Článek
Sedím v práci, řeším veledůležité problémy uživatelů a najednou mi zazvoní telefon. Kouknu a vidím, že volá syn. „Tati, bráchu u jídelny zmlátili dva kluci. Kopali mu do hlavy a třískali hlavou o obrubník. On se tu teď potácí a nic si nepamatuje.“
Otřes mozku, ulomený zub, šok
Rychle jsem poučil syna, co má udělat, sedl do auta a za 10 minut byl na místě. Dobře, že dělám kousek od školy. Cestou mi znovu volá syn, ale hovoří nějaká paní. Sděluje mi, že zmláceného ošetřují v jídelně a jestli mají volat záchranku. Povídám: „Jsem tam za 2 minuty a syna si odvezu sám.“ Vůbec si nepamatuji, co mi na místě paní učitelky (nebo kuchařky) říkaly. Asi šok. Měl jsem rudou mlhu před očima. Nevím, jak bych se zachoval, mít po ruce ty útočníky. Vyrážíme do nemocnice. Cestou mi mladší syn s pláčem říká, co se stalo a že byl u toho. Vyhrknu první věc, co mne, jako dospěláka, napadne: „To jsi mu nemohl pomoct?!“ Vzápětí bych si nafackoval. Je to malý kluk. Mladší než útočníci. Oni byli dva a pěkně v ráži. Syn brečí a omlouvá se. V duchu si říkám, že jsem vůl. Večer jsem se mu omluvil. Byt máme cestou, tak mladšího vykládám doma a frčím dál. V nemocnici jsou zlatí. Jen vidí kluka a už ho berou přednostně na úrazovku. Několik čekajících pacientů sice brblá, ale při pohledu na mne umlknou. Musím vypadat hrozivě. Syn zvrací, je zmatený a nemluví souvisle. Hloupě se na mě usmívá a já koukám, že mu chybí kousek zubu. Do pr… Mám strach a vztek! Volám jeho matku a ta mi brečí do telefonu. Trochu jí uklidňuji, informuji o stavu a v kterém pokoji je. Hospitalizovali ho s otřesem mozku.
Může si za to sám!
Matka je u syna a já jedu domů. Mladší syn tam smutně sedí a manželka se o něj stará. Hodná maceška. Beru mobil a na WhatsApp skupinu třídy, kam chodí napadený syn, dávám info o incidentu a žádám rodiče u bitky přítomných dětí o spolupráci. Od mladšího syna vím, kdo útočil. Vzhledem k věku útočníků a pouze jednomu svědectví neuvádím na skupinu jména, ale zmiňuji „spolužáky ze třídy“. Po chvíli volá jedna maminka, zapíná hlasitý odposlech a její dcera s kamarádkou popisují, co se stalo. Stejná verze jako od mladší syna. Mám jistotu! Rozbíhá se vášnivá debata na skupině. Otec jednoho z útočníku to nevydrží, začíná svého syna bránit a ukončuje svou tirádu: „Váš syn si za to může sám.“ Znáte to přísloví o potrefené huse? Do té chvíle nikdo nikoho nejmenoval a ani neobvinil. Svého syna „přiznal“ sám. Chat jsem si okamžitě zálohoval a udělal i pár snímků obrazovky.
Mohu za to asi já
Ačkoliv od toho škola nejdřív dala ruce pryč s tím, že to nebylo v areálu školy, rozběhlo se vyšetřování. Nejen ve škole. Po dohodě s matkou jsem to oznámil i PČR. Že je to přehnané? Jako kluk jsem se taky několikrát popral, ale tohle bylo brutální napadení. Ne jeden na jednoho a bác jedna čenichová! Policista se nestačil divit. Bylo to asi takhle: Po vyučování, cestou do jídelny, syn házel koule na spolužáky. Nebyl sám. Dělali to všichni. On se ale trefil do jednoho z útočníků, ten přehnaně zareagoval a už to jelo. Přidal se k němu další ze spolužáků. Ostatní, včetně druhého syna, stáli okolo a fascinovaně zírali. Pro úplnost je třeba dodat, že syn na útočníka žaloval ve škole. Několikrát. To je moje vina. Několik předchozích měsíců si syn stěžoval, že ho jeden spolužák neustále stírá, slovně napadá a občas i nejen slovně. Poradil jsem mu, že pokud se to opět stane, má to oznámit paní učitelce. Nevím, jak to zafungovalo ve škole, ale situaci jsem tím zhoršil. Podle spolužáků mu syn jeho ataky oplácel žalováním. Trochu mi vrtá hlavou, proč to paní učitelce nebylo divné. Bylo jich ve třídě přes 30 a tak si třeba nevšimla.
Třídní důtka
Školní vyšetřování přišlo na výše uvedené okolnosti. Útočníci byli potrestáni. I můj syn. Dostal třídní důtku. Prý provokoval. Nadšený nejsem, ale bez viny kluk určitě nebyl. To je bez debat. Matka byla jiného názoru a předložila problém školní inspekci. Nebudu komentovat průběh ani nález inspekce. Já musím uznat, že nakonec se k problému škola postavila čelem. Jednání o dalším postupu probíhala věcně a korektně. Dohodli přednášky pro žáky, upravili dozor a zařídili pro žáky ne příliš populární, pravidelné třídnické hodiny, na kterých řeší problémy ve třídě. Palec nahoru, školo.
Právní dohra
Po oznámení PČR jsem se mnoho o dalším postupu nedozvěděl. Oba synové byli u výslechu. Beze mne, ale za přítomnosti OSPOD. Předpokládám, že útočníci taky. Poštou přišlo rozhodnutí. Odloženo. Vzhledem k věku se to dalo čekat.
Co k tomu říct?
Upřímně lituji rodiče útočníků. Čím si museli projít kvůli svým ratolestem, bych zažít nechtěl. Na druhou stranu jsem s tím musel něco udělat. Opravdu to chlapci přehnali. Škola, synové i já jsme si z toho vzali ponaučení. Tak snad i vy.
