Na rehabilitaci není místo. Jak může rodina seniorovi bezpečně pomoci

Po posledním článku mi napsala čtenářka o své čtyřiaosmdesátileté babičce. Doma se ještě pohybuje s francouzskými holemi, venku používá chodítko. Po hospitalizaci dostala poukaz na rehabilitaci až po naléhání rodiny.

Jenomže potom přišla další překážka.

Rehabilitační pracoviště v celém dostupném okolí opakovala totéž: Máme plno, přijímáme pouze pacienty po operacích.

Domácí péče s babičkou cvičí, ale odbornou fyzioterapii to nenahradí. Rodina přitom vidí, že bez pravidelného pohybu bude její stav postupně slábnout. A možná skončí znovu tam, odkud se právě vrátila – v nemocnici.

Co může rodina v takové chvíli udělat?

Téměř čtyři roky jsem se seniory denně prováděl pohybovou aktivizaci. V běžné řeči jsme tomu všichni říkali rehabilitace. Tak je to mezi lidmi zažité: „Jdu se seniorem cvičit, děláme rehabilitaci.“

Odborně je však potřeba oba pojmy rozlišovat.

Fyzioterapie je zdravotní péče. Fyzioterapeut má odborné vzdělání, pracuje s diagnózou, vyhodnocuje pohyb člověka a podle jeho stavu volí konkrétní postup, zatížení i další vývoj terapie.

Já jsem neléčil diagnózy. Pomáhal jsem lidem rozhýbat tělo, udržovat pohyb, který ještě zvládali, a neztratit zbytečně další část soběstačnosti.

Právě zkušenost mě naučila nejen to, co může pomoci, ale také kde moje kompetence končí.

Tento článek proto není náhradou fyzioterapie. Je nabídkou několika jednoduchých pohybů pro zdravotně stabilního seniora, který je dokáže provádět bez nové bolesti a bez rozporu s doporučením lékaře.

Člověk po čerstvé operaci, zlomenině, cévní mozkové příhodě nebo náhlém zhoršení pohyblivosti potřebuje individuální doporučení. Stejně tak člověk se silnou bolestí, opakovanými závratěmi, výraznou osteoporózou nebo závažným onemocněním srdce a plic.

Nově vzniklá slabost jedné strany těla, pokles koutku, porucha řeči, náhlá necitlivost, tlak na hrudi, neobvyklá dušnost nebo kolaps nejsou důvodem ke cvičení. Jsou důvodem k okamžitému řešení zdravotního stavu.

Pro běžné domácí cvičení potřebujeme pevnou židli, která neujíždí, dostatek prostoru, vhodnou obuv a klid. Senior má sedět stabilně, chodidla mít opřená o podlahu. Nezačínáme deseti opakováními jen proto, že deset je hezké číslo. Někdo zvládne pět, jiný tři.

Lepší jsou tři dobře provedené pohyby než deset v bolesti, strachu a vyčerpání.

Cvičení mělo svůj pravidelný sled. Člověk věděl, co přijde, a nemusel pokaždé přemýšlet nad novým úkolem.

Nejdříve jsme zklidnili dech. Potom senior pomalu otočil hlavu doprava, vrátil ji do středu a stejný pohyb provedl doleva. Pouze tam, kam ho krk pustil bez bolesti a bez násilí.

Dalším pohybem bylo mírné přiblížení ucha k rameni, opět na obě strany. Rameno se nezvedalo proti uchu a hlava se netlačila rukou.

Plné kroužení hlavou bych pro domácí návod nedoporučoval. Zvláště u staršího člověka může vyvolat bolest nebo závrať. Bohatě stačí pomalé otočení a mírný úklon v příjemném rozsahu.

Dýchání nemá senior kopírovat podle cvičícího člověka. Každý má jinou kapacitu plic a jiné tempo. Důležité je dech nezadržovat a najít vlastní klidný rytmus.

Potom jsme rozhýbali ramena. Jedno rameno pomalu zakroužilo dozadu, potom druhé a nakonec obě společně. Následovalo předpažení a rozpažení, případně zvednutí rukou nahoru pouze do výšky, která byla příjemná.

Ne každý člověk dostane ruce nad hlavu. Není potřeba ho tam dotlačit.

