Článek
Slunce svítí, kolem je zdánlivě všechno v pořádku, ale senior mlčí, mračí se a odmítá naši snahu ho rozveselit. Možná se však neuzavřel před světem. Možná jen stále neporozuměl tomu, proč musel opustit svůj domov.
Když jsem přemýšlel o dalším důležitém tématu ze života seniorů, chtě nechtě jsem došel k jejich „nenáladě“.
Sluníčko svítí, venku je krásně, personál se snaží a člověk přesto sedí zamračený, mlčí nebo reaguje podrážděně. Nabídnete mu činnost, rozhovor či procházku a odpovědí je krátké odmítnutí, někdy štiplavá poznámka a jindy vůbec nic.
Okolí si snadno řekne:
„On už je prostě takový.“
Možná je. Každý člověk má nějakou povahu. Někdo v sobě nosí více nedůvěry a negativity už od mládí, jiný dokáže téměř v každé situaci hledat něco dobrého. Ani stáří nepřepíše celý charakter a neudělá z celoživotního bručouna usměvavého společníka.
Jenže slovo „nerudný“ může být také velmi pohodlná nálepka. Jakmile ji člověku přilepíme, přestaneme se ptát, co se za jeho chováním skrývá.
Domov není jen adresa
Pro běžně soběstačného člověka může rozhodnutí znít jednoduše:
„Chceš, nebo nechceš?“
Jenže u člověka, který potřebuje stále větší pomoc, takto jednoduchá volba často neexistuje. Není běžné, že se jednoho rána sám rozhodne opustit byt či dům, který desítky let budoval, a dobrovolně se přestěhuje do pobytového zařízení.
Domov není jen adresa a nábytek. Je to známý zvuk dveří, cesta do koupelny potmě, vlastní hrnek, sousedka za stěnou, vůně skříně, výhled z okna a jistota, že věci zůstanou tam, kam jsme je položili.
Je to prostor, ve kterém člověk nemusí vysvětlovat, kdo je.
Potom přijde chvíle, kdy rodina začne mluvit o domově pro seniory, domově se zvláštním režimem, odlehčovací službě nebo v jiné životní situaci o hospici. Každé z těchto zařízení má jiný účel a nelze je zaměňovat. Pro člověka, který slyší především slova „už nebudeš doma“, však mohou v první chvíli splývat v jediné neznámé místo, kam má být odvezen.
Kdo rozhodne, že právě teď nastal čas?
Kdy přijde okamžik, kdy už rodina domácí péči nezvládne?
Neexistuje jedna tabulka, která by všem dala stejnou odpověď. Někdo má několik sourozenců, kteří se dokážou střídat. Jiný je na péči sám. Někdo pracuje z domova, další má směny, dojíždí nebo se stará ještě o děti. Jedna rodina má bezbariérový dům, druhá malý byt ve třetím patře bez výtahu.
Do rozhodování vstupuje zdravotní stav blízkého, jeho potřeba nepřetržitého dohledu, fyzické možnosti pečujícího, peníze, dostupnost služeb i obyčejný spánek. Člověk může svého rodiče milovat a současně už nemít sílu několikrát za noc vstávat, přes den pracovat a večer znovu zvládat péči.
To není automaticky nedostatek lásky.
My pracovníci v přímé péči někdy vidíme nového klienta a v duchu nás napadne:
„Vždyť by doma ještě mohl fungovat.“
Nebo ještě hůř:
„Rodina se ho asi chtěla zbavit.“
Přiznávám, že podobná myšlenka může napadnout i mě. Stačí vidět člověka, který se nají, projde s chodítkem a dokáže si s námi rozumně povídat. Nevidíme ale předchozí měsíce. Nevíme, kolikrát v noci padal, zda nechával zapnutý sporák, jak fyzicky na tom je jeho manželka ani jestli dcera už jednou zkolabovala vyčerpáním.
Z několika hodin služby nepoznáme celý příběh rodiny.
Věta, kterou otec neměl slyšet
Vzpomínám si na dobu, kdy můj otec kvůli postupujícímu onkologickému onemocnění zůstal téměř nepohyblivý. Máma se o něj starala, ale postupně se dostávala na hranici svých sil.
Jednou si potřebovala ulevit. Neuvědomila si, jak blízko je pokoj, ve kterém otec ležel. Dveře zůstaly otevřené a on velmi pozorně vnímal všechno, co se kolem něj dělo.
Otec zaslechl máminu větu, že už péči nezvládá a uvažuje o nabízeném hospici. Neslyšel v ní vyčerpání člověka, který ho miloval. Slyšel především: „Jsem vám na obtíž.“
Máma mi tiše řekla:
„Já už to nezvládám, Jirko. Já bych ho nejradši dala do toho hospice, co nám nabízeli.“
„Mami, já ti rozumím. Ale opatrně, aby to neslyšel,“ odpověděl jsem.
Jenže on to slyšel.
