Evoluce šikany: Staré zlo v novém hávu – od kasáren po kyberprostor

Když se šikana natáčí a sdílí

Pamatujete si doby, kdy se šikana děla za zavřenými dveřmi, daleko od očí veřejnosti? Když se o ní mluvilo jen šeptem, a oběti raději mlčely? Dnes už ne. Dnes se násilníci sami natáčí, chlubí se tím na sítích a sbírají lajky za brutalitu.

Případ z Hodonína je jen jedním z mnoha. Video zachycující útok na školačku se stalo virální senzací a během pár hodin obletělo celou republiku. Společenský šok? Možná. Ale než se pustíme do pohoršeného vrtění hlavou, pojďme si přiznat: šikana tady byla vždy. Jen se změnil způsob, jakým se s ní vypořádáváme.

Jak se šikanovalo kdysi?

Dřív byla šikana tak trochu „součástí systému“. Na vojně? Drsné rituály. Ve školách? Někdy i přímá fyzická agrese. Dělo se to, ale většinou tajně. Na vojně se mladší vojáci museli podřizovat tzv. „mazákům“, a pokud ne, následovaly tresty – od psychického nátlaku až po vážné fyzické ublížení.

Podle historiků byla šikana ve vojenském prostředí v minulosti natolik běžná, že ji mnozí považovali za nevyhnutelnou. V 70. letech v ČSSR bylo běžné, že mladí vojáci byli ponižováni, mláceni nebo donuceni dělat nesmyslné úkoly. Každý, kdo to zažil, vám řekne, že šikana byla strašná – ale dělo se to „za zavřenými dveřmi“.

Co je dnes jinak?

Dnes už se nic netají. V době chytrých telefonů a sociálních sítí se šikana stala veřejným spektáklem. Už se neodehrává jen v tichých koutech školních chodeb. Dnes se šikanující přímo chlubí svou brutalitou a šikana se stává obsahem ke sdílení. To je šikana 2.0.

Místo toho, aby se násilí skrývalo, je nyní natáčeno, sestříháno a doplněno o emotikony. Agresoři získávají sledovanost a pocit moci. A čím brutálnější video, tím více zhlédnutí.

Dopady na oběti: dříve vs. dnes

Dřív se oběti snažily své utrpení skrýt. Dnes jejich bolest sledují stovky nebo tisíce lidí online. A co je nejhorší? Když video dosáhne virálního statusu, zranění nejsou jen fyzická, ale i psychická. Oběti jsou zesměšňovány, jejich utrpení se stává memem. Co dřív končilo na psychiatrii, dnes může končit sebevraždou.

V minulosti mohl být extrémní případ šikany v armádě zameten pod koberec, někdy končil tragicky, například „nehodou při čištění zbraně“. Dnes jsou následky jiné – veřejná ostuda, ostrakizace, dlouhodobé psychické trauma.

Kde selhávají rodiče a škola?

Vždy, když se stane něco takového, následuje obvyklý scénář: pedagogové a rodiče se ptají, jak je možné, že to nikdo neřešil dřív. Jak je možné, že se to vůbec děje? Odpověď je jednoduchá: děti už nežijí v našem světě. Žijí v online světě.

Dospělí si neuvědomují, jak moc sociální sítě ovlivňují vnímání násilí u dětí. Pro ně už to není „útok“, je to jen další video na TikToku. A pokud něco „není na videu“, jakoby se to vůbec nestalo.

Rodiče často netuší, co jejich děti sledují a sdílí. Přitom právě tady je klíč k řešení problému. Pokud bychom věnovali více pozornosti tomu, jak naše děti konzumují obsah na internetu, možná bychom podobným případům dokázali zabránit.

Jak proti tomu bojovat?

Prvním krokem je přestat se tvářit, že je to „problém někoho jiného“. Tohle není jen o Hodoníně. Tohle se děje všude.

Můžeme to zastavit?

Šikana se nezmění sama od sebe. Potřebujeme, aby rodiče byli aktivnější, aby školy neotáčely hlavu stranou a aby děti samy chápaly, jak ničivé může být sdílení takového obsahu.

Pokud se nepostavíme šikaně dnes, zítra se může stát někomu blízkému. A pokud se nezmění pravidla hry, příště už to nemusí skončit „jen“ modřinami, ale něčím mnohem horším.

Zdroje: