Článek
Dělat dětem Ježíška je rok od roku náročnější. O financích nemluvím, to je stálice na nebi rodičovských problémů. Mluvím o fantazii, se kterou dárky pořizuji.
Standardní kačer na provázku, herní počítač či VR brýle již nejsou IN. Alespoň pro moji pětiletou dceru. Chtěla magický kotlík. Ne ten tatínkův, ve kterém připravuje pokaždé záhadné pokrmy a říká tomu „tajemný kotlík“. Ona chtěla magický za tři a půl tisíce korun. Jednorázový bazmek, který po Vánocích půjde do popelnice.
Fakt nevím, kde k tomu princezna přišla. Už chápu, proč se nedoporučuje drobečkům televize a tablet. Mohou uvidět reklamu. To doporučení jistě vymyslel Ježíškem potrestaný rodič.
Pustil jsem si několik „naučných“ videí na YouTube. „Mámo, pojď se podívat na ten zázrak,“ pozval jsem manželku na desetiminutové video zobrazující příšeru, která se klube z naprosto kýčovitého „hrnce“. „Vítej, magický kotlíku!“ Děvčátko na videu radostně výskalo, na mě šly mrákoty. „No to je ale…“
Manželka uznala, že i když jsme na tom se dvěma platy celkem přijatelně, za jedno velké „křach“, „lup“ a „kník“ tři a půl tisíce nedáme. A když i babička uznala nevhodnost dárku, scrollovali jsme palcem o video dál.
Když algoritmus YouTube uznal, že nejsme vhodní, movití a dostatečně praštění rodiče, snížil laťku. Začal nám ukazovat podobný, ale podstatně levnější produkt. Magické vejce.
Je to vlastně to samé. Pouze na začátku hraje jiná muzika, „něco“ ve vejci se směje, vzdychá a ťuká na skořápku. Návod vás nutí vejce chovat, pusinkovat a taktéž klepat na perforovaný obal v podobě pštrosího vejce. Cena kolem pěti stovek za „křach“, „lup“ a „kník“ je přijatelná.
Ještě před několika lety bych se sám sobě zasmál a šel dětem udělat volské oči. Jenže to byli jen kluci a já měl jeden plat. Teď máme i princeznu a platy dva. Stal se ze mě maloměšťák ze střední třídy. Musím tedy „naježit“ dceři magické vejce.
O Štědrý den malá čarodějka rozbalila dárek. Maminka chtěla přečíst návod, ale přiložený formulář by nepřečetl ani Krakonoš se svou zázračnou holí. Tatínek IT technik se zaměřil na obrázky.
Dceruška dle pokynů hladila, kolébala, pusinkovala, klepala. Zbytečně. Vejce ani ťuk. S hrůzou jsem si vzpomněl, že se dnes většina výrobků dodává bez baterií. Do zmateného sakrování se vložil syn. Světák, znalec a puberťák. S přehledem obrátil vejce vzhůru nohama, vyndal plastovou pojistku a příšerka se začala klubat.
A tak jsme celá rodina koukali deset minut na blikající a vzdychající vajíčko, které udělalo „křach“, „lup“ a „kník“. Pětistovka v háji a dcera v sedmém nebi.
Narozeného mimozemšťánka po několika minutách odložila a jala si hrát s krabicí, ve které bylo vejce.
