Článek
Před časem jsem dal dohromady ucelenou metodu, která se věnuje tomu, jak se seniory v domovech – ale klidně i doma v rodině – cvičit a pracovat tak, aby je to bavilo a mělo to reálný výsledek. Na papíře pro úřady to sice zní hrozně učeně a složitě, ale v reálném životě je to vlastně docela jednoduchá a přirozená věc.
Celá tato moje praxe stojí na jedné jediné, naprosto zásadní myšlence:
„Každý senior je nositelem jedinečného příběhu. Úkolem pracovníka není tento příběh vyprávět za něj, ale vytvořit bezpečný prostor, aby jej mohl znovu objevit, sdílet a prožít.“
Když si tuto větu přeložíme do lidštiny, znamená to jediné: starý člověk nepotřebuje, abychom ho vychovávali, poučovali nebo nad ním dělali chytré. Potřebuje jen parťáka, který mu naslouchá a pomůže mu z paměti vytáhnout to, co v něm celý život dřímá.
Jak to tedy v té každodenní, odlehčené praxi dělám?
Skupinová reminiscence a Univerzita třetího věku
Trik se školním rozvrhem
Když se seniory cvičíme, lidské tělo se po deseti nebo patnácti minutách přirozeně unaví. To zná každý, kdo se stará o babičku nebo dědečka. Pokud je necháte jen tak sedět a vydýchat, nálada opadne a už se jim do ničeho nechce.
Já na to používám takový malý trik – říkám tomu „Školní rozvrh“. Lekci prostě proměním v takové malé divadlo. Uvolníme se a já dospělým, uctivým tónem oznámím: „Tak, dámy a pánové, dnes na naší Univerzitě otevíráme hodinu dějepisu.“
Chvíli se hýbeme, zahřejeme se, a jakmile vidím, že přichází únava, cvičení stopnu. Ale místo ticha využijeme pauzu na odpočinek k tomu, že nahodím téma. A mozek seniorů v tu ránu zapomene na únavu svalů.
Chytejte slova jako rybář
Kouzlo je v tom, že u lidí s kognitivním hendikepem nebo Alzheimerovou chorobou sice nefunguje krátkodobá paměť (často neví, co měli před hodinou k obědu), ale jejich dlouhodobá paměť a emoce jsou ostré jako břitva.
Stačí v té pauze chytit jedno jediné slovo, které klient prohodí. Funguje to jako řetěz. Když někdo změní téma a řekne například slovo „trakař“ nebo „pradlena“, neopravuji ho. Naopak se toho chytím a začnu se vyptávat: „A z jakého dřeva ten trakař byl? Kdo ho doma opravoval? Kam se s ním jezdilo?“
Najednou se z jednoho slova začne odvíjet celý životní román. V mozku seniora to v tu vteřinu doslova zajiskří. Někdo si vzpomene, jak pracovali na statku, nebo jak ho tatínek opravoval. Tomuto momentu se odborně říká synaptický zážeh, ale lidově je to zkrátka chvíle, kdy se ten člověk v přítomném okamžiku plně probudí, oči se mu rozsvítí a on přesně ví, kdo je a co v životě dokázal.
Úsměv seniorky
Emoce, která v těle zůstane
Někdy se stane, že senior v té své vzpomínce trochu poplete dobu. Řekne třeba, že v roce 1950 koukali na barevnou televizi. Úředník nebo školitel od stolu by ho možná hned začal konfrontačně opravovat, že to je nesmysl. To je ale obrovská chyba, která v seniorovi zlomí pocit bezpečí.
Já na to jdu jinak, přemostím to přes jiný symbol doby: „Barevná televize sice přišla o něco později, ale vy jste tehdy doma spíše ladili to staré elektronkové rádio nebo pustili dráťák, že? Co na něm tehdy hrálo?“ Člověk neprožije stud z chyby, ale naopak se chytí nové nitky.
A to nejkrásnější na celé té věci je takzvaná emocionální stopa. I když klient s pokročilou demencí třeba už pět minut po skončení našeho povídání úplně zapomene, o čem jsme mluvili, ten úžasný chemický koktejl štěstí a pohody v jeho těle koluje ještě několik dalších hodin. Výrazně se tím u nich tlumí odpolední strachy, neklid a úzkost.
Tato moje metoda nevznikla u žádného ministerského stolu, ale vzešla čistě z každodenních chvil strávených s našimi seniory. Ukazuje, že péče o ně nemusí být jen o nudném odškrtávání úkonů a tabulek. Když do ní vnesete trochu hravosti, humoru a hlavně úcty k jejich prožitému životu, dokážete křesat jiskry lidské radosti i tam, kde už naděje zdánlivě vyhasínala.
Zkuste se někdy svých starších blízkých místo obligátního „jak se máš“ zeptat na nějaký detail z jejich mládí. Nechte je ten jejich příběh znovu prožít. Uvidíte, jak neuvěřitelně v tu chvíli ožijí.
Závěrečný dovětek autora:
Děkuji, že čtete mé praktické postřehy. Tento text je takovým malým nahlédnutím pod pokličku mého způsobu práce se seniory, který se snažím neustále rozvíjet. Jaké otázky nebo témata nejraději otevíráte vy se svými rodiči či prarodiči, když si chcete zavzpomínat na staré časy? Co u nich spouští tu největší jiskru v očích? Těším se na vaše milé komentáře a zkušenosti. Pokud vás moje články baví, nezapomeňte kliknout na tlačítko SLEDOVAT.
