O Fišlákovi z Pisárek: Úspěšná brněnská knížka ožívá na internetu

Autorský úvod: Vážení čtenáři, přátelé a patrioti, po úspěchu prvního příspěvku vám přináším další povídku z mé vyprodané knížky O brněnských vodnících. Tentokrát se přesuneme z největšího parku a tzv. plic Brna, Lužánek do Pisárek, resp. ke Kamennému mlýnu. Mlýnu pojmenovaného podle názvu osady, která mu sousedila. Text ponechávám v naprosto původním a nezkráceném znění s kompletní brněnskou poetikou. Příjemné čtení.

Jeden z největších brněnských mlýnů byl Kamenný mlýn v Pisárkách, který stál naproti areálu Veslařského klubu stojícího na Veslařské ulici. V tom areálu se kdysi půjčovaly lodičky a byla tam výletní restaurace. Jak mlýn, tak areál stály u Pisáreckého splavu, ovšem každý na jiném břehu. Nedaleko tohoto splavu byla dřevěná lávka, blíž k Jundrovu, ta spojovala areál s břehem u Kamenného mlýna s přilehlou osadou stejného názvu. Všichni přes lávku mohli pokračovat dál do Wilsonova lesíka, kde byla spousta stezek a chodívalo se tam na procházky nebo běhat pro zvýšení kondice.

Snad ke každému mlýnu patřil vodník či hastrman, který tak většinou hlídal správný průtok náhonu a čistil okolí mlýnského kola, a tak i Kamenný mlýn měl svého vodníka, jenž s ním byl spojen od nepaměti. Ovšem říkalo se o něm, že to byl vodní mužíček, který připlaval po proudu řeky Svratky ve směru od Komína, kde sídlil předtím u Komínské skály. Vyhnaly ho z těch míst Bystrcké trhovkyně, kterým zatěžkával nůše při jejich cestách na brněnský rynek, a jednou se na něj všechny domluvily a lýčím ho svázaly a vyhnaly pryč. Odplul tedy po proudu a usídlil se u nově stavěného mlýna v Pisárkách.

Poučen z předchozích trablů nikomu neškodil. Hlídal náhon a klidný chod nového mlýna, avšak jen do doby, než na protějším břehu začal vznikat areál Veslařského klubu.

Tento vodník si říkal Fišlák. Rád se brouzdal pod splavem a kolem něj. Splav byl po celé šířce řeky. Jakmile se zešeřilo a ve mlýně se rozsvítilo v seknicích, sebral se z náhonu a spolu s úhoři, jesetery a ostatními rybami dováděli pod i nad splavem. Mlynář se svými čeledíny a rodinou si mysleli, že se vždy zvedla voda a splav tak víc bouřil.

Veslařský klub se pomalu ale jistě začal rozrůstat, a tam, kde dřív byl lesík, najednou bylo živo a Fišlákovi to vůbec nebylo po vůli. Taky bodejť, když bujaré veselí vodáků bývalo dlouho do noci a hrála i muzika, zahrádka výletní restaurace bývala osvícena a on neměl najednou klid pro svoje dovádění s rybími přáteli.

Co ho ale rozčilovalo nejvíc, bylo večerní a noční koupání omladiny, která jako největší zábavu považovala přecházení po hraně stěny splavu. Soutěžili o to, kdo přejde splav celý až na druhý břeh. Nepodařilo se to jen tak někomu, délka byla opravdu velká, a navíc proud vody byl v různých místech jinak silný, ale párkrát se to někomu podařilo. To Fišláka opravdu zlobilo a chystal plán, jak jim ukázat, kdo je na splavu pánem. Jeho výhodou bylo, že se vodáci v soutěžení předháněli. Převážná většina přecházela splav tak, aby spadla na stranu, kde byla hloubka, víc než dva metry, někdy se ale stalo, že se pád neuřídil a vodák spadl pod splav do víru vracejícího se ze spadané vody. A to Fišlák vždy využil. Ze začátku jen strašil, zatahal za nohu, chytnul za pas, aby je chvilku podržel ve vodě. Díky silnému proudu nikdo nemohl cítit jeho vodnické ruce, protože si mysleli, že je stahuje přímo voda. Někdy se ale stalo, že Fišlákovi dotyčný utekl a utopil se svým přičiněním, protože se zamotal do tzv. bubnu, který pod splavem vzniká. Vodníkovi nezbývalo než zachytit jeho dušičku a strčit si ji pod pokličku hrnečku.

Za ta léta, která u splavu a mlýna žil, měl sbírku hrnečků poměrně velkou a jeho poličky zaplněné. Ale do této doby nikdy ne jeho přičiněním. Jednoho večera dováděli vodáci tolik, že vodníkovi Fišlákovi z toho křiku rozbolela hlava. Vydával v náhonu takové zvuky, že mlynář otevřel okno a snažil se všemožně hlasitým křikem zaplašit, podle něj hejno žab, aby se utišily. Fišlák se jen přikrčil pod mlýnské kolo, aby ho nebylo vidět a svou chybu si uvědomil. Poté, co se okno ve mlýně zavřelo, se rozhodl, že tomu řádění na splavu učiní přítrž. Je pravda, že tentokrát byla skupina mladých vodáků početnější. Na hladině se pohybovalo více lodiček a povzbuzování, posilněné navíc alkoholem, nabíralo na síle a po řece se tento zvuk velice rychle rozléhal. Slečinky pištěly, chlapci se předháněli, kdo bude slyšet při povzbuzování víc, no, nikdo se nemůže divit, že pro tvory žijící ve vodě a kolem vody to muselo zahnat do nejtemnějších koutů, aby onomu lomozu utekli. Fišlák se ponořil do vody a na hladině nechal jen své vypoulené oči. V té tmě stejně nebyl vidět. Blížil se k lodičkám, ale tak, aby se schoval u stěny splavu. Po její hraně zrovna přecházel Lojza Blažek z Kohoutovic, který byl členem kanoistického oddílu. Jak byl Fišlák blízko všem přítomným hluk mu trhal uši a jeho vztek nabíral na síle. Počkal si, až Lojza ztratí na chviličku rovnováhu a zavrávorá tak, že nikdo ani nepostřehne vodníkovu ruku, jak mu podsekne nohu a Lojzovo tělo padne do vody. Hluk se mění v smích, a křik na Lojzu je hlasitý, ale chlapec neslyší, je pod hladinou a jeho duši už drží Fišlák ve své dlani a se šklebem jemu vlastním si ji odnáší do svého doupěte v náhonu Kamenného mlýna.

Strach a šok, které způsobilo Lojzovo utopení, na dlouhý čas uspal veškeré dovádění v loděnici. Vodáci nad ztrátou svého kamaráda truchlili a na jeho počest zařídili, aby se nad splavem postavila lávka, která tam dlouhá léta stála. Pilíře, které ji držely, jsou tam viditelné dodnes. Loděnice pořád funguje, ale výletní restaurace dávno vzala za své a areál je čistě jen sportovní.

Kamenný mlýn musel časem ustoupit vystavěnému silničnímu okruhu. A co se stalo s vodníkem Fišlákem? Těžko říct, možná hlídá v místech loděnice proudy řeky Svratky pořád a dává pozor na to, aby se ke splavu už žádné to bujaré veselí nevracelo. Možná ho dnes ruší bubny dračích lodí, které v loděnici také sídlí, ale žádné zprávy o ztracených pádlařích z oněch lodí nejsou.

Zdroje a prameny k obrazové koláži (Kamenný mlýn v čase):