hradce Králové v roce 1866?

Odpověď na otázku v titulku je zdánlivě pro obecné povědomí jednoduchá. Naše armáda měla pušky předovky, Prusové zadovky.

Zajisté má výše uvedený názor silné opodstatnění. Teoreticky měla pruská nepřátelská pěchota zasypat rakouské vojáky krupobitím kulí v počtu desetkrát vyšším, než pálili v odvetu naši střelci.

Tak jako velké katastrofy, například v dopravě, nemají jednu příčinu, i prohrané bitvy jsou výsledkem nepříznivého sledu řady událostí.

Rakouské perkusní předovky dokázaly v rukách šikovného vojáka vystřelit až třikrát v minutě. A poměr jedna ku třem už není jedna ku deseti. Navíc jen prostá rychlost nabíjení nerozhodovala o bojovém využití ručnice.

Velmi významná byla spolehlivost zbraně. Naše pušky Lorenz M1854 neselhávaly a měly drážkovaný vývrt hlavně. Střílely přesně na 900 kroků. Jedinou slabinou byl způsob nabíjení.

Pruské zadovky trpěly řadou neduhů. Papírové náboje zanášely zbraň popelem a jehla odpalovacího ústrojí se často lámala pro teplotní namáhání během výstřelu. Hladký vývrt hlavně nenapomáhal vedení střelby na bodový cíl. Mířený dostřel nejvýše do 700 kroků. Střely byly méně průrazné.

Navíc za určitých okolností se rychlopalba mohla stát nedostatkem pro velkou spotřebu munice.

Jistou taktickou nevýhodou byl výcvik rakouské pěchoty za útoku. Naši střelci měli předepsáno vyrazit ze vzdálenosti okolo dvou stovek metrů k bodákovému šturmu šiků protivníka.

Trval by zhruba minutu.

V kontextu doby nebyla taktika výpadu na bodáky čirým bláznovstvím naší generality. Vycházela z vedení boje bajonety francouzským vojskem Napoleona III. v bitvě u Magenty 1859. Francouzi vyhráli a rakouské vojsko úspěšný způsob útoku zařadilo do cvičebního řádu.

Ke všemu naše císařsko-královská pěchota před pár dny rozhodla ve svůj prospěch bitvu u Custozy (27.6.1866) proti Italům.

Válka s Pruskem a Itálií nebyla v žádném případě předem ztracená.

V polovině 19. století se bitvy nevedly jen pěchotou. Rovnocenný význam mělo dělostřelectvo. Naše výzbroj převyšovala kanóny protivníka ve všech ohledech, v dostřelu i přesnosti vedení palby.

Technická nadřazenost naší císařské artilérie se odvíjela od moderní konstrukce hlavně s drážkami. Střely rotovaly vzduchem po vypočitatelné dráze.

Dělostřelecká munice byla již pestrá. Nárazový granát, vybuchující po dopadu, obdobně působící granát zápalný, který byl plněn dřevěným uhlím jako ohněnosnou látkou a časovaný šrapnel. Ten se rozprskl ještě ve vzduchu a zasypal postavení nepřítele kovovými kuličkami. Pro boj na krátkou vzdálenost bylo možné naládovat do kanónu kartáč, tedy velký brokový náboj.

Polní děla předovky tuzemského vojska ráže 85 mm nebo 105 mm dostřelila tři až čtyři kilometry daleko.

Pruská děla zadovky s hladkou hlavní nesla na zhruba kilometr a půl*.

Málo známou skutečností je nasazení rakouských raketometů na jednu ránu s doletem střely ráže 77 mm půl až jeden a půl kilometru. Výhodou systému byla příznivá cena odpalovacího zařízení. Nevýhodou malý počet vyrobených kusů.

Součástí obou armád bylo i jezdectvo. Jezdci sice měli jako zbraň pistoli nebo krátkou ručnici (karabinu) na jednu ránu, ale i tradiční šavli. Huláni používali píku dlouhou zhruba dva a půl metru.

Jízda plnila taktické úkoly vyžadující rychlý přesun a nečekaný úder zejména obchvatem.

Vojenští historici oceňují naši jízdu lepší pruské.

Obě strany disponovaly i pomocnými jednotkami, jistou důležitost již mělo telegrafní vojsko, pionýři neboli ženisté.

Prušáci navíc vybudovali železniční oddíly, které byly schopné rychle opravovat poškozená kolejiště i poničené mosty.

Součástí tehdejších armád byli i zdravotníci.

Bitva u Hradce Králové nebyla první na pruském směru v právě probíhající válce. Bohužel většinu střetů svedených v severních a východních Čechách naše vojsko prohrálo.

