Článek
Jako velmi amatérský „badatel“ jsem se v posledních měsících zabýval fascinující, leč temnou kapitolou českých dějin. Osudu kněží po nástupu komunistického režimu v roce 1948. Pustil jsem se do pátrání po příbězích mužů, kteří se ocitli v kleštích totalitní moci a museli čelit těžkým morálním dilematům. A o ta mi šlo především. Jak se s takovou situací může člověk popasovat? Ano, píšu člověk. I katolický kněz je totiž jen člověk. Tehdejší doba kladla na tyto muže nezměrný tlak. Nutila je volit mezi věrností k své víře a loajalitou k totalitnímu režimu. Mnozí se ocitli v morálním schématu „černé a bílé“, avšak realita byla mnohem komplexnější.
Na jedné straně stáli kněží, kteří se stali kolaboranty režimu. Podepisovali prohlášení věrnosti, schvalovali komunistickou ideologii a v některých případech se aktivně podíleli na perzekuci svých kolegů i věřících. Motivace k tomuto kroku se lišily. Někteří věřili, že s režimem se dá spolupracovat a zachovat tak alespoň část církevního života, jiní se báli represí a hledali cestu, jak jim uniknout. Bez ohledu na pohnutky však kolaborace kněží zanechala na církvi hluboké jizvy a dodnes vyvolává kontroverze.
Na druhé straně barikády stáli kněží, kteří se stali symboly odporu proti totalitě. Odmítali se sklonit před komunistickou ideologií, tajně sloužili mše, vyučovali náboženství a poskytovali duchovní oporu věřícím. Mnozí z nich za to zaplatili vysokou cenu. Byli vězněni, mučeni a někteří i zavražděni. Jejich statečnost a neochvějná víra dodávaly naději v temných časech a staly se inspirací pro další generace.
Při svém bádání (průzkumu) jsem si uvědomil, že osudy kněží v té době nebyly černobílé. Mnozí se ocitli v morálním šeru, kde se museli vyrovnávat s těžkými dilematy a dělat kompromisy, aby se vyhnuli nejhoršímu. Kdo z nás ale nedělá kompromisy? Dějiny nám ukázaly, že i v těch nejtěžších časech se v lidech skrývá síla a odvaha čelit zlu a bojovat za to, v co věří.
Paralela s dnešní dobou, kdy jsou kněží paušálně obviňováni ze sexuálního násilí, je zřejmá. I v tomto případě se jedná o komplexní problematiku, která by se neměla zjednodušovat. Je důležité odsuzovat každý prokázaný zločin, ať už ho spáchal kněz, nebo kdokoliv jiný. Zároveň je ale nutné vyvarovat se paušalizování a respektovat presumpci neviny. Stejně jako v 50. letech minulého století, i dnes hrozí nebezpečí, že se z oprávněného boje proti zneužívání stane nástroj k diskreditaci celých skupin a šíření nenávisti.
Upřímně přiznávám, že tímto článkem pouze „bruslím“ po povrchu velmi složitého tématu. Vím to a omlouvám se za případné nepřesnosti. Zcela záměrně neuvádím konkrétní jména kolaborantů či odpůrců. Článek je o morálním dilematu lidí v těžké době. Nepřísluší mi, abych někomu kázal o morálce, soudil ho či blahořečil.
Kniha otce Ciszeka ve mně neprobudila víru, ale zájem o toto téma. Stejně tak mne zaujaly osudy českých letců RAF, našich legionářů v Rusku či instruktorů ČSLA v Libyi. Zmíněné osudy mne utvrzují v přesvědčení, že nejsme národ Švejků, ale odvážných lidí, co se umí postavit zlu čelem. Jen se nám musí chtít!
Zdroje: Ústav pro studium totalitních režimů, Katolická církev v České republice, Kniha „S Bohem v Rusku“ od otce Ciszeka.
