Článek
Když se objeví váš článek na Seznamu a pod ním začne bublat komentářová sekce, cítíte, jak se vaší tvorbě daří. Skutečný úspěch totiž nepoznáte podle počtu lajků, ale podle toho, že se ozve první kritik. Ten, který musí mít poslední slovo.
Ano, přesně ten, kdo vám s hrdostí napíše, že jste „TOPtaťka“, „pozér“ a že „za jeho mládí to bylo normální a vojna v devadesátkách nesahá službě v ČSLA ani po kolena“.
A právě v tu chvíli víte, že jste trefili do černého.
Setkání s „pravdou“
Pod mým článkem „Volejte OSPOD! Učím děti střílet a do školy chodí pěšky“ se objevil komentář, který zněl zpočátku nevinně. Pán mi vlastně dával za pravdu – jen trochu jinak.
„Jste čistý standard a jen se vytahujete,“ napsal. A já souhlasil. Proč se hádat?
Jenže postupně se z toho vyklubala menší internetová bitva.
Nejdřív padlo pár ironických poznámek, pak pár poznámek o pozérech a nakonec to skončilo desítkami komentářů, v nichž pan komentující vytrvale dokazoval, že má pravdu.
A že já ji tedy rozhodně nemám.
Proč vlastně píšu
Nejsem spisovatel s potřebou být obdivován. Píšu, protože mě to baví, protože to uklidňuje a protože v psaní často potkám sám sebe.
A když se ozve někdo, komu to „leze na nervy“?
To je jen známka toho, že článek zasáhl.
Negativní komentář je pro autora jako hnůj pro zahradníka.
Nevoní.
Ale díky němu to roste.
Proč kritika bolí a zároveň pomáhá
Člověk by si mohl říct, proč se hádat s někým, kdo vám nerozumí.
Jenže přesně tito lidé dělají z autorů lepší autory.
Protože vás nutí přemýšlet:
- Jestli jste se vyjádřili srozumitelně.
- Jestli jste nechtěně neublížili.
- Nebo jestli jste náhodou neřekli přesně to, co měli slyšet.
Zatímco pochvala pohladí ego, kritika pohne myšlenkami.
A to je pro tvůrce víc než jakýkoliv like.
Diskuzní přispěvatel jako zrcadlo
Pan „Kritik“ není nepřítel.
Je spíš připomínkou toho, že svět se změnil.
Že dřív bylo normální, když dítě chodilo do školy pěšky, lezlo po stromech a dostalo pohlavek, když odmlouvalo.
A dnes se z toho dělá buď senzace, nebo důvod volat sociálku.
Jeho komentáře mi vlastně potvrdily, že moje téma má smysl.
Že dnešní normálnost potřebuje obhájce.
A že i obyčejný táta, který učí děti samostatnosti, může vypadat jako hrdina – nebo jako provokatér a zakomplexovaný pozér.
Hnojení inspirace
Každý autor by měl mít svého pana „Kritika“.
Člověka, který mu znepříjemní den, ale tím mu v hlavě zasadí novou myšlenku.
Bez oponenta není růst.
Takže děkuji všem svým kritikům.
Díky nim vím, že píšu k lidem, ne do zdi.
A že inspirace často voní po bahně.
Nejsem TOPtaťka.
Nejsem pozér.
Jsem jen obyčejný táta, který má radost, když se jeho děti neztratí po cestě do školy.
A jestli to někoho provokuje, tím líp.
Protože, jak říkal můj děda:
„Bez hnoje není úroda.“