Vše špatné k něčemu dobré.

Vrchní velitel naší Severní armády polní zbrojmistr Ludwig August rytíř Benedek von Felsö-Eör správně stanovil povšechný způsob boje v nadcházející bitvě.

Úpornou obranou způsobíme Prusům těžké ztráty a oslabeného nepřítele rozdrtíme mohutným protiútokem.

Naše vojsko v počtu 221 000 mužů (včetně spojenecké saské armády) se chystalo odrazit útok 215 000 Prusů v postaveních ve tvaru vyklenutého oblouku na pravém břehu Labe západně od Hradce Králové.

Benedek vydal rozkaz k vybudování polního opevnění, zákopů a chráněných dělostřeleckých pozic. Rozkazy dospěly k útvarům v den bitvy po třetí hodině ráno dne 3. července a do rozbřesku se ženijní opatření nepodařilo zřídit ve významném rozsahu.

Postavení obou stran bylo následující. Na západě pruská Labská armáda cílila na spojeneckou Saskou armádu, ve středu oblouku se připravovala k útoku 1. pruská armáda a od východu teprve táhla k bitevnímu poli 2. pruská armáda.

Naše síly se nečlenily na armády, ale na sbory s kolísavým počtem mužů okolo 35 000. Benedek rozmístil jednotky do hloubky a ponechal v záloze 47 000 mužů, 320 děl a 11 000 jezdců.

Bitvu z naší strany začalo po nočním dešti a za ranní mlhy rakouské dělostřelectvo (celkem 770 děl včetně zálohy), kterým odpovídala artilérie pruská (780 děl), která podporovala útok vlastní pěchoty. Útok Prusů jsme úspěšně odrazili na všech směrech.

Vývoj bitevní vřavy se jevil tak příznivě, že velitel 2. sboru Tassilo Festetics vydal rozkaz k útoku na pozice Prusů v lese Svíb. Naši stateční vojáci doslova roznesli Prusy na bodácích, ale zaplatili vítězství tisícovkami mrtvých a raněných.

Festeticsovo skvělé vítězství v lese (v boji přišel o nohu v kotníku) způsobilo prohru v celé bitvě, protože jednotky, vedené nadále stejně útočně laděným podmaršálkem Mollinarym, ve výchozím postavení nikdo nenahradil. Do chabě bráněného prostoru našeho pravého křídla vtrhla 2. pruská armáda a snadno přinutila k ústupu jednotky silně oslabené bodákovým šturmem na Svíb.

Prusům se tak podařilo útokem z východu obsadit důležitou výšinu u obce Chlum. Bohužel protiútoky našich selhaly. Jednak pro palebnou sílu Prusů, jednak pro zasazení jednotek do protiútoku po částech, což nápor rozdrobilo.

Naše jednotky začaly ustupovat na jihovýchod za Labe. Jen dílčím úspěchem byla porážka pruského jezdectva, které usilovalo šavlemi sesekat ve zmatku ustupující rakouské vojsko.

V poslední velké jezdecké zápolení evropských dějin jsme vyhráli my. Celkem na obou stranách padlo 1 600 jezdců a 900 koní.

Bitva dopadla ve prospěch Pruska. Válka rovněž.

Střet na bitevním poli naznačil, že Rakousko s 35 milióny obyvatel není v dobré kondici v porovnání s Pruskem s 18 milióny lidstva, protože z hlediska počtu populace by si mělo dovolit vybudovat armádu dvakrát větší, než dokázalo.

Porážku naše císařsko-královská politická reprezentace svedla na Benedeka, jak se stává poraženým vojevůdcům často, i když souhrn pochybení ve válce byl mnohem širší a nepadal jen na hlavu velitele.

A plyne z události před 159 léty nějaké poučení pro dnešek?

Jedno určitě. Každému svrchovanému státu se vyplatí, mít lepší vojsko než ti druzí. Slabá armáda indikuje odborně nezpůsobilé politické vedení.

Náš dávný erár náhle prozřel. Přišel na způsob, jak ze stávajících předovek zámečnickou úpravou vyrobit ručnici mnohem lepších vlastností, než byla pruská jehlovka.

Co vymyslí naši současní politici, je ve hvězdách.

Ale o tom třeba někdy příště.

*údaj Karel Kudr

Zdroje informací:

Významné bitvy v Čechách a na Moravě, Macoun Jiří, Computer Press 2007

Válka rakousko-pruská 1866 v Čechách a na Moravě, plukovník v. v. Karel Kudr, Praha 1936 (z fondu Digitální studovny Ministerstva obrany)