Najednou v sobě našel sílu, zvedl se a vybuchl:
„Tak mě tam dejte umřít, no! Mně už je to jedno. Já vám na obtíž být nechci.“
Strnuli jsme. Otočil jsem se k němu a viděl, jak mu z koutků očí tečou slzy. V obličeji měl ten svůj zarputilý výraz, ale pod ním byl strach.
„Tati, neboj. Nikam tě nedáme,“ řekl jsem.
Vlastně jsem zalhal. V té chvíli jsem vůbec nevěděl, jak všechno dopadne. Viděl jsem vyčerpanou mámu, nemohoucího otce a sebe, tehdy bez přítomnosti sestry, jak se snažím během několika vteřin vymyslet řešení, které jsme ve skutečnosti neměli.
Neřekl jsem tu větu proto, abych ho vědomě klamal. Řekl jsem ji, protože jsem viděl jeho slzy a potřeboval jsem zastavit strach, který jsme v něm nechtěně otevřeli.
Hospic nebyl odložení člověka
Dnes je pro mě důležité dodat jednu věc. Nabídka hospice v otcově situaci nebyla návrhem, jak se ho zbavit. Hospicová péče má své místo právě u lidí se závažným nevyléčitelným onemocněním a jejím smyslem je odborná pomoc nemocnému i rodině.
Jenže otec v té chvíli neslyšel vysvětlení služby. Slyšel pouze, že má opustit domov, protože péče o něj je pro mámu příliš těžká.
A ze slov „já už to nezvládám“ si odnesl větu „jsem vám na obtíž“.
To jsou dvě různé věty. V lidském strachu se však mohou spojit v jednu.
Nám se tehdy podařilo situaci společně zvládnout. Ne každá rodina má ale stejné možnosti, síly nebo lidi, kteří se mohou vystřídat. To, že jsme určitou cestu našli my, nám nedává právo soudit ty, kteří ji najít nedokázali.
„Já vám na obtíž být nechci“
Právě tato věta může být jedním z klíčů k pozdější nenáladě seniora.
Člověk se dostane do zařízení a navenek vidíme jeho chování. Odmítá, mračí se, nechce se zapojovat, stěžuje si na jídlo nebo opakuje, že doma bylo všechno lepší.
My ale nevíme, jak proběhl jeho poslední rozhovor s rodinou. Jestli byl součástí rozhodování, nebo se o stěhování dozvěděl jako o hotové věci. Zda si mohl zařízení předem prohlédnout, vybrat si osobní věci a zeptat se na to, čeho se bojí. Možná slyšel hádku sourozenců o tom, kdo si ho vezme. Možná zachytil úlevnou větu, která neměla být určena jeho uším.
A možná si z toho všeho odnesl jediné:
„Už mě doma nechtějí.“
Nemusí to být pravda. Pro jeho prožívání však může být tato domněnka skutečnější než všechna pozdější vysvětlení.
Proč ho krásné počasí nerozveselí
Člověku po běžné hádce často pomůže, když se vyspí. Druhý den napětí trochu splaskne a život pokračuje ve známých kolejích.
Senior po přestěhování do zařízení se však probudí a příčina jeho nepohody nezmizela. Stále leží v cizím pokoji. Slyší kroky na chodbě, čeká, kdo vstoupí, a den se řídí rytmem, který nevytvořil on.
Zvenčí může působit, že se ve své nespokojenosti „rochní“ a ještě přikládá pod kotel. Možná se ale jen stále znovu vrací k otázce, na kterou nedostal odpověď:
„Proč už nemohu být doma?“
Slunce za oknem tuto otázku nevyřeší. Nabídka společného zpívání také ne. A pracovník, který přijde s dobrou náladou, nemusí být přijat s vděčností, protože vstupuje do příběhu, který nezačal jeho příchodem na směnu.
Psycholog nemůže vrátit ztracený domov
Psychologům v pobytových zařízeních jejich práci vůbec nezávidím. Někdy přicházejí ke klientovi až ve chvíli, kdy je jeho nedůvěra hluboká, odmítání trvá dlouho a nespokojenost už ovlivňuje vztahy s okolím.
Slunce za oknem nemusí přehlušit ztrátu známého domova. Někdy senior nepotřebuje okamžitě rozveselit, ale potřebuje člověka, který se zeptá, co mu chybí, a dokáže vyslechnout odpověď.
Ani psycholog ale nemůže vrátit člověku byt, původní zdraví nebo rozhodnutí, které už bylo učiněno. Může pomoci pojmenovat prožívání, hledat cestu k přijetí a podpořit rodinu i tým. Nemůže však mávnutím ruky odstranit skutečnost, kvůli níž je člověk nešťastný.
Proto bychom neměli čekat, že někdo odborný později „opraví“ seniora, se kterým se nám už těžko komunikuje.
Mnohé lze udělat dříve a docela obyčejně.
Nejdřív příběh, potom nálepka
Když vidíme zamračeného seniora, nemusíme ho okamžitě rozveselovat. Někdy je lepší si k němu sednout a netlačit na výkon ani dobrou náladu.
