Článek
V domovech pro seniory se běžně mluví o jídle, hygieně, lécích, inkontinenci, pádech nebo polohování. O sexualitě téměř vůbec.
Možná už samotné slovo v mnoha lidech vyvolá rozpaky. Jako bychom si pod ním museli představit jen pohlavní styk. Jenže sexualita znamená také blízkost, dotek, přitažlivost, partnerství, stud, potřebu vypadat dobře nebo obyčejnou možnost zůstat s někým o samotě.
Člověk nic z toho automaticky neztrácí dnem, kdy se přestěhuje do domova. Nepřestane být mužem nebo ženou jen proto, že potřebuje pomoci s oblékáním, hygienou či přesunem na vozík.
Co je staré, nemusí být bezpohlavní
Dnešní klienti domovů vyrůstali v různých dobách a prostředích. Někteří byli vedeni k tomu, že se o intimních věcech nemluví. Jiní prožili dospělost v uvolněnějších šedesátých letech a jejich život nemusel být zdaleka tak cudný, jak si jejich děti nebo personál představují.
Nebylo by správné rozdělit je jednoduše podle věku, víry nebo toho, zda pocházejí z města či vesnice. Každý z nich má svůj životní příběh. Jen o něm možná celý život nemluvil.
Intimita ve stáří nemusí znamenat sex. Často začíná možností být s někým chvíli o samotě, bez vstupování, dohledu a posměchu.
Světová zdravotnická organizace popisuje sexualitu jako součást člověka přítomnou po celý život. Nezahrnuje jen sexuální jednání, ale také intimitu, touhy, vztahy, představy, identitu a blízkost. WHO zároveň zdůrazňuje bezpečí, respekt a nepřítomnost nátlaku či násilí.
Jedna masáž, při které jsem nevěděl, co přesně vnímám
Jako pracovník pohybové aktivizace a kvalifikovaný masér jsem měl jednou provést masáž přibližně pětasedmdesátileté klientce. Nemohla ležet na břiše, proto jsme zvolili polohu na boku a zaměřili se na oblast kolem bederní páteře.
V určité chvíli začala výrazněji oddychovat a přitahovat nohy k tělu. Reakce byla natolik nápadná, že jsem ji nemohl přehlédnout.
Dodnes ale nemohu s jistotou říct, co přesně znamenala. Mohlo jít o příjemný pocit, napětí, bolest, svalovou reakci nebo něco úplně jiného. Bylo by neprofesionální automaticky jí přisoudit sexuální význam jen podle toho, co jsem viděl.
Tehdy jsem nic nekomentoval, dokončil svou práci v odborném rámci a nakonec se zeptal, zda jí masáž pomohla a zda je všechno v pořádku. Odpověděla, že ano a že by si přála masáž pravidelně opakovat.
Situaci jsem později probral pouze s kolegyní, se kterou jsme si předávali důležité informace o klientech. Ne jako historku k pobavení, ale kvůli tomu, abychom při další práci věděli, co se stalo.
Právě taková chvíle ukazuje, proč nestačí spoléhat jen na improvizaci jednotlivého pracovníka. Dotek je součástí péče, masáže, hygieny i přesunu. Musí ale mít srozumitelný účel, souhlas klienta a jasně nastavené hranice.
Tělo pracovníka není součástí služby
V jiném zařízení žil klient, který se před pečovatelkami opakovaně dotýkal intimních partií a vyžadoval, aby mu ženy prováděly i tu část hygieny, kterou byl schopen zvládnout sám. Některé pracovnice si vybíral podle vzhledu.
Nakonec se personál s vedením dohodl na společném postupu. Tam, kde klient pomoc skutečně potřeboval, mu byla poskytnuta. Intimní hygienu, kterou zvládal, však prováděl sám.
To nebylo potlačování jeho sexuality. Bylo to nastavení hranice.
Právo na vlastní sexualitu totiž neznamená právo učinit z pečovatele jejího nedobrovolného účastníka. Klient nesmí být zesměšňován ani ponižován, ale pracovník zase nemusí snášet doteky, odhalování, narážky nebo požadavky, které překračují jeho profesní roli.
