Článek
Cvičit s člověkem, který trpí pokročilou formou Alzheimerovy choroby nebo demence, je nesmírně specifická a náročná disciplína. Mnoho rodinných pečujících i začínajících pracovníků v sociálních službách v těchto momentech propadá skepsi. Snaží se s klientem docílit viditelného posunu, ale ten nepřichází. Senior, který trpí těžší demencí, totiž jen velmi těžko spojuje své vědomí s tím, co po něm v danou chvíli chceme.
Jako příklad můžu uvést devadesátiletou seniorku, se kterou dlouhodobě pracuji. Před dvěma lety se zdálo, že ve cvičení s ní nastane velký průlom. Pravidelné posilování za pomoci gumových pásků, overballů, žebřin a motopedu naznačovalo, že se postupně dostává do skvělé fyzické kondice. Měsíce utíkaly a opravdu se jevilo, že ji dokážeme z pozice ležícího klienta dostat do fáze samostatné chůze ve vysokém chodítku.
Jenomže pak přišla další zdravotní příhoda – v tomto věku a s touto diagnózou věc bohužel běžná. Celý progres se během vteřiny zhroutil a vše se vrátilo do původního stavu, ze kterého se už klientka zpět nedostala.
Pohybový pracovník by v takovou chvíli mohl snadno rezignovat. Nerezignoval jsem. Jen jsem si musel vnitřně přenastavit mantinely a říct si: víc prostě v tuto chvíli dosáhnout nešlo. To ale neznamená, že s člověkem přestaneme pracovat. Jen musíme změnit úhel pohledu. U těchto diagnóz totiž platí jedno zásadní pravidlo:
Nebát se nechat věci být a smířit se s tím, že i udržení stávajícího stavu a zabránění totálnímu zatuhnutí je samo o sobě obrovským autorským a ošetřovatelským triumfem.
Když hlava odmítá propojit nohy
U psychiatrických klientů nebo seniorů s pokročilou demencí často vidíme obrovský paradox. Na svůj věk jsou motoricky a svalově docela dostateční. Jenže když je vertikalizujete (postavíte), hlava už nedokáže propojit činnost končetin s vědomím. Seniorka se sice ve vysokém chodítku bezpečně udrží, je si vědomá toho, že stojí, ale po chvíli jednoduše netuší, co má s dolními končetinami dělat. Nedokáže vyslat signál k prvnímu kroku.
V takové fázi, kdy se přidává pokročilá revmatitida a postupné tuhnutí kloubů, nemá smysl seniora nutit k dlouhému vysazování a přesunům do cvičebních prostor. Když klientka pobyt mimo postel odmítá, dá se naprosto plnohodnotně cvičit přímo v jejím přirozeném prostředí – na lůžku.
Protože jsou tito lidé v průběhu dne více spaví, klíčem k úspěchu je správné načasování. Musíme hledat momenty, kdy je senior nejvíce při vědomí a čilý. Zpravidla je to kolem doby příjmu potravy – před tímto pro ně důležitým rituálem, nebo těsně po ranní hygieně, kdy je organismus přirozeně probuzený a bdělý.
Pětiminutový manuál pro domácí péči
Tento postup je skvělým návodem i pro domácí pečující. Pokud máte doma blízkého, který už jen leží a zdá se vám, že je zcela „zatuhlý“, nezoufejte. Stačí pouhých 5 až 10 minut denně, které pro unavené tělo seniora znamenají obrovský posun.
- Cvičení dolních končetin: Nebojte se blízkého posadit na okraj postele, nebo si sedněte na lůžko přímo vedle něj. Postupně mu pomáhejte zvedat nohy – nejdříve kolenem nahoru, v nejvyšším bodě protáhnout špičku dopředu, pak ji přitáhnout zpět k tělu a položit nohu zpátky. Končetiny pravidelně střídejte. Skvěle funguje, když tyto cviky nahlas počítáte. Stařečci si proces počítání velmi rádi přebírají a počítají s vámi, což udržuje v pohotovosti i jejich kognitivní funkce.
- Ramena a horní končetiny: Ramenní kloub je při nehybnosti náchylný k zatuhnutí jako první. Nechte seniora dát ruce na hrudník. Následně každou ruku střídavě za hlasitého počítání vytahujte plynule vzhůru z ramene a na konci protáhněte prsty, jako by se chtěl dotknout protější stěny.
- Metoda zrcadlení: Pokud senior špatně reaguje na slovní povely, sedněte si na lůžku přímo proti němu (pokud dokáže sedět sám bez opory). Lidský mozek automaticky využívá takzvané zrcadlení. To, co senior vidí u vás, začne podvědomě opakovat. Vyzvěte ho, ať se svými prsty dotkne těch vašich.
- Polštář namísto overballu: Pokud doma nemáte speciální rehabilitační gumový míč (overball), použijte obyčejný menší polštář. Nechte seniora polštář uchopit do natažených rukou, předpažit, plynule zvednout nad hlavu a poté mírně uklánět na levou a pravou stranu.
Podobných cviků se dá připravit hodně a každého seniora aktivzuje a hlavně nezůstává jen ve stavu ležícího. A přitom to opravdu netrvá kolikrát déle než 5 - 10 minut, podle kondice seniora.
Pravidelné, byť velmi krátké protahování na lůžku v časech největší bdělosti zabrání bolestivým svalovým zkrácením (kontrakturám). Možná neuvidíte pokrok v podobě samostatných kroků na chodbě, ale vrátíte svému blízkému lepší prokrvení těla, snazší dýchání a především pocit hluboké lidské blízkosti, který skrze dotek a společné počítání prožije.
