Koupací den, kterého se senior bojí. Jak při hygieně zachovat důstojnost

Koupání může být pro nesoběstačného člověka několik dní očekávanou hrozbou. Přitom někdy stačí vysvětlit každý krok, zachovat soukromí a nechat ho udělat vše, co ještě zvládne sám.

Pamatuji si velmi dobře, jak se během onkologického onemocnění mého otce postupně měnila obyčejná osobní hygiena v problém, na který nikdo z nás nebyl připravený.

Dokud byl zdravý, byla koupelna samozřejmou součástí bytu. Člověk tam vešel, zavřel za sebou dveře a nikoho dalšího nepotřeboval. Potom ale přišla chvíle, kdy otec kvůli postupu nemoci přestával být pohyblivý a bez pomoci se už neobešel.

My jsme nebyli zdravotníci ani profesionální pečující. Nikdo nám předem nevysvětlil, jak člověka bezpečně přesunout, co by nám mohlo pomoci ani jak při tom chránit jeho intimitu. Přicházeli jsme na všechno sami, podle toho, co ještě dokázal otec a co fyzicky zvládla máma.

A právě v koupelně jsme poprvé naplno pochopili, že ztráta soběstačnosti není jen tělesná záležitost.

Rodiče neměli bezbariérovou koupelnu ani sprchový kout. Měli starou klasickou smaltovanou vanu obloženou kachličkami.

Dokud otec ještě dokázal spolupracovat, máma mu pomáhala přesunout se k okraji vany. Posadil se, postupně dostal dovnitř jednu nohu a potom druhou. Po zadku se pomalu posouval k sedátku položenému přes šířku vany.

Byla to jednoduchá, ale velmi užitečná pomůcka. Její konstrukce spočívala na okrajích vany, takže nemohla propadnout dovnitř. Po stranách měla madla, kterých se mohl přidržet. Nemusel si sedat až na dno vany, odkud bychom ho později dostávali ven jen velmi obtížně.

Máma ho potom osprchovala ruční sprchou. Dokud mohl, nechávala ho, aby si některé části těla umyl sám. Především intimní místa.

Tehdy jsme nevěděli nic o odborném posouzení přesunu, nácviku manipulace ani vhodnosti konkrétní pomůcky. Měli jsme štěstí, že toto řešení v určité fázi fungovalo a otec byl ještě schopen aktivně pomáhat. Dnes bych už takový postup nedoporučoval komukoli jen podle našeho příběhu. Co bylo možné u mého otce jeden měsíc, nemuselo být bezpečné o několik týdnů později a nemusí to být bezpečné pro jiného člověka vůbec.

Málokdo si dovede představit, co se odehrává v člověku, který už nedokáže provést vlastní intimní hygienu.

Celý život si některá místa myjeme za zavřenými dveřmi. Je to natolik samozřejmé, že nad tím vůbec nepřemýšlíme. Potom přijde nemoc, ochrnutí, bolest nebo celková slabost a najednou musí být u stejného úkonu někdo další.

Zpočátku třeba manželka nebo manžel. Později dospělý syn, dcera, pečovatelka či zdravotník. Člověk musí přijmout nejen dotek cizích rukou, ale také skutečnost, že už nemá plnou kontrolu nad vlastním tělem.

Čistota je důležitá. Stejně důležité je však i to, jakým způsobem jí dosáhneme.

Pokud senior ještě zvládne umýt si obličej, horní polovinu těla nebo intimní místa, nechme ho to udělat. Podejme mu žínku, nastavme sprchu, pomozme s tím, co opravdu nezvládá, a na zbytek mu dopřejme čas.

Pět minut navíc může být posledním zbytkem jeho soukromí.

Později jsem při práci v pobytových zařízeních slyšel od klientů věty, které mi zkušenost s otcem připomněly.

„Ve čtvrtek mám zase koupání.“

Neznělo to jako těšení na teplou vodu a pocit čistoty. Znělo to jako oznámení události, kterou bude potřeba nějak přežít.

Někteří klienti věděli několik dnů dopředu, že budou přesouváni zvedákem. Jiní se obávali koupacího lehátka, na kterém musí ležet, protože už bezpečně nevydrží sedět na sprchovací židli. Někdo se bál chladu, jiný převalování nebo toho, že bude nahý před lidmi, které si sám nevybral.

Jejich neklid nezačínal až v koupelně. Začínal už při pomyšlení na den, který měli v týdenním režimu spojený s nepříjemným prožitkem.

