Článek
Když se v sobotu ráno probudíte a zjistíte, že vaši synové už hodinu hrají na PC, začnete tušit problém. Proč ještě nespí? „Co kdybyste si raději četli, nebo se věnovali malé sestře?“ Nic. Ignorace. „Povídám, co kdyby…“ Otočí se ten mladší, obrátí oči v sloup a odpoví: „Tati, máme rozehraný deathmatch. Vydrž!“ Já ti ukážu deathmatch. Počkej! Vypínám internet a už slyším řev. Na tohle odpolední výlet do lesa stačit nebude. Vezmu je na čundr, ať se hošíci starají sami o sebe.
Příprava
A pěkně od základu. Ne, že jim zabalím já. Chlapci začnou rozmrzele cpát do batohů vše, co nezbytně potřebuje dnešní kluk k životu v lese. Spacák, mobil, nabíječku, ešus, tablet, nabíječku, popcorn, několik konzerv a spoustu dalších nezbytností. Batoh ani neuzvedli. „Tati, kde budeme dobíjet?“ A dost! Vše jsem vysypal, ukázal na pár nezbytností a s pobavením koukal na jejich protáhlé obličeje. Po narození dcerky se jim méně věnuji a tady to mám.
Vlakem do přírody
Na čundr jedině vlakem. To je tradice, kterou dodržuji. Pokud trasa obsahuje alespoň 2 přestupy, ještě lepší. Vystoupili jsem u staré plechové zastávky uprostřed lesa. Paráda. Vzpomínám na mládí a čundry s tátou. Po několika kilometrech chůze a za neustálého brblání, jsme začali hledat nocleh. To už je bavilo víc. Mezi balvany našli místečko na stan. Žádný stan, kamarádi. Hezky pod širákem. Komáři, světlušky, sovy atd. Jen si užijte. Nakonec jsem natáhl plachtu. Prostě starostlivý otec.
Pod širákem
Veď mě dál, cesto má
Po noci plné strašidelných zvuků, komárů a romantických světlušek kluci změkli. Snídani udělali, tábor uklidili, batohy zabalili, a to všechno bez poznámek. 20 km přírodou, cestou necestou, zastávky na borůvky, svačina s limonádou v maličké vísce u trati. Prostě nádhera. Při poslední zastávce jsem mrknul v mobilu na meteoradar a zjistil blížící se bouřku. Cílový lom byl nedaleko, tak jsme přidali a na místě, pro jistotu, postavili stan.
Stanování v lomu
V lomu
Bylo to na poslední chvíli. Bouřka byla prudká a dlouhá. Vím, že se nemá v přírodě stanovat, ale přeci nezmokneme, ne? Po bouřce vykouklo nádherné večerní slunce a šlo se na ryby. Zkoušeli to na tkaničku se žížalou. Chytili jen několik štípanců od komárů. Po tradiční trampské večeři, trenčianských párcích s fazolemi, se klábosilo do půlnoci o nesmrtelnosti chrousta. Taky tradice. Ráno opět úklid a hajdy na vlak domů.
Co dodat?
Opakovaně, ve svých článcích, doporučuji přírodu jako všelék. Ona jím ale opravdu je. Po návratu domů a nezbytné totální očistě se mě oba kluci zeptali, kdy opět vyrazíme. To stojí za trochu námahy, ne?
