Článek
Moje existence je plná paradoxů. Jsem „terénní“ auto, ale většinu času trávím na dálnici, kde se moje schopnosti nevyužívají. Jsem „luxusní“ auto, ale interiér mám většinou plný drobků, papírů a občas i nějakého toho zapomenutého oběda. Jsem „reprezentativní“ auto, ale moje karoserie je posetá škrábanci a ťukanci od nepozorných řidičů.
Můj den začíná brzy ráno, kdy mě můj řidič (často ve spěchu a s kávou v ruce) nastartuje a vyrazí do víru pracovního dne. Jsem svědkem důležitých jednání, stresujících telefonátů a občas i nějakého toho zakázaného spánku na zadním sedadle. Moje pneumatiky znají každou díru na silnici, moje sedačky pamatují každý stresový pot a moje rádio slyšelo všechny možné hudební styly (a občas i nějaké to falešné zpívání). Jsem jako věrný pes, který svého pána doprovází všude, kam jde. Jsem tichý společník, který naslouchá všem starostem a radostem. Jsem nenápadný hrdina, který pomáhá plnit pracovní úkoly.
Ale i přes to všechno jsem často přehlížen a nedoceněn. Jsem jen „to služební“, které se bere jako samozřejmost. Jsem jen nástroj, který se používá a opotřebovává. Jsem jen věc, která se časem vymění za novější model. Ale i já mám své sny a touhy. Sním o tom, že jednou budu mít svého vlastního řidiče, který se o mě bude starat s láskou a péčí. Sním o tom, že jednou budu jezdit po krásných silnicích a objevovat nová místa. Sním o tom, že jednou budu mít své vlastní jméno a nebudu jen „to služební“.
Ale dokud se tyto sny nesplní, budu dál sloužit svému účelu. Budu dál vozit své pasažéry, naslouchat jejich příběhům a pomáhat jim plnit jejich úkoly. Budu dál „to služební“, které je vždy připraveno k jízdě.
S pozdravem,
Vaše služební auto
