Článek
Když můj otec dostal kolo, řekli mu: „Tady máš kolo a jeď!“ Tomu říkám úsporný návod k použití. Táta vzal kolo a jel. Jistě, první den se vrátil mírně otlučený okolní přírodou, když ji zblízka poznával v příkopech u cest, ale naučil se. Sám!
Já jsem dostal kolo s názvem „Pionýr“. Blankytně modré. Kdo si pamatuje, ví, že jiné nebylo. Vlastně ano. Červená skládačka a tmavě modrý Favorit. Pro naši rodinu nedostupné.
Otec, poučen ze svých cyklistických nezdarů, připravil si manuál daleko pokročilejší. Vyvedl mě s kolem před panelák a začalo podrobné školení: „Tady se sedí, tím se šlape a tím se řídí. A teď můžeš jet. Do šesti doma, bude večeře!“
Večer jsem vyčesal mech z vlasů, pinzetou vytahal štěrk z kolen a maminka mi šetrně ošetřila odřeniny kysličníkem: „Drž, sakra. Nemel sebou!“ Tatínek starostlivě podotknul: „Doufám, že jsi neodřel to kolo!“
Doba je, jaká je. Starostlivost, zodpovědnost a OSPOD: „My tři králové jdeme k vám, velký průšvih zvěstujeme vám.“ Rodič prostě musí dávat pozor, už jen proto, aby se nedostal do vězení. Proto jsem se nechal proškolit „odbornými články“ na internetu a začal učit děti na kole.
Nejstarší kluk na to šel vědecky a samostudiem. Postupně přesedlal z odrážecí motorky na FirstBike a když dostal kolo, jen řekl: „Hele, šlapky.“ A jel. Sám. Pardon. S helmou. To bylo vše.
Mladší, tvrdohlavý a celý po mně, to měl složitější. Motorka, FirstBike a šmitec: „Já šlapat prostě nebudu. A hotovo! Kolo musí jet samo.“ Na moji učební pomůcku: „Šlapej, nebo spadneš!“ nereagoval, a tak spadnul. Mockrát. A dokonce i v helmě.
Zaseknul se. Nepomohlo nic. Byl jsem hodně naštvaný. On taky. Pětiletý chlapák vs. otec chlapák! Nicméně přece jenom jsem byl víc vyčůranější: „Víš co? Tak to kolo vyhodíme a bude pokoj!“ utrhnul jsem se na oko a hodil jeho krásné zelené kolo do roští u cesty. Vydržel asi minutu a deset metrů. Pak se rozbrečel, vrátil se, vytáhl kolo z roští a přijel za mnou. Sám! Dneska jezdí singltraily.
Naše drahá princezna měla dvě motorky, jeden FirstBike a koloběžku. Nejezdila na ničem. Teda skoro. Pouze doma. Vše šlo opět do světa skoro netknuté. Pak jí babička koupila kolo. „Vyhozený prachy,“ utrousil jsem, ale manželka mě zpražila pohledem a já zaklapl uši i pusu.
Naštěstí babička nekoupila pomocná kolečka. Odradil ji inteligentní prodavač. Ovšem vodicí tyč, pravděpodobně dražší než kolečka, jí vnutil. Po několika týdnech jsem tyč namontoval a vyrazil s dcerou do sídliště na první učební hodinu, den či týden.
Nic. Nepomohla ani helma, ani řev a už vůbec ne křoví. Když jsme se vraceli domů kolem popelnice, navrhla zbavit se kola nadobro.
Druhý den jsem vzal na pomoc tvrdohlavého bratra. „Ten bude mít pochopení a ona ucítí spřízněnou duši,“ myslel jsem si. Prdlajs! Dopadlo to stejně. Dokonce hůř. Sebrali se a šli hrát domů Minecraft.
O víkendu jsem potichu sbalil kolo i dceru do auta. Manželce jsem oznámil, že jedeme někam, kde bude víc prostoru. Potřeboval jsem však klid a žádné svědky. Plánoval jsem radikální řešení.
Na lesním parkovišti nebyl nikdo. Chvilku jsem dceru vodil na tyči a vysvětloval princip rovnováhy, ideální způsob řízení a nutnost vyvinout určité úsilí v oblasti pedálu, aby to kolo, kruci, jelo. Zbytečně. Závodnice jela v takovém bočním náklonu, že by jí plochodrážní mašina záviděla. Téměř jsem ji nemohl pomocí tyče udržet.
Tak jsem ji urval! Tu tyč. Staré dobré „silové“ řešení. Holku jsem posadil na kolo, nasměroval do volného prostoru, odstrčil ji a řekl: „Jeď!“ Žuch. A znova: „Jeď!“ Druhé žuch. Na potřetí to dala. A vůbec nepotřebovala přednášku o čemkoliv.
Koloběh života se uzavřel. Návod jejího pradědečka zafungoval opět na sto procent. A tak si říkám, že poslouchat rady předků se pořád ještě vyplácí.