MPSV to ve svém doporučeném postupu říká velmi srozumitelně: „Tělo pracovníků není součástí nabídky sociálních služeb.“ Současně ale pracovník nemá běžné projevy sexuality zakazovat nebo patologizovat. Má pomoci rozlišit, co patří do soukromí a co už zasahuje do práv druhých. Doporučený postup MPSV č. 5/2024
Také pracovník může být objektem sexualizovaných poznámek bez ohledu na to, zda jde o ženu, nebo muže. Jako jeden z mála mužů v převážně ženském kolektivu jsem to sám pocítil. Mantinely jsem si dokázal nastavit, ale ne každý pracovník má stejné zkušenosti a jistotu.
Když pracovník dovolí, aby se klient zamiloval
Zažil jsem však i mnohem závažnější situaci. Klientka se zamilovala do pečovatele, který jí k tomu svým jednáním poskytoval důvody a její city podle všeho vědomě podporoval.
Dokázal to poměrně dlouho skrývat. Vedení zařízení se o překračování hranic dozvědělo až ve chvíli, kdy udělal chybu a byl přistižen. V zařízení poté okamžitě skončil.
Odchodem pracovníka ale celý problém neskončil.
V klientce zůstal vztah, který pro ni mohl být skutečný, přestože mezi ní a pečovatelem nikdy nemohl být vztah dvou rovnocenných lidí. Jeden z nich byl příjemcem péče, často osamělým a citově zranitelným člověkem. Druhý měl profesní postavení, přístup k jeho soukromí, tělu, osobním informacím a každodenním potřebám.
Právě tato nerovnováha dává pracovníkovi mnohem větší odpovědnost.
Klientka nemusela rozumět tomu, proč člověk, kterému věřila a k němuž si vytvořila citovou vazbu, náhle zmizel. Zařízení pak mohlo vysvětlovat, uklidňovat a hledat náhradu, ale pocit odmítnutí nebo zrady už nešlo jednoduše vymazat.
Zamilovanost sama o sobě není provinění klienta
Může se stát, že si klient vytvoří silný vztah i k pracovníkovi, který žádnou hranici úmyslně nepřekročil. Pečovatel mu věnuje pozornost, pomáhá mu v nejtěžších chvílích, dotýká se ho při péči, naslouchá mu a možná je jediným člověkem, který za ním pravidelně přichází.
To všechno se může v osamělém člověku spojit s představou partnerského vztahu.
Takového klienta není správné zesměšňovat, kárat ani jeho city rozebírat mezi kolegy jako veselou historku. Zamilovanost není jeho proviněním. Odpovědnost za udržení profesního vztahu však stále nese pracovník.
Jakmile si pečovatel všimne, že se vztah začíná posouvat, neměl by situaci tajit ani se ji pokoušet vyřešit sám. Je potřeba ji věcně oznámit vedoucímu nebo určenému pracovníkovi, domluvit jednotný postup a nastavit srozumitelné hranice.
Někdy bude vhodné, aby část péče postupně převzal jiný kolega. Nemělo by to ale proběhnout jako náhlý trest nebo zmizení bez vysvětlení, pokud tomu nebrání bezpečnostní důvody. Prudké odstřižení může citovou ránu ještě prohloubit.
Něco jiného je situace, kdy pracovník city klienta podporuje, vyhledává tajná setkání, přijímá výhody, slibuje společnou budoucnost nebo využívá doteky a důvěrné informace k vlastnímu uspokojení. Tam už nejde o nešikovnost ani nedorozumění, ale o vážné překročení profesních hranic a možné zneužití závislého člověka.
Sociální služba proto nemůže čekat, až bude někdo přistižen. Musí své pracovníky učit poznávat varovné signály, umožnit jim bezpečně se poradit a zasáhnout dřív, než vznikne škoda, kterou už žádná metodika nedokáže úplně napravit.
Demence neruší lidskost ani potřebu souhlasu
Nejobtížnější situace nastávají u lidí s demencí.
Diagnóza sama o sobě ještě neznamená, že člověk přestal toužit po blízkosti nebo že nesmí navázat vztah. Stejně tak ale nemůže sloužit jako omluva pro jednání bez souhlasu druhého člověka.
Nelze automaticky říct ani „smí“, ani „nesmí“. Je potřeba u konkrétní situace sledovat, zda je vztah oboustranný, zda oba lidé vědí, co se děje, zda mohou odmítnout, změnit názor a zda jeden z nich druhého neovládá nebo nezneužívá.
Pokud se sexuální chování objeví náhle nebo se výrazně změní, může souviset také s nemocí, medikací, zmateností nebo jiným zdravotním problémem. Potom nejde jen o kázeňský problém, ale o důvod k odbornému posouzení.
