Článek
„Já žádnou pomoc nepotřebuji.“
„Nikoho cizího si domů nepustím.“
„Do žádného domova nepůjdu.“
„Vy se o mě přece postaráte.“
Podobné věty zná mnoho rodin. Zpočátku mohou znít jako projev zdravého sebevědomí a přirozené snahy udržet si samostatnost. Časem však mohou začít znamenat také něco jiného: strach, že člověk přijde o svůj domov, soukromí a poslední možnost rozhodovat o vlastním životě.
Rodina mezitím vidí nevyzvednuté léky, zapomenuté jídlo, modřiny po pádech, nevypnutý sporák nebo stále větší zmatenost. Blízký člověk však pořád opakuje, že všechno zvládá.
Kdo má v takové chvíli pravdu?
Otec počítal s tím, že se postaráme
Můj otec možnost jiné péče v podstatě odmítal. Měl v sobě pevně zakódováno, že se o něj jeho nejbližší postarají. Nevedl s námi příliš dialog o tom, co péče bude znamenat pro maminku, pro mou sestru nebo pro mě. Neuvažoval nad tím, zda to skutečně zvládneme fyzicky, časově i psychicky.
Bylo v tom něco generačního, něco daného jeho povahou a také něco sobeckého. Přesto jsme mu vyhověli a dochovali ho doma.
Maminka potom velmi dobře viděla, co taková péče obnáší. Kolik sil bere, kolik nocí se pořádně nevyspí a jak snadno se celý život domácnosti začne řídit potřebami jediného člověka.
Sama o svém odcházení mluvila dlouhé roky. Často říkávala, že už tu brzy nebude. Já jsem nad tím někdy jen mávl rukou a odpovídal jí: „No jasně, už zase. Raději si ještě v klidu užij to či ono.“
Nakonec odešla náhle, patrně ve spánku. Sestra s ní ještě večer byla, já se tehdy nacházel tisíce kilometrů daleko.
Podstatné však je, že maminka byla schopná o případné pomoci přemýšlet. V té době jsem už pracoval v domově a mohl jsem jí popsat, jak takové zařízení skutečně funguje. Co tam člověka čeká, co může získat, čeho se může obávat a co záleží na konkrétním zařízení i jeho pracovnících.
Nejtěžší často není potřebnou službu najít, ale začít o ní mluvit dřív, než se z pomoci stane nouzové řešení.
Nikdy mi neřekla, že by odchod do domova bez odporu přijala. Hrdě trvala na tom, že chce zůstat doma a všechno zvládne. Věděl jsem ale, že mě poslouchá. Přemýšlela o tom a postupně získávala informace pro případ, že bychom péči se sestrou jednou už nezvládali.
A právě to považuji za důležité.
Nemusela souhlasit. Stačilo, že rozhovor vůbec začal.
Rozhovor se má vést dřív, než je nutné rozhodnout
Často začneme možnost pomoci řešit až ve chvíli, kdy už není čas.
Senior upadne a skončí v nemocnici. Ztratí se cestou z obchodu. Vezme si léky dvakrát, nebo vůbec. Nechá puštěnou vodu, plyn či sporák. Přestane pravidelně jíst a pít. Rodina potom během několika dnů hledá pečovatelskou službu, odlehčovací pobyt nebo místo v domově.
Jenže člověk, kterého jsme až do té doby ujišťovali, že se nic neděje, najednou slyší, že už se domů možná nevrátí.
To není příprava. To je šok.
O budoucí pomoci bychom měli mluvit v době, kdy je člověk ještě schopen své možnosti v klidu posoudit. Nezačínat otázkou: „Kdy půjdeš do domova?“ Mnohem lepší může být zeptat se:
- Co by sis přál, kdybys jednou nezvládl zůstat doma sám?
- Koho bys byl ochoten pustit do domácnosti?
- Přijal bys dovoz obědů, úklid nebo pomoc s hygienou?
- Chtěl bys vyzkoušet denní stacionář?
- Kdo má rozhodovat, pokud to jednou nebudeš schopen udělat sám?
- Co už by pro tebe bylo znamením, že samotné bydlení přestává být bezpečné?
Takový rozhovor nemusí skončit okamžitým rozhodnutím. Jeho smyslem je zasadit myšlenku, ke které se lze později vrátit.
