Buřtosmajlík, párkotoust a tortileta: Vydatně zábavná jídla pro děti od pokustáty

Asi patřím mezi bílé vrány, ale jsem zvyklý na teplou kuchyni třikrát denně. Jako dítě jsem měl většinou ráno vejce. Na sto způsobů. Oba rodiče měli sice fantazii, ale od páté třídy jsem si raději dělal vajíčka sám. A po svém. Dá se říct, že jsem vědecký pracovník v oblasti přípravy a konzumace vajec.

To platí i u ostatních pokrmů. Obědy, večeře. Žádný problém. Z kuchařek si beru spíš inspiraci. Z receptu na guláš jsem ponechal pouze cibuli a papriku. Zbytek dodávám dle obsahu ledničky nebo batohu. To když jsem s dětmi v přírodě. Konzerva vepřového, několik hříbků, cibule… „A hele, támhle na stráni roste šalvěj. Kluci, upalujte ji natrhat, tátu bolí nohy. A jestli chcete jíst, mrskněte s sebou. Ségra už skuhrá hlady.“

Zapojit děti do přípravy jídla je pro mě neskonale zábavné a pro děti přínosné. I kvůli tomu, že vidí tatínka, jak si připálí prsty při vyndávání pečené brambory z popela. „Aha, i táta je někdy matla. Proč tam sahal? Oheň přeci pálí!“ Zábavné je proto, s jakou důležitostí běží tu šalvěj natrhat. Jistě že přinesou i hluchavku, heřmánek a občas i našlápnuté cosi nevábného na botě. Jsou to děti. Ale učí se tím. Baví mě pozorovat ty utrápené, hladové, ale důležitě vážné tvářičky mých dětí. S jakou vervou plní zadaný úkol. Však já jim to zítra ráno při snídani zase vynahradím.

Pro kolemjdoucí asi působím jako otec lenoch, co vysílá děti na bojové úkoly, zatímco se válí u ohýnku.

A tím se konečně dostávám ke kreativní přípravě snídaní. Na YouTube prezentované pokrmy znám už několik dekád. Tam to vypadá jako objev století, ale srdíčkový párek mi dělal táta už začátkem osmdesátek. Placku s párkovým překvapením jakbysmet. A volské oko v topince? Šmarjá. To dělal tátovi už jeho táta.

Ale abych jen nekritizoval. Připlácnout tortillu na škvařící se omeletu se zeleninou a sýrem, plus následné obrácení, je dobrý nápad. Vyzkoušel jsem ho hned ráno. Neúspěšně. Moje předchozí experimenty a párky způsobily, že děti je tam chtějí místo zeleniny, kterou přikusují místo chleba. Prostě děti.

A to nemluvím o jejich tuningu již hotových poživatin. Při celodenní procházce lesem a absenci všude inzerovaných cukrovinek musím improvizovat. Cukr prostě potřebují děti k životu. Jak jinak by nás, dospěláky, přiváděly k šílenství! Vybalím tvarohový dezert, vrazím ho holce: „Jez! A jestli ho chceš osladit, natrhej si borůvky.“ Nejen že natrhala borůvky, ale dokázala sehnat i lesní jahody a maliny. To byl koncert chutí. Ochutnat mi však nedala: „Moje. Natrhej si sám!“

Když už mě opravdu naštvou svou zmlsaností, vyberu zbytky z lednice a jdeme snídat do sopky. Ano, jednu máme kousek za městem. Už pár tisíc let nesoptila a zdarma pomáhá omezovat soptění vytočeným rodičům. Nedojedené kousky pizzy, sekané a tři dny starý chleba přijdou k chuti. Bodejť, když snídají až kolem jedenácté.

Grilování kraluje. Cokoli se dá položit na gril nebo napíchnout na klacek a opéct, nám chutná. Kromě maršmelounů. Několik popálení vyléčilo mé děti z amerikanizace českých ohníčků. Zkusili jsme československou kuchyni. Nakoupil jsem lokše a vrazil do nich pořádný kus slaniny. Velký úspěch. Jen dceři jsem to musel nakrájet. To víte, dámička.

Vařím s dětmi pro zábavu. Vaření dětem je zábavné. I vaření dětí pro tatínka je „zábava“. Hlavně při úklidu. Avšak jejich poděkování za to stojí.