Používal jsem také pohyb, kterému jsme říkali holubí hrudník. Při nádechu člověk mírně otevřel hrudník a narovnal se. S výdechem horní část zad jemně zakulatil a bradu nechal klesnout směrem k hrudníku. Žádný prudký předklon, žádné násilí.

U člověka s výraznou osteoporózou, prodělanou zlomeninou obratlů nebo bolestí zad je však vhodné tento pohyb nejprve konzultovat.

Následovalo naše „kývání topolů“ – velmi malý úklon trupu na jednu a druhou stranu. Člověk musel sedět stabilně a pohyb nesměl narušit jeho rovnováhu.

Celá horní část těla se tak dala příjemně rozhýbat během několika minut.

Velmi dobře se mi osvědčilo sednout si proti klientovi a pohyb mu ukazovat. Nezahlcovat ho dlouhým vysvětlováním, ale předvést jeden jednoduchý pohyb a společně jej zopakovat.

Fungovalo to také u některých lidí s demencí. Nemuseli si zapamatovat několik pokynů za sebou. Viděli mě, vnímali rytmus a napodobovali to, co právě dělám.

Počítali jsme společně do pěti. Někdy do deseti. Čísla dávala cvičení začátek, průběh a konec.

Neznamená to, že se zrcadlení hodí pro každého člověka v každém stadiu demence. Pokud však senior slovnímu návodu obtížně rozumí, může být klidné předvedení jednoho pohybu účinnější než jeho opakované opravování.

Vsedě jsme vědomě zatínali hýžďové svaly a po několika vteřinách je opět uvolnili. Někdy pravou a levou stranu zvlášť, jindy obě společně.

Takový pohyb pomáhá člověku vnímat svaly, které potřebuje například při postavení a přesunu. Není však správné tvrdit, že samotné zatínání hýždí léčí inkontinenci nebo plnohodnotně procvičuje pánevní dno.

Cvičení pánevního dna má vlastní techniku a při potížích s inkontinencí je vhodná konzultace s fyzioterapeutem nebo jiným odborníkem.

I tady je vidět rozdíl mezi obecnou pohybovou aktivizací a léčbou konkrétního problému.

Potom přišly na řadu dolní končetiny.

Jedna noha zůstala opřená o podlahu, druhou jsme mírně natáhli. Chodidlo se pomalu přitáhlo špičkou k tělu a potom se uvolnilo opačným směrem. Následovaly malé kroužky v kotníku, pouze pokud byly příjemné.

Dalším cvikem bylo pomalé natažení nohy v koleni a návrat chodidla na podlahu. Každá noha zvlášť, bez švihání.

Dělali jsme také „kolíbku“. Pata zůstala na podlaze a zvedla se špička, potom se chodidlo překlopilo na špičku a zvedla se pata. Tento jednoduchý pohyb rozhýbává kotníky a zapojuje svaly lýtka.

Někdy jsme přidali náš „Charleston“ – chodidla se v sedu střídavě pohybovala přes špičky a paty dovnitř a ven. Název nebyl odborný, ale klienti si ho pamatovali. Připomněl jim tanec, mládí a dobu, kdy se pohybovali úplně jinak.

Právě takové pojmenování někdy fungovalo lépe než anatomický výklad.

Často jsem používal malý měkký overball. Není potřeba žádný složitý přístroj.

Senior držel míč mezi dlaněmi, několik vteřin jej mírně stlačoval a potom povolil. Nešlo o maximální sílu. Šlo o vědomý stisk a uvolnění.

Míč jsme také drželi před tělem a podle možností jej zvedali výše. Člověk s bolestivými rameny samozřejmě zůstal v nižší poloze.

Další možností bylo vložit míč mezi kolena a velmi jemně jej stisknout. Tím pracují především svaly na vnitřní straně stehen. Tento cvik není vhodné bez doporučení používat například krátce po operaci kyčle.

Míč se dal položit také pod chodidlo a vsedě pomalu rolovat dopředu, dozadu a do stran. Druhá noha přitom zůstávala pevně na podlaze a míč bylo potřeba zajistit, aby neujel. U člověka s poruchou citlivosti, špatnou rovnováhou nebo neschopností udržet stabilní sed bych tento cvik nevolil.

Na konci skupinového cvičení jsme si často „zahráli košandu“. Míče se házely do připraveného koše. Najednou už nešlo o rehabilitaci ani aktivizaci. Byla to hra.

