Článek
„Je snad dopoledne nebo pozdní ráno, na ulici ani živáčka. Omítky okolních domů v úzké uličce jsou ozářeny vycházejícím sluncem. Paprsky se dotýkají střech a sotva dosahují pod okapy. Okna jsou většinou zavřená, jen sem tam je vidět, že si někdo větrá. Je absolutní ticho. Už jen tato atmosféra ve mně vyvolává lehce úzkostné pocity. Jak to, že nikdo nikde není? Pomaličku se pohybuji vpřed po dlažebních kostkách. Dřevěné rámy oken vystupují z oprýskaných fasád. Míjím výlohu obchodu, ve které není nic vystaveno. Otáčím se na druhou stranu a vchodové dveře všech domů jsou zavřené. Už jsme asi v půlce ulice, když se po jedné straně objeví obchod s vlnitými žaluziemi. Jak okenní výloha, tak vstupní dveře do obchodu jsou zatažené vlnitým stíněním. Fouká lehký vánek. Najednou se ozve typický zvuk, chrchlavý a velice hlasitý. Ano, žaluzie z obchodu se rychle vyhrnula nahoru a ze dveří vyběhla Ježibaba. S úšklebkem na své vrásčité tváři se řítí směrem ke mně. Ztuhl jsem a nejsem schopen ze sebe vydat ani hlásek. Ježibaba se hlasitě řehtá a blíží se blíž a blíž. Nemůžu utéct, nohy mě neposlouchají a stojí jako zarostlé do země. Srdce mně tluče víc a víc. Ježibaba už je u mě a začíná mě svými tenkými prsty lechtat. Její ostré nehty se sem tam zaryjí do kůže, ale lechtání je nepříjemnější a nepříjemnější. Začínám se svíjet…“
Uffff. Otevřou se mi oči a já cítím zvláštní teplo, které pod peřinou hřeje celé mé tělo. Zároveň jsem spocený a srdce mi tluče napospas. Po chvilce cítím zápach z pod peřiny. To teplo je od počůrání se a já v tom nehnutě ležím. Tolik úzkostných událostí najednou. Ach jo. Mám odkrýt peřinu? To mně bude zima, protože vím, že pomočené prostěradlo velice rychle vystydne a všechno začne studit. Sice mám od našich igelit pod prostěradlem, protože se prostě někdy počůrám, ale nijak mě to neuklidňuje.
Je noc. Má sestra spí ve své polovině pokojíčku, za skříněmi, které ho rozdělují. Nesmím ji vzbudit. To by byla přece ostuda. Ani si nerozsvěcím lampičku a pomaličku vstávám. Sedám si na okraj postele a po paměti začínám sundávat povlečení z peřiny. Pomalu se mé oči přizpůsobují tmě a já vidím při světle z ulice víc a víc. Házím na zem před postel vlhký potah z peřiny, sundávám prostěradlo a z peřináče, který je vedle lůžka, vytahuji potichu nové. Vím o něm, že ho tam mám. Protože jsem si ho tam nachystal pro případ, že se mi stane to, co právě proběhlo. Peřinu jen převrátím nepomočenou stranou na sebe, velí moje myšlenky, které se střídají s pragmatickou činností ukrývání počůraného ložního prádla. Je mi stydno, ale nikdo o tom neví.
Takže beru hromadu vlhkého ložního prádla a jdu skrze koupelnu, která sousedí s naším pokojíkem, do předsíně, kde máme koš na prádlo. Vkládám potichu hromadu na povrch špinavého prádla a jdu zpátky si lehnout. Ráno jdu do školy. Zakrývám se peřinou a cítím z nepovlečené deky vypařující se močovinu. Chvilku bloumám a vysvětluji si, proč jsem to nevydržel a nešel na záchod. Omlouvám si to děsivým snem, který se mi často vrací. Ano, ten samý sen, nevím kolikrát za týden či měsíc, ale vím, že ačkoliv je tragikomický a vlastně takový nevinný, tak je pro mě traumatizující, protože se vždycky stane to, že se počůrám. Únavou usínám.
Co se děje v hlavě dítěte, které prožívá toto noční trauma?
Tento příběh je mým vlastním, hluboce osobním zážitkem z dětství. Otevírám jím novou sérii, ve které chci bez cenzury, falešného studu a servítek mluvit o dětském nočním pomočování (enuréze). O problému, o kterém se v rodinách nejčastěji mlčí, přestože drasticky formuje psychiku dítěte na celý život.
Jako kluk jsem si tímto peklem prošel. Vím, jaké to je, prožívat každou noc ochromující strach z vlastního spánku. Vím, jaké to je, když se ráno bojíte otevřít oči, protože víte, co zase přijde.
V této sérii vás vezmu po stopách jednoho dětského traumatu, které vedlo přes velmi dramatické rodinné okolnosti a skrytý psychický tlak. Ukážu vám, jak málo stačí k tomu, aby se v dětském těle spustil psychosomatický zkrat, a jak slepí dokážou být dospělí, když se snaží situaci řešit silou a příkazy.
V příštím díle se podíváme na to:
- Co se stane, když se v rodině potká přísný, manipulativní tlak s bezmocí dítěte.
- Jak na ranní mokré prádlo reaguje okolí a které věty dokážou dětskou duši zlomit na celé roky.
- Proč v těchto případech klasická medicína často tápe a kde leží skutečný klíč k dětskému bezpečí.
Sledujte moji autorskou sérii zde na Seznam Médium a nenechte si ujít pokračování. Diskuse je otevřená – zažil jste někdo v dětství nebo u svých dětí něco podobného? Jak se s tím prala vaše rodina? Vaše reakce a příběhy mě zajímají a rád na ně odpovím v dalších pokračováních.
