Článek
V Brně na Noppově ulici se staví nový komplex domova pro seniory za bezmála miliardu korun. Kapacita se tam zvyšuje ze dvou set na čtyři sta míst. Logickou matematickou úvahou si dovedu snadno spočítat, že za tyto obrovské peníze by na pozemcích obcí či krajů mohly vzniknout desítky menších budov s chráněným bydlením a samostatnými jednolůžkovými byty pro jednoho klienta, obsluhované stejným personálem.
Jenže stát a developeři stále dokola staví velkokapacitní instituce. Je to obrovská díra v systému a selhání Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV). První věc, kterou klienti a jejich rodiny poptávají, je totiž soukromí. Jednolůžkový pokoj.
V našem Domově máme skvělé vedení, které se maximálně snaží zohledňovat povahy klientů v pokojích pro dva, aby k sobě lidé lidsky sedli. Přesto je nucené spolusoužití naším denním chlebem a zdrojem obrovského psychického přetlaku. Stařečci odkázaní na 24hodinovou péči jsou sice v lecčems křehcí jako děti, ale stále jsou to dospělí lidé se svou hrdostí a důstojností.
I v letitých soužitích, kdy spolu dvě babičky sdílejí pokoj třeba pět let, jednou kalich přeteče. Stačí banální lidské rozdíly – jedna potřebuje nonstop větrat a klimatizaci, druhá nesnáší zimu a je celoroční „zmrzlinka“. My jako pečující personál pak posloucháme žaly, stížnosti a pláče jednotlivých stran ve chvílích, kdy ta druhá odejde na aktivitu. Rozjíždí se psychologická mašinérie diskusí a dialogů, jak problém vyřešit dříve, než vyeskaluje v hluboké psychické potíže. Jenže kořeny těchto konfliktů často sahají mnohem hlouběji než k otevřenému oknu.
Když se úspěch promění v past
U nás na oddělení máme klientku, která byla „věčným ležákem“. Svou neuvěřitelnou vůlí a naším společným cvičením dosáhla zázraku. Dnes chodí o berlích, zvládá schody, je samostatná při hygieně i na toaletě. Vlastně by mohla jít domů. Jenže nemá kam. Rodina s ní už ve svých životech nepočítá a ona těžce nese, že za ní děti a vnoučata chodí méně a méně.
Tento obrovský vnitřní rozpor a trauma si podvědomě ventiluje na své 96leté spolubydlící – ležící, mimořádně křehké, ale mentálně stále vitální stařence, která si od akční sousedky musí nechat líbit všechno, protože před ní nemá kam utéct. Když akční klientka odejde z pokoje, ta 96letá babička tiše pláče a ventiluje svůj strach nám.
My víme, že nemáme volný jednolůžkový pokoj, abychom je rozdělili. A i kdybychom ho měli – chtěla by to? Vždyť za ty roky už na sebe mají silnou citovou vazbu. Jak pracovat s rodinou, která o maminku nejeví zájem, zatímco ta maminka v hloubi duše stále žije v marné naději, že se jednou vrátí „domů“?
Psychologický manuál: Jak zvládat frustraci z nuceného soužití a syndrom opuštění
Když se v jednom pokoji střetne frustrace soběstačného člověka, kterého rodina odložila, a bezmoc ležícího seniora, pečující i rodiny musí jednat velmi citlivě. Zde jsou ověřené strategie z první linie péče:
- Ventilace mimo pokoj (Prostor pro ulevení)
Když klient cítí přetlak vůči spolubydlícímu, nikdy nenechávejte situaci „vyhnít“ uvnitř pokoje. Využijte chvíle, kdy jeden z nich odejde na rehabilitaci nebo oběd. Vstupte do pokoje a nechte seniora mluvit. Pouhý fakt, že si může pečujícímu postěžovat, vyplakat se a vidí, že jeho hněv nebo strach někdo bere vážně, sníží psychické napětí o polovinu. V rámci domácí péče to znamená: pokud máte dva seniory doma, dopřejte každému chvíli o samotě s vámi, bez přítomnosti toho druhého. - Práce s falešnou nadějí na návrav „domů“
U klientů s dobrou kognicí, kteří se fyzicky zlepšili, ale rodina je nechce, je nejhorší strategií přiživovat falešnou naději větami typu: „Uvidíte, třeba si to syn ještě rozmyslí.“ To vyvolává jen další vlnu zklamání. V psychologii péče musíme citlivě, ale pravdivě pracovat s přijetím současné reality.
Jak mluvit s klientem: „Paní Jaruško, udělala jste neuvěřitelný pokrok a já vás hluboce obdivuji za to, jak skvěle chodíte. Chápu, že je hrozně těžké smířit se s tím, že syn nemá podmínky na to, abyste bydlela u něj. Váš domov je teď ale tady s námi, kde máte plnou podporu, bezpečí a přátele. Pojďme vaši sílu využít k tomu, abyste si to tady udělala co nejhladší a nejhezčí.“ Přepínejte pozornost od minulosti, kterou nelze změnit, k přítomnosti, kterou klient ovlivnit může. - Zrcadlení rolí pro rodiny (Výzva pro pečující)
Pokud jako rodina máte pocit, že návštěvy v domově jsou jen „otravná povinnost“ a raději tam nechodíte, uvědomte si, jaké trauma svému blízkému způsobujete. Senior neztrácí inteligenci ani vnímání. Vnímá každou vteřinu, kdy telefon nezazvoní. Pokud nemůžete vzít maminku domů kvůli potřebě čtyřiadvacetihodinové péče, neznamená to, že máte vymazat svou přítomnost. Pravidelnost (byť krátkých návštěv) dává klientovi jistotu, že neztratil svou roli matky či otce a jeho život má pro vás stále cenu. - Oddělení konfliktů od diagnózy
Při sporech o klima na pokoji (teplo vs. zima) často unavení pečovatelé mávnou rukou: „To je tou demencí, vymýšlejí si.“ To je hluboký omyl. Jsou to poctivě zakořeněné celoživotní návyky a povahové rysy. Respektujte je. Pokud jedna strana nesnáší zimu, vyřešte to teplým plédem, druhou dekou nebo zástěnou lůžka, která odkloní proud vzduchu z okna, namísto nucení k toleranci, na kterou už stařečci nemají psychickou kapacitu.
Stáří neodmazává naši bytostnou potřebu mít vlastní prostor, kde můžeme zavřít dveře a být sami sebou. Dokud stát nepochopí, že sociální péče není o kapacitě lůžek, ale o kvalitě soukromí, budeme v první linii denně hojit rány na duších našich nejbližjších.