A právě hra někdy přiměla člověka udělat pohyb, do kterého by se při povelu ke cvičení vůbec nehrnul.

Praxe je často úplně jiná než obrázek usměvavého seniora sedícího na židli s míčem v rukou.

Mnozí lidé se po hospitalizaci nebo delší nemoci vrátí domů převážně upoutaní na lůžko. Někdy mají zavedený močový katetr, nedokážou sami přesunout dolní končetiny přes okraj postele a už samotné posazení pro ně představuje velikou zátěž.

Prvním cílem proto není chůze. Někdy jím není ani postavení. Prvním cílem může být obyčejné bezpečné posazení.

Člověku je potřeba nechat čas, aby se o pohyb pokusil sám. Nepřesouvat mu automaticky nohy a nevykonat za něj celý pohyb jen proto, že to bude rychlejší. Nejprve sledujeme, co ještě dokáže. Teprve potom mu dopomůžeme s částí, kterou už nezvládne.

I malý vlastní pohyb je součástí zachování soběstačnosti.

Jakmile se člověk dostane do sedu, není rozumné okamžitě pokračovat postavením. Po dlouhém ležení se mu může zatočit hlava, může zblednout, začít se potit nebo mít pocit, že omdlí. Potřebuje čas, pevnou oporu chodidel a klid.

Pokud závrať neustupuje nebo se opakuje, další postup se zastaví. Člověk si znovu lehne nebo zůstane bezpečně sedět a situaci je potřeba konzultovat se zdravotníkem. Napití může pomoci při nedostatku tekutin, ale není automatickým řešením každé závrati. Ne každý senior navíc může volně pít a někteří mají poruchu polykání.

Teprve ve stabilním sedu přichází prostor pro jednoduché rozhýbání kotníků, střídavé zvedání špiček a pat, natahování kolen nebo zvednutí chodidla nad podlahu. Tím člověk nejen cvičí, ale zároveň nám ukazuje, nakolik dokáže dolní končetiny ovládat.

V profesionální praxi potom následuje několik dalších kroků:

Toto pořadí má svůj důvod. Člověk, který dokáže pohybovat nohama vsedě, ještě nemusí být schopen bezpečně stát. A člověk, který s oporou několik vteřin stojí, ještě nemusí zvládnout první krok.

Právě zde však končí možnost obecného internetového návodu.

První posazení na okraj lůžka, postavení člověka po dlouhé době, výběr chodítka a jištění při chůzi by měl rodině někdo prakticky ukázat přímo u konkrétního člověka. Záleží na jeho diagnóze, síle, rovnováze, schopnosti spolupracovat, hmotnosti, zavedených katetrech a dalších pomůckách i na možnostech samotného pečujícího.

Rodina může podporovat pohyb. Neměla by ale vlastním tělem nahrazovat zvedák, stavěcí pomůcku nebo druhého pracovníka.

Jestliže člověk nedokáže nést vlastní váhu, podlamují se mu kolena nebo jej musí příbuzný doslova vytahovat vzhůru, už nejde o obyčejné domácí cvičení. Je potřeba odborné posouzení, praktické zaučení a někdy také vhodnější pomůcka.

Mnozí dnešní senioři chodívali do Sokola, pravidelně cvičili nebo měli úplně jinou školní tělesnou výchovu, než jakou znají dnešní děti.

Během přestávek jsme proto vzpomínali. Kdo chodil do Sokola? Kdo hrával volejbal? Kdo tančil? Jak vypadal tělocvik ve škole?

Nebyla to jen výplň času mezi cviky. Pohyb vyvolával vzpomínky a vzpomínky znovu podporovaly chuť k pohybu.

V domácnosti lze tento princip využít úplně stejně. Není nutné seniora celou dobu opravovat a počítat. Můžeme se ho zeptat, co cvičil jako mladý, jaký sport měl rád nebo kam chodil tancovat.

Cvičení se tím přestane podobat povinnosti a stane se společně stráveným časem.

Často máme tendenci udělat za staršího člověka všechno, protože je to rychlejší. Přineseme mu hrnek, oblékneme ho, podáme mu předmět, ke kterému by se ještě dokázal bezpečně natáhnout.

Jenže také běžný život je pohyb.

Učesat se, zvednout hrnek, zapnout knoflík, přisunout si talíř nebo se s dopomocí posadit ke stolu mohou být pro udržení soběstačnosti důležitější než deset dokonale vypadajících cviků.