Odmítnutí pomoci ještě nemusí znamenat ztrátu soudnosti
Je potřeba rozlišovat mezi rozhodnutím, které se nám nelíbí, a stavem, kdy už člověk nedokáže pochopit jeho následky.
Senior má právo žít jinak, než si jeho děti představují. Může si zvolit i způsob života, který rodina považuje za nepraktický nebo rizikový. Samotné stáří, tvrdohlavost ani diagnóza demence automaticky neznamenají, že za něj mohou příbuzní začít rozhodovat.
Svéprávnost může omezit pouze soud, a to tehdy, když člověku hrozí závažná újma a nestačí mírnější řešení. Zákon zná také šetrnější možnosti, například nápomoc při rozhodování, zastoupení členem domácnosti nebo předběžné prohlášení, ve kterém může člověk předem určit, jak mají být jeho záležitosti spravovány a kdo mu má pomáhat. Občanský zákoník, § 38 a § 55–57
Zároveň ale není rozumné každé odmítnutí pomoci automaticky vydávat za svobodné a poučené rozhodnutí.
Člověk může tvrdit, že léky užil, protože si nepamatuje, že je neužil. Může být přesvědčen, že vaří bezpečně, protože na připálený hrnec dávno zapomněl. Může odmítat cizí pomoc proto, že nerozumí, proč přichází, nebo je přesvědčen, že se proti němu rodina spikla.
Schopnost rozhodovat se navíc nemusí zmizet najednou. Člověk může docela rozumně rozhodovat o jídle, oblečení nebo běžném programu, ale nemusí už chápat složitější otázky spojené s léčbou, penězi nebo bezpečným bydlením.
To nemá posuzovat rozčílený příbuzný při hádce. Od toho jsou lékaři a další odborníci.
Když máme podezření, nestačí se hádat
Při dlouhodobých změnách paměti, orientace, úsudku nebo chování je vhodné obrátit se na praktického lékaře. Podrobnější vyšetření může provést také tehdy, když podezření vysloví rodina. Program časného záchytu demence je u lidí od 65 do 80 let součástí preventivních prohlídek jednou za dva roky a je hrazený z veřejného zdravotního pojištění. Národní zdravotnický informační portál
Pokud blízký vyšetření odmítá, může rodina jeho praktického lékaře na pozorované změny upozornit sama. Lékař kvůli své povinnosti mlčenlivosti nemusí příbuzným sdělovat podrobnosti o zdravotním stavu, ale může jejich informace přijmout. Navíc ne každé zhoršení paměti nebo náhlá zmatenost musí být demence. Příčinou mohou být léky, dehydratace, infekce, deprese nebo jiné onemocnění, které lze léčit. NZIP – Demence: úvod pro pečovatele
Rodině může pomoci také jednoduchý záznam konkrétních událostí:
- kdy a kolikrát člověk upadl,
- zda zapomíná vypínat spotřebiče,
- jestli pravidelně jí, pije a užívá léky,
- zda se ztrácí nebo přestává poznávat známá místa,
- jestli posílá peníze neznámým lidem,
- jak se mění jeho chování a schopnost zvládat běžný den.
Konkrétní příklady jsou pro lékaře i sociálního pracovníka mnohem užitečnější než obecné tvrzení, že „maminka už je nějaká divná“.
Domov není jediná možnost
Rozhovor o pomoci se příliš často zúží na jedinou otázku: doma, nebo v zařízení?
Mezi těmito dvěma krajnostmi však existuje mnoho mezistupňů:
- dovoz obědů,
- pečovatelská služba,
- osobní asistence,
- domácí zdravotní péče,
- denní stacionář,
- odlehčovací služba,
- tísňové tlačítko, hodinky nebo čidlo pohybu,
- pravidelná kontrola léků,
- pomoc s úklidem, nákupem či hygienou.
První nabídka proto nemusí znít: „Musíš se odstěhovat.“ Může znít třeba: „Zkusme jeden měsíc dovoz obědů,“ nebo: „Pojďme se tam jen podívat, nic zatím nepodepisujeme.“
Člověk často neodmítá pomoc jako takovou. Odmítá představu, kterou si pod slovem pomoc vytvořil.
Kam se může rodina obrátit
První cestou nemusí být ministerstvo ani právník. Rodina se může obrátit na sociálního pracovníka obecního nebo městského úřadu. Ten má pomoci zorientovat se ve službách, úhradách a možnostech řešení.