Netvrdím, že je tomu tak ve všech zařízeních. Znám také pracovníky, kteří během hygieny přirozeně komunikují, chrání soukromí a dovedou z technicky náročného úkonu vytvořit bezpečnou chvíli. Popisuji ale strach, který jsem od některých klientů skutečně slyšel.

A takový strach bychom neměli odbýt větou: „Vždyť už to znáte.“

Pro personál je zvedák bezpečným nástrojem pro manipulaci s člověkem, kterého už nelze přesunout vlastní silou. Chrání klienta před pádem a pracovníky před zraněním zad. Někdy je to jediný rozumný způsob, jak potřebnou hygienu vůbec uskutečnit.

To ale ještě nic nevypovídá o tom, jak se v závěsné síti cítí samotný klient.

Setkávám se s tím při své práci opakovaně. Klient si stěžuje na nekomfortní polohu, tlak sítě nebo pocit, že v ní nepřirozeně visí. Jiný vysloví úzkost ještě dříve, než se zvedák přiblíží. Nemá pevnou půdu pod nohama, nedokáže ovlivnit svůj pohyb a jeho tělo je zcela odkázáno na pomůcku i pracovníky kolem.

Není to rozmar ani nevděk vůči personálu. Je to skutečný prožitek člověka, který ztratil kontrolu nad vlastním tělem.

Podobně může klient vnímat koupací lehátko nebo sprchovací vozík. Povrch může být studený a kluzký, poloha nepříjemná a převalování nutné kvůli imobilitě pro něj může představovat další zátěž. Pracovník přitom může postupovat technicky správně a přesto klient celou situaci prožívá jako velmi nepříjemnou.

Právě tady se bezpečná manipulace nesmí chápat pouze technicky.

Zvedák bezpečně přenese tělo, ale sám nevytvoří pocit bezpečí. Síť člověka udrží, ale nevysvětlí mu, co se právě děje a jak dlouho to bude trvat. Lehátko umožní hygienu, ale nezmírní stud ani obavu z dalšího pohybu. To všechno musí doplnit člověk.

Bezpečnost pomůcky a nepříjemný prožitek klienta si tedy neodporují. Obojí může být pravda současně.

Představme si, jak jinak může stejný úkon působit, když pracovník předem řekne:

„Teď vám pod záda vložíme síť. Budeme na to dva a nikam od vás neodejdeme.“

„Za chvíli vás pomalu zvedneme. Můžete se přidržet tady.“

„Je vám takto dobře? Netlačí vás něco?“

„Přikryji vás ručníkem, aby vám nebyla zima a cítil jste se pohodlněji.“

Nejsou to odborné výrazy. Jsou to obyčejné věty, které člověku vracejí orientaci a alespoň část kontroly.

Komunikace nemá probíhat jen mezi dvěma pracovníky nad hlavou klienta. Neměli by se bavit výhradně o tom, kam přisunout zvedák a kdo zapomněl přinést ručník. Člověk, kterého se celý úkon týká, musí zůstat součástí rozhovoru.

Pomáhá říkat, co se bude dít, ještě před dotykem. Nabídnout jednoduchou volbu tam, kde je možná. Zeptat se na teplotu vody. Zakrýt části těla, které se právě nemyjí. Zavřít dveře, připravit vše dopředu a nevystavovat nahého člověka čekání, protože chybí šampon nebo čisté oblečení.

To všechno zabere méně času než uklidňování člověka, který se vyděsil a přestal spolupracovat.

Někdy dokáže napětí uvolnit humor.

U klienta, kterého dobře známe a který podobné přirovnání přijímá, můžeme při zvedání s úsměvem říct, že dnes vyrážíme na pouťovou atrakci nebo na pomalý kolotoč. Pokud se zasměje, odpoví a víme, že mu podobný humor byl vlastní celý život, může z nepříjemné chvíle udělat společný zážitek.

Stejná věta ale může jiného člověka ponížit nebo ještě více vyděsit. Humor nesmí zakrývat náš spěch ani zlehčovat jeho strach.

Proto má význam znát životní příběh klienta. Vědět, jak mluvil, co ho bavilo, čeho se bál a co považoval za nevhodné. Životopis není složka do police. Může být praktickým návodem, jak se k člověku přiblížit právě ve chvíli, kdy je nejzranitelnější.

Když je společná koupelna na chodbě, začíná ochrana intimity už před odchodem z pokoje.

Člověk by neměl být převážen společnými prostory nedostatečně oblečený nebo zabalený způsobem, který všem oznamuje, že právě jede na hygienu. Župan, přikrývka nebo vhodné oblečení nejsou drobnost. Jsou hranicí mezi bezpečným přesunem a veřejným vystavením.