Pomoc nemá znamenat automatické převzetí všeho, co člověk ještě dokáže udělat sám.

Ve své práci jsem klienty také vertikalizoval. Nejdříve jsem potřeboval zjistit, zda dokážou propnout dolní končetiny, přenést na ně váhu a bezpečně stát. Někdy jsme před prvními kroky přešlapovali na místě – říkali jsme tomu „šlapání zelí“.

Pracoval jsem s vysokým chodítkem a klienta jistil vlastním tělem. To ale byla práce prováděná po praktickém zaučení, se znalostí jeho stavu a v prostředí, kde byly dostupné další pomůcky i pomoc kolegů.

Tady proto domácí návod končí.

Pokud člověk po hospitalizaci nově nedokáže vstát, nevíme, zda unese vlastní váhu, podlamují se mu nohy nebo s chodítkem dosud nechodil, neměla by rodina jeho první postavení zkoušet pouze podle článku.

Nevhodně zvolené chodítko, špatná výška, tahání člověka za ruce nebo snaha zachytit jeho padající váhu mohou zranit seniora i pečujícího.

Chodítko navíc neslouží jako madlo, za které se člověk vytáhne ze židle. Může se převrátit nebo odjet. Bezpečný postup i vhodnou pomůcku má člověku prakticky ukázat fyzioterapeut, ergoterapeut nebo jiný kvalifikovaný pracovník.

Jestliže však senior se svým chodítkem běžně a bezpečně chodí, může rodina podporovat krátké známé trasy po domácnosti. Raději několikrát denně několik bezpečných kroků než jeden dlouhý pochod zakončený vyčerpáním.

Neexistuje univerzální počet opakování pro každého seniora. Začít lze například třemi až pěti pomalými opakováními a sledovat, jak se člověk cítí během cvičení i po něm.

Cílem není člověka unavit. Cílem je pravidelnost.

Někdo zvládne deset minut. Jinému budou stačit tři. Jednou procvičí ruce a ramena, podruhé kotníky a kolena. Pohyb nemusí proběhnout celý najednou.

Cvičení je potřeba přerušit při nové nebo prudké bolesti, závrati, neobvyklé dušnosti, nevolnosti, náhlém pocení, zblednutí, zmatenosti nebo výrazné slabosti.

Bolest není důkaz, že cvičení správně zabírá.

Rodina, která se obrátí na fyzioterapeuta, neselhala. Právě naopak. Odborník může během jediné návštěvy odhalit problém, kterého si laik nevšimne, vybrat vhodné cviky a rodinu prakticky naučit bezpečný přesun nebo chůzi.

Dostupnost se liší podle regionu. V některých místech jsou čekací doby dlouhé, jinde lze volnou kapacitu najít. Také v Brně existuje více pracovišť a služeb, ale ne každý druh péče je dostupný okamžitě a pro každého pacienta.

Lékař může fyzioterapii předepsat na poukaz FT. Na formuláři lze požadovat také poskytnutí fyzioterapie v domácím prostředí. Ani to samozřejmě nezaručuje, že bude v daném místě ihned dostupný smluvní poskytovatel. Má však smysl ptát se lékaře i zdravotní pojišťovny.

Rodinná pohybová podpora nemá fyzioterapeuta nahradit. Má pomoci, aby senior během čekání zbytečně neztratil to, co ještě dokáže.

Odborníka nenahradíme. Můžeme však pomoci, aby během čekání nezmizelo to, co senior ještě zvládá.

Tento článek nevznikl jako odborný léčebný plán. Vychází z mé téměř čtyřleté každodenní zkušenosti s pohybovou aktivizací seniorů v pobytových službách.

Záměrně zde neuvádím návody pro první vertikalizaci, přesuny nepohyblivého člověka ani nácvik chůze po operaci, úrazu nebo cévní mozkové příhodě. Tyto činnosti vyžadují posouzení konkrétního člověka a praktické zaučení.

Pokud si nejste jistí, zda je některý pohyb pro vašeho blízkého vhodný, zeptejte se lékaře nebo fyzioterapeuta. Není ostuda požádat o pomoc. Mnohem horší by bylo ze strachu nedělat vůbec nic – nebo naopak z dobrého úmyslu překročit hranici, za kterou už můžeme člověku ublížit.