Sociální pracovník obce může rodině pomoci zmapovat dostupné možnosti dřív, než se situace změní v bezprostřední ohrožení.
Pokud člověku není poskytována potřebná služba a ocitne se v situaci, která ohrožuje jeho život nebo zdraví, má pomoc řešit obecní úřad obce s rozšířenou působností – tedy zpravidla větší městský úřad, pod který menší obce spadají. Nemusí sám provozovat domov, ale má pomoci zajistit sociální službu nebo jinou potřebnou pomoc. MPSV – informace pro veřejnost
Ve výjimečných případech zákon připouští uzavření smlouvy o pobytové sociální službě i bez souhlasu člověka. Podmínky jsou však přísné: kvůli duševní poruše by mu bez okamžité pomoci muselo hrozit ohrožení života nebo vážné poškození zdraví, případně by hrozilo jeho okolí, a současně by nešlo pomoc zajistit mírnějším způsobem. Situace se posuzuje na základě lékařského posudku. Není to tedy zkratka pro rodinu, která se se seniorem nedokáže dohodnout. Zákon o sociálních službách, § 91a
Při bezprostředním ohrožení zdraví nebo života se samozřejmě nečeká na úřední postup a volá se zdravotnická záchranná služba na čísle 155, případně jednotná tísňová linka 112.
Obec nemá čekat, až rodina zkolabuje
Právě po komunálních volbách budou lidé právem očekávat, že jim nově zvolená zastupitelstva budou naslouchat.
Sociální politika obce přitom nezačíná stavbou velkého domova pro seniory. Začíná mnohem prostšími otázkami:
- Ví občané, na koho se obrátit, když jejich rodič začne odmítat potřebnou pomoc?
- Má obec sociálního pracovníka, který může situaci řešit také v terénu?
- Jsou dostupné pečovatelské a odlehčovací služby?
- Existuje krizový kontakt pro rodinu, která už péči nezvládá?
- Nabízí obec tísňovou péči nebo pomáhá s jejím zajištěním?
- Zjišťuje vůbec, kolik osamělých a ohrožených seniorů na jejím území žije?
To nejsou otázky vrcholné politiky ani souboje politických stran. Jsou to obyčejné praktické věci, o kterých se rozhoduje právě v obcích, městech a krajích.
Zastupitelé nemusí čekat, až jim řešení nadiktuje stát. Mohou začít tím, že zjistí skutečné potřeby svých obyvatel a vytvoří srozumitelnou cestu, po které se rodina k pomoci dostane.
Začít musíme také sami u sebe
Než začneme svému rodiči vysvětlovat, co by měl udělat, měli bychom si položit stejnou otázku:
Jak bych reagoval já, kdyby mi někdo oznámil, že už svůj život nezvládám?
Dokázal bych si přiznat, že potřebuji pomoc s hygienou, jídlem nebo léky? Pustil bych si domů cizího člověka? Opustil bych byt, ve kterém jsem strávil většinu života? Svěřil bych svou důstojnost lidem, které neznám?
Pokud si odpovíme poctivě, možná lépe pochopíme i odpor našich rodičů.
Pochopit však neznamená nechat všechno dojít až k neštěstí. Znamená to mluvit bez ponižování, nabízet postupné možnosti, respektovat člověka a zároveň poctivě pojmenovat hranice rodiny.
Také pečující má právo říct: „Tohle už sám nezvládnu.“
Není to zrada. Je to skutečnost.
Myšlenka dne
Důstojnost neznamená nechat člověka samotného s rozhodnutím, jehož následkům už nerozumí. Znamená pomoci mu rozhodovat co nejdéle – a začít dřív, než za celou rodinu rozhodne krizová situace.
Dovětek autora
Tento článek není výzvou k tomu, abychom staré lidi proti jejich vůli odváželi do zařízení. Je výzvou k včasnému rozhovoru, k hledání mírnější pomoci a také k poctivému pojmenování toho, co rodina ještě zvládne a co už ne.
Vycházím z vlastní rodinné zkušenosti i z práce v přímé péči. Vím, že žádná rodina není stejná a jedno univerzální řešení neexistuje. O to důležitější je nezačít o budoucnosti mluvit až ve chvíli, kdy už nezbývá čas ani skutečná možnost volby.