V samotné koupelně má být teplo, zavřené dveře a připravené pomůcky. Pokud je potřebná přítomnost dvou pracovníků, stále lze mluvit tiše, odhalovat jen nezbytnou část těla a nepřivádět další lidi, kteří u úkonu být nemusí.

Veřejný ochránce práv výslovně připomíná, že hygiena prováděná druhou osobou je mimořádně citlivá a vyžaduje dostatečnou intimitu. Nejde tedy o nějaký nadstandard, který lze nabídnout, pokud zrovna zbývá čas. Zachování soukromí a důstojnosti patří k základním povinnostem sociální služby. Stejně to stanoví i zákon o sociálních službách, podle něhož má pomoc vycházet z individuálních potřeb a podporovat samostatnost člověka.

Stačí si totiž kolikrát jen říct: „Jak bych si to představoval já sám.“

V domácnosti bývá výhodou blízkost. Člověka známe, můžeme se domluvit a lépe odhadneme, co je mu nepříjemné. Současně ale rodinní pečující často nejsou vyškoleni, stejně jako jsme nebyli my.

Právě koupelna patří k místům, kde se dobrá vůle může rychle změnit v úraz.

Kluzká podlaha, vysoký okraj vany, málo prostoru, mokré ruce a unavený pečující jsou nebezpečná kombinace. Sprchový závěs, držák ručníků ani umyvadlo nejsou madla. Když se jich člověk v nejistotě zachytí, mohou povolit nebo ho strhnout do pádu.

Pomoci mohou pevně ukotvená madla, vhodné protiskluzové řešení, sedátko či lavice přes vanu, sprchovací židle, přesunová lavice nebo zvedák. Výběr ale musí odpovídat schopnostem konkrétního člověka, prostoru koupelny i tomu, zda dokáže spolupracovat.

Proto je rozumné nechat si přesun ukázat fyzioterapeutem, ergoterapeutem, zdravotníkem nebo jiným odborníkem, který situaci skutečně posoudí. Některé pomůcky lze před koupí vyzkoušet nebo zapůjčit v půjčovně kompenzačních pomůcek. Nemusíme hned pořizovat drahé zařízení, o němž teprve doma zjistíme, že se do koupelny nevejde nebo ho neumíme bezpečně používat.

Pokud už přesun sami nezvládáme, není selháním požádat o pomoc pečovatelskou službu, osobní asistenci či další dostupnou podporu. Selháním by spíše bylo pokračovat v nebezpečném způsobu jen proto, že se stydíme přiznat, že na něj nestačíme.

Můj otec postupně ztrácel schopnost pomáhat při přesunu i při samotné hygieně. Pro nás to tehdy byla především praktická starost: Jak ho umýt? Jak ho dostat do vany a zase ven? Jak to fyzicky zvládnout?

Dnes vím, že stejně důležitá měla být ještě jiná otázka:

„Jak mu při tom asi je?“

Možná se styděl. Možná měl strach, že spadne. Možná mu bylo nepříjemné, že mu pomáhá vlastní žena a později další lidé. Možná chtěl něco říct, ale nechtěl nám naši už tak těžkou péči komplikovat.

To už se od něj nedozvím.

Mohu si z toho ale odnést něco pro dnešní práci. Hygiena není hotová ve chvíli, kdy je tělo čisté. Je hotová teprve tehdy, když jsme člověka bezpečně umyli, osušili, oblékli a přitom mu nevzali víc soukromí, než bylo nezbytné.

Někdy k tomu potřebujeme zvedák za desítky tisíc. Jindy pevné madlo, teplý ručník a pár klidných vět.

A téměř vždy potřebujeme na chvíli zpomalit a dát člověku najevo:

„Vím, že je vám tato situace nepříjemná. Budu vám říkat, co děláme. Zůstanu tady s vámi a nenechám vás spadnout.“

Při hygieně nestačí umýt tělo. Je potřeba chránit také soukromí, pocit bezpečí a poslední činnosti, které člověk ještě dokáže udělat sám.

Děkuji, že jste dočetli mé dnešní zamyšlení. Koupání nesoběstačného člověka může být pro rodinu i personál fyzicky a technicky náročné. Pro samotného seniora je však navíc zkouškou důvěry. Pomůcky nám mohou zajistit bezpečí, ale teprve způsob komunikace rozhoduje, zda se člověk bude cítit jako partner, nebo jako předmět, se kterým je potřeba manipulovat.

Setkali jste se doma nebo v zařízení s pomůckou či přístupem, který vašemu blízkému koupání skutečně usnadnil? A řekl vám někdy senior, čeho se při hygieně nejvíce obává? Budu rád, když svou zkušenost napíšete do komentářů.