Článek
Když jsem psal fiktivní dopis Járy Cimrmana Zdeňkovi Svěrákovi, myslel jsem, že vás rozesměju a pobídnu k zamyšlení. Malá předvánoční recese. Místo toho se v komentářích objevil celý ansámbl negativních reakcí, ve kterých se slova jako udavač, křivák, donašeč nebo dokonce podporovatel komunisty skloňovala ve všech pádech. Kde se vzala ta potřeba hledat špínu na někoho, kdo po desetiletí rozdává smích a inteligentní humor?
Nenávist jako národní sport?
Nejsem naivní. Vím, že internet je místo, kde se nenávisti daří stejně dobře jako plísni v umakartové koupelně. Ale přesto mě zaráží, jak snadno se někteří lidé nechají strhnout k napadání člověka, jehož hlavním „hříchem“ je to, že dělal svou práci dobře.
Zdeňka Svěráka někteří označují za „komunistu“ kvůli jeho působení v Československém rozhlase, kde pracoval před rokem 1989. Jiní mu nemohou odpustit, že podporoval současného prezidenta Petra Pavla, který byl kdysi vojákem Varšavské smlouvy. Jak to ale souvisí s tím, že společně s Ladislavem Smoljakem provozoval divadlo, které dokázalo propašovat inteligentní humor a jemnou kritiku režimu i tam, kde se ostatní báli mluvit?
Pragmatismus doby versus moralizování zpětně
Každý, kdo tvořil v době komunistického Československa, musel dělat kompromisy. Kdyby Zdeněk Svěrák odmítl pracovat pro rozhlas, měl by možná čistý štít v očích těch, kdo ho dnes soudí, ale měli bychom dnes hry jako Vyšetřování ztráty třídní knihy nebo Hospoda Na mýtince? Nejspíš ne.
Měli bychom filmy jako Obecná škola nebo Kolja, které ukazují lidství ve všech jeho odstínech? Asi těžko. A co třeba nadaci Paraple, která pomohla stovkám lidí po těžkých úrazech? Ne každý, kdo pracoval v systému, byl jeho podporovatelem. Někteří ho využili jako nástroj pro šíření dobra a humoru.
Proč hledáme nepřítele?
Zaráží mě, jak je snadné některým lidem překroutit úspěch v důvod k nenávisti. Jako by byl Zdeněk Svěrák viníkem všech zklamání, která si s sebou neseme. Možná je to tím, že jeho tvorba nastavuje zrcadlo, a ne každý se rád podívá, co v něm vidí.
Když někdo jako Svěrák podpoří současného prezidenta, je to hned důvod k nenávisti. Zapomínáme, že prezident Pavel byl vybrán ve svobodných volbách. Není to žádný „pohrobek komunismu“, ale člověk, který se po revoluci snažil pracovat pro demokratickou zemi. Jestli je jeho spojení s Pavlem důvodem k nenávisti, pak možná nenávidíme víc sami sebe než kohokoliv jiného.
Může humor přežít nenávist?
Ve fiktivním dopise Jára Cimrman napsal, že „humor je zbraň ostrá jako rotační nůž“. Ale jak má humor bojovat, když ho pohřbíváme pod haldou hnoje vlastní zloby?
Přátelé, pokud jste se smáli někdy u her Smoljaka a Svěráka, pokud vás alespoň jednou chytil za srdce film Kolja nebo jste se zamysleli nad poselstvím Obecné školy, pak si položte otázku: Má tahle nenávist opravdu smysl? Možná je čas ji rozsadit, jak by řekl profesor Smoljak, a vrátit se k tomu, co nás spojuje.
A pokud si tím nejste jistí, zkuste si pustit jednu z her Divadla Járy Cimrmana. Možná vám ukáže, že smích má větší hodnotu než nenávist.
Jak by řekl Jára Cimrman: „Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme proti tomu protestovat, ale to je tak všechno, co se s tím dá dělat.“