Respekt k potřebám klienta neznamená, že pracovník musí přijmout každý dotek nebo narážku. Bezpečné prostředí potřebují oba.
Ani rodina nemůže automaticky rozhodnout, že dospělý člověk už na vztah nemá právo. Zároveň však zařízení musí umět rozpoznat riziko nátlaku a zneužití.
Alzheimer Europe doporučuje, aby zařízení měla vůči vztahům a sexualitě lidí s demencí jasný a otevřený přístup, nabízela soukromí a nezasahovala do vztahu jen proto, že se personálu nebo rodině nelíbí. Podezření na zneužívání ale musí být vždy prověřeno.
Soukromí nezačíná až sexem
Právo na intimitu může v praxi znamenat úplně obyčejné věci:
- zaklepat před vstupem do pokoje a počkat na odpověď,
- zavřít dveře při hygieně,
- zbytečně neodhalovat tělo klienta,
- neprobírat jeho intimní život na chodbě,
- umožnit partnerům zůstat chvíli o samotě,
- respektovat, zda člověk při hygieně preferuje muže, nebo ženu, pokud to provoz dovolí,
- nepovažovat každý projev náklonnosti za problém,
- a současně nenechat pracovníka samotného v situaci, kdy čelí obtěžování.
Veřejný ochránce práv ve zprávě z návštěv domovů se zvláštním režimem zjistil, že ve většině navštívených zařízení nebyla sexualita systematickým tématem a zaměstnanci ani klienti k ní nebyli průběžně vzděláváni. Upozornil také, že sexualitu nelze odsunout jen proto, že v zařízení žijí téměř samé ženy nebo samí muži. Zpráva ombudsmana
Nestačí jednou objednat školení
Některá zařízení mají možnost absolvovat přednášky a školení, ale to samo nestačí. Potřebují společný postup, který pracovníkovi řekne, co dělat v konkrétní chvíli.
Dobře připravený domov by měl mít:
- jasná pravidla ochrany soukromí a důstojnosti,
- proškoleného pracovníka, na kterého se mohou obrátit klienti i zaměstnanci,
- postup pro posouzení souhlasu a rizika zneužití,
- jednotné hranice fyzického kontaktu mezi klientem a personálem,
- podporu pracovníka, který zažil sexuální obtěžování,
- možnost citlivě řešit partnerské vztahy,
- a pravidla, jak o těchto situacích psát do dokumentace bez ponižujících soudů a zbytečného šíření intimních údajů.
- postup pro případy, kdy si klient vytvoří k pracovníkovi partnerskou vazbu nebo pracovník začne překračovat svou profesní roli.
MPSV pro tuto oblast používá pojem sexuální důvěrník. Nejde o člověka, který sexuální potřeby klientů osobně uspokojuje. Je to vyškolený pracovník, který o tématu dokáže bezpečně mluvit, poradit a poznat, kdy je potřeba zapojit zdravotníka, psychologa, sexuologa nebo jiného odborníka.
Mlčení nikoho nechrání
Mohlo by se zdát, že když se o sexualitě seniorů nebude mluvit, zachová se jejich důstojnost. Ve skutečnosti může mlčení způsobit pravý opak.
Klient zůstane se svou potřebou nebo obavou sám. Pracovník musí improvizovat. Rodina se pohorší nad něčím, čemu nerozumí. Přirozený projev blízkosti může být zesměšněn, zatímco skutečné obtěžování nebo zneužití se bagatelizuje jako neškodné chování starého člověka.
Sexualita seniorů nemusí být hlavním tématem každého dne. Neměla by však být tématem zakázaným.
Senior má právo na intimitu, vztah a soukromí. Pečovatel má právo na bezpečí a jasnou profesní hranici. Úkolem dobré sociální služby není vybrat si pouze jedno z těchto práv.
Musí chránit obě.
Myšlenka dne
Stáří může oslabit tělo. Neodebírá člověku právo na blízkost ani druhému člověku právo říct ne.
Dovětek autora
Příběhy vycházejí z mé vlastní praxe, ale jsou anonymizované. Tělesnou reakci člověka nelze bez dalšího vyšetření automaticky označit za sexuální a diagnóza demence sama nevysvětluje každý neobvyklý projev.
Smyslem článku není hledat senzaci ani dávat pracovníkům další povinnost, kterou mají zvládnout mezi hygienou, léky a dokumentací. Jde o to, aby v citlivých situacích nezůstávali sami a aby se o důstojnosti klientů nemluvilo jen tehdy, když je to pohodlné.
