Článek
Děti si nepamatují, co měly včera ve školní jídelně. A já po nich chci, aby chápaly dějiny druhé světové války?
Tak určitě.
8.května 2023, snídaně s dětmi
„Tati, to je jako zase volno kvůli nějakýmu mrtvýmu prezidentovi?“ zeptal se můj mladší, když jsem oznámil, že 8. května se nejde do školy. Měl na mysli 28. říjen. Anebo možná Vánoce. Už v tom má bordel.
A já vlastně taky. V hlavě se mi to míchá jak bramborový salát s pochybnou majonézou z ideologických zbytků. Učili nás o Rudé armádě, která nás osvobodila s písní na rtech a ohněm v srdci. Pak přišla změna, a prý to byli hlavně Američané s Lucky Strike v puse. A pak zase: že jedni se zastavili u Plzně a ti druzí šli přes Duklu. Červení jsou údajně ti hlavní. No a teď, když červené tanky míří „osvobozovat“ jinam, si člověk říká, jestli to vůbec někdo slaví ještě s klidným svědomím.
Velebení Rudé armády dnes zní trochu jako slavit únosce, který vás sice vysvobodil z hořícího domu, ale teď drží vašeho souseda ve sklepě a jeho děti štve proti celé ulici.
A to se blbě vysvětluje dětem, které se na YouTubu smějí chlapovi, co rozmixoval meloun se šampónem. Zatímco já jim říkám: „Hele, dneska je státní svátek, slavíme vítězství!“ – „Aha, takže nebyla škola ani za Hitlera?“ – „Ne, to nebylo kvůli tomu, to bylo… eh… složitý. A ne, Hitlera fakt nepamatuju!“
No tak jo, vykašlu se na lekce dějepisu u snídaně. Stejně bych musel nejdřív sám zjistit, co je vlastně pravda. A kdo ji zrovna píše. V 80. letech jsem zpíval Partyzánskou s pionýrským šátkem utaženým jako smyčka. Ještě teď mě škrábe na krku. V 90. letech jsme zase hltali americké válečné filmy a hlásili se k plzeňským osvoboditelům. A dneska? Kdo ví. Dnes bych měl možná dětem říct: „Nežij v minulosti! Rus i Amík můžou, jen když chtějí. My musíme chtít, i když nemůžeme!“
A co na to děti? Ty si hlavně přejí, aby bylo 8. května hezky a mohly ven. Nebo hrát Minecraft. Historie pro ně končí u data narození jejich influencera. A to ještě možná.
Na pomníky je nenutím. Ani k recitaci, či zpěvu ód na osvoboditele. Ale občas by mohly slyšet, proč máme vlastně 8. květen volno.
A tak jsem zkusil dětem ukázal archivní záběry z Prahy a Plzně roku 1945. Zmatené davy, tanky, mávání. Můj mladší syn vydržel koukat na černobílé fotky asi tři minuty a pak se zeptal, jestli je to trailer k nové hře. „Tohle jsou naši osvoboditelé,“ zkoušel jsem znovu. – „A co je to za vlajku?“ – „To je rudá hvězda, to byli tehdy… no… spojenci.“ – „Aha. Takže jako že byli hodní?“ – „V tu chvíli jo. Aspoň tady.“ „A ta pruhovaná? To jsou Američani, ne? Mají super auta.“ – „Ano, mají. Taky spojenci. I dneska. Snad.“
Pak jsem pustil Prahu 1968. A zase ruský tank. Tentokrát tam byla i zkrvavená zástava Československa.
To už bylo… složitější. Pokusil jsem se vysvětlit rozdíl mezi osvobozením a okupací. Při té příležitosti jsem si uvědomil, že v případě Ruska rozdíly mizí.
Druhá světová válka je jako ten starý kufr po dědovi. Každý v něm hledá něco jiného a každý tvrdí, že ví, co tam opravdu bylo. Jeden článek říká, že bez Rudé armády bychom dnes mluvili německy. Druhý, že bez Američanů by bylo celé osvobození jedno velké „Vítáme vás, soudruzi“. A třetí tvrdí, že nás ve skutečnosti osvobodili partyzáni a domácí odboj a za všechno můžou Marťani.
A pak se podívám na své děti, jak si stahují skin do mobilu s nápisem „freedom“ a posílají si smajlíky s tankem. Není to jednoduché. Ale možná právě proto bychom jim měli říct aspoň to základní: že svoboda něco stojí. A že někdy přijde v jiném kabátě, než bychom čekali.
Historie je těžká. Paměť bolí. Ale zapomínání bolí víc. A děti nesmí zapomenout. Hlavně až nás zase jednou někdo přijde „osvobodit“ či rovnou „denacifikovat“.
8.května 2025, snídaně se zamyšlením
V případě Ruska rozdíl není. Ale to si nechám pro sebe!
Informace a foto:
