Článek
Už při vstupu do kavárny na mě dýchla atmosféra studentské koleje. Za barem se tísnily tři mladinké maturantky, zjevně ponořené do učení na blížící se zkoušky. Dcera si jich ale nevšímala. Jako blesk se vrhla do kočičího ráje a s vervou sobě vlastní se chtěla pustit do mazlení s chlupatými mazlíčky. Kočky nesdílely její nadšení a většinou se uklidily do bezpečných pelíšků 2 metry nad podlahou.
Já si mezitím objednal kávu a s úsměvem pozoroval dceru, jak pořádá hon na kočky. Vtom se ale holčina zvedla a s nevinnou samozřejmostí si přisedla na klín jedné ze studentek. Ta se na ni překvapeně podívala, ale hned se usmála a pohladila ji po vlasech. V tu chvíli jsem se začal cítit poněkud nesvůj. Dceruška se totiž s oblibou vrhala do detailního zkoumání svého okolí a tentokrát se s nefalšovanou zvědavostí zaměřila na slečnin dekolt. „Velký! Moje!“ prohlásila s nevinným úsměvem. Slečna se na moment zarděla, ale pak se s úsměvem podívala na mě. „To je v pořádku,“ uklidnila mě. „My se na tohle ve škole připravujeme.“ Tedy tohle žádná „sněhová vločka“ rozhodně nebyla.
Ukázalo se, že děvčata studují pedagogickou školu a jsou zvyklé na leccos. Během následujících dvou hodin jsem s nimi probíral témata od sněhových vloček a války na Ukrajině až po výchovu malých dětí a nejlepší alkohol na večerní oslavu. I přes věkový rozdíl 30 let byl rozhovor příjemný a nevázaný. Ač velmi mladé, měly holky přehled o situaci ve světě. Svůj názor na politiky a válku vyjádřily velmi jadrně.
Když jsme odcházeli, dcerka se s novými kamarádkami srdečně rozloučila a slíbila, že se brzy vrátí. Musel jsem trochu překládat její hatmatilku, ale holky pochopily. Já jsem si odnášel nejen příjemný pocit z netradičního odpoledne, ale i novou úctu k profesi pedagoga. Taky jsem se naučil, že kočičí kavárna může být skvělým místem nejen pro milovníky koček, ale i pro ty, kteří si chtějí popovídat o životě s lidmi z úplně jiného světa.