Můžeme se zeptat:
„Co vám tady nejvíc chybí?“
„Jak jste se dozvěděl, že sem půjdete?“
„Co jste měl doma rád?“
„Je něco, co bychom mohli udělat jinak?“
Možná neodpoví. Možná nás odmítne. I to je odpověď, kterou je potřeba chvíli unést.
Životopis klienta pak není jen seznam zaměstnání, koníčků a jmen dětí. Měl by zachytit také okolnosti příchodu, obavy, ztráty a věci, které mu pomáhají cítit se bezpečně. Právě tyto informace mohou vysvětlit, proč určitá věta, den nebo návštěva vyvolá nečekaně silnou reakci.
Člověka není spravedlivé popsat pouze slovy „negativistický“, „konfliktní“ nebo „nespolupracující“. Takový popis říká, jak působí na nás. Neříká, co se děje jemu.
Když velká volba neexistuje, zbývají ty malé
Ne vždy je možné splnit přání seniora zůstat doma. Někdy už rodina ani terénní služby nedokážou zajistit bezpečnou nepřetržitou péči. Pobytové zařízení potom nemusí být pohodlným odložením problému, ale jediným uskutečnitelným řešením.
I tehdy však člověk nemusí přijít o každou možnost volby.
Může si předem prohlédnout zařízení, pokud to jeho stav dovoluje. Může říct, které věci chce vzít s sebou. Může se vyjádřit ke spolubydlení, dennímu režimu, oblečení, jídlu, návštěvám nebo aktivitám. Ne každé přání půjde splnit, ale každé lze vyslechnout.
Veřejný ochránce práv například doporučuje, aby měl budoucí klient možnost prohlédnout si domov a pokud možno se vyjádřit také k osobě spolubydlícího. Zákon o sociálních službách zároveň požaduje, aby pomoc vycházela z individuálních potřeb, zachovávala důstojnost a podporovala samostatnost člověka.
Když už senior nemůže rozhodnout, kde bude žít, o to důležitější může být možnost rozhodovat alespoň o tom, jak bude vypadat jeho den.
Než začneme soudit rodinu
Domov pro seniory by měl být až jednou z možností, o kterých se mluví poté, co rodina získá informace o dostupné podpoře. Existují pečovatelské služby, osobní asistence, domácí zdravotní péče, denní či odlehčovací služby a další formy pomoci.
Je dobré se na ně ptát dříve, než je pečující člověk úplně vyčerpaný.
Samotná existence služby ale ještě neznamená, že je v konkrétním místě dostupná, má volnou kapacitu nebo dokáže pokrýt potřebný počet hodin. Ani nejlepší rada nezmění skutečnost, že někdo musí být přes noc přítomen a ráno odejít do práce.
Proto bych byl opatrný jak k rodinám, které svého blízkého umístily do zařízení, tak k jednoduchým soudům, že jej tam určitě umístit nemusely.
Můžeme se ptát, zda znaly všechny možnosti. Neměli bychom ale bez znalosti jejich života rozhodovat, kolik ještě měly vydržet.
Nálada se přenáší, ale příběh může řetěz přerušit
Dlouhodobá nespokojenost jednoho klienta samozřejmě ovlivňuje jeho okolí. Může se přenést na spolubydlící, další klienty i pracovníky. Ani personál není bezedný zdroj trpělivosti a někdy po opakovaném odmítání raději ustoupí a nechá člověka být.
Tím se ale může uzavřít kruh. Senior se cítí opuštěný, reaguje odmítavě, okolí se stáhne a jeho pocit, že o něj nikdo nestojí, se tím ještě posílí.
Ne vždy tento kruh dokážeme přerušit. Někdy však pomůže jediný pracovník, který si chování nevezme osobně, zná příběh člověka a dokáže se k němu vracet bez nuceného optimismu.
Nemusí říkat:
„Tak se přece usmějte, vždyť je venku krásně.“
Může říct:
„Vidím, že dnes nemáte svůj den. Chcete být chvíli sám, nebo si mám sednout?“
I nenálada může být způsobem, jak člověk chrání poslední kousek sebe sama.
Myšlenka dne
Zamračený senior nemusí odmítat radost. Možná stále nese ztrátu domova, bezpečí a práva rozhodovat o sobě. Než ho označíme za nerudného, zkusme se zeptat, co všechno musel opustit.
Závěrečný dovětek autora
Děkuji, že jste dočetli mé dnešní zamyšlení. Rodina, senior ani personál nemusí být v tomto příběhu viníkem. Rodina může být vyčerpaná, zařízení může poskytovat dobrou péči a člověk přesto může hluboce postrádat svůj domov. Tyto skutečnosti si neodporují. Někdy se nám nepodaří vrátit mu velkou volbu, o kterou přišel. Můžeme mu však nabídnout menší rozhodnutí, opravdový zájem a prostor říct, co jej bolí.
Zažili jste v rodině chvíli, kdy už domácí péče nebyla zvládnutelná? A co podle vás pomohlo vašemu blízkému přijmout nové prostředí, aniž by měl pocit, že jste se ho zbavili? Budu rád, když svou zkušenost napíšete do komentářů.
