Článek
Moje maminka pracovala dvaapadesát let ve zdravotnictví. Byla zdravotní sestrou a své povolání nepovažovala jen za zaměstnání. Když už nemohla pracovat naplno, snažila se alespoň na několik hodin docházet do stacionáře. Chyběli jí lidé, prostředí i pocit, že je někomu užitečná.
U nás doma proto vždy existovala zdravotnická skříňka, která svým vybavením připomínala malou ambulanci. Obvazy, náplasti, dezinfekce, masti, teploměr, tlakoměr a všechno, co může být zapotřebí při běžném ošetření. Vyrůstal jsem s pocitem, že mnoho drobných zdravotních problémů dokáže zkušený člověk zvládnout doma.
Moje maminka byla zdravotní sestrou dvaapadesát let. Doma jsme proto měli nejen dobře vybavenou lékárničku, ale hlavně důvěru v lékaře a jejich léčbu.
Maminka přitom lékařům a jejich léčbě bezmezně věřila. Co lékař předepsal, to se užívalo. Neměla potřebu zpochybňovat každou tabletu ani hledat na internetu, jestli by ji nemohla nahradit nějaká bylina.
Dnes je společnost v tomto ohledu mnohem nedůvěřivější. Někdy oprávněně, někdy ze strachu a někdy pod vlivem informací, jejichž původ ani pravdivost už nikdo neověřuje.
Když nemocný člověk hledá poslední naději
Můj otec byl onkologický pacient. Když mu byla diagnostikována rakovina tlustého střeva, velmi se bál vývodu. Právě tato obava se pro něj stala obrovskou motivací. Poctivě dodržoval léčbu, spolupracoval s lékaři a dělal všechno, co mu onkolog doporučil.
Léčba zabrala. Nedokážu říci, jak velký podíl na jejím zvládnutí měla jeho psychická síla, ale určitě mu pomáhala vydržet.
Když se nemoc později vrátila a přidaly se bolesti, začal hledat další možnosti. Někde se dočetl o přírodním přípravku, který mu měl údajně pomoci. Známý lékárník ho upozorňoval, že jde o doplněk, jehož účinek nemusí odpovídat slibům prodejce. Otec si ho přesto objednal a zaplatil za něj nemalé peníze.
Neodsuzuji ho. Člověk, který trpí a bojí se, nehledá jen vědeckou studii. Hledá naději.
Právě na této lidské naději se však dá také velmi dobře vydělávat.
Doplněk stravy není totéž co lék. U léku se před uvedením na trh hodnotí jeho kvalita, účinnost a bezpečnost. Výrobce doplňku naproti tomu nemusí před jeho uvedením na trh prokazovat, že skutečně léčí nemoc, a ani mu takový účinek nesmí připisovat. Upozorňuje na to také Státní ústav pro kontrolu léčiv.
Ani slovo „přírodní“ automaticky neznamená „bezpečný“. Byliny, výtažky i doplňky mohou ovlivnit účinek běžných léků.
Nemocný člověk často nehledá jen ověřenou léčbu, ale i naději. Přírodní původ však sám o sobě nezaručuje účinnost ani bezpečné spojení s jinými léky.
Sám dlouhodobě užívám chlorellu a mám pocit, že mi pomohla s některými zažívacími obtížemi. Nemohu ale tvrdit, že právě ona byla příčinou zlepšení. Stejně tak jsem měl dojem, že při současném užití ovlivňovala působení jiného mého léku, a proto jsem jejich užívání časově oddělil. Je to moje osobní zkušenost, nikoli důkaz platný pro ostatní. Správným postupem by vždy měla být konzultace s lékařem nebo lékárníkem.
„Dnes mám zase o oběd postaráno“
V domově jsem opakovaně slýchával seniorky, které se při pohledu na připravené tablety smály:
„Jejda, dneska zase dostanu celou hrst. To už mám o jídlo postaráno.“
Byl to humor, ale skrývala se v něm důležitá otázka. Věděly vůbec, co všechno užívají?
Některé znaly dva nebo tři léky, které braly dlouhá léta. Věděly, která tableta je na tlak, která na srdce a která jim pomáhá usnout. O zbytku často nevěděly skoro nic. Důvěřovaly lékaři, sestře a systému.
S přibývajícím věkem se ale přidávají diagnózy a někdy také další specialisté. Každý řeší určitou část zdravotního stavu a seznam léků postupně narůstá. Neznamená to, že byly předepsány zbytečně. Znamená to však, že je potřeba léčbu pravidelně hodnotit jako celek.
Světová zdravotnická organizace řadí užívání mnoha léků současně mezi významné oblasti bezpečnosti pacientů. Rizikem mohou být vzájemné interakce, nevhodná kombinace, složitý časový rozpis i situace, kdy člověk už neví, co si vlastně vzal.
S přibývajícími diagnózami se může seznam užívaných léků postupně rozrůstat. Pacient by měl vědět, co dostává a proč.
Odpovědí proto nemá být svévolné vysazování léků. Odpovědí má být pravidelná kontrola: Potřebuje člověk stále všechny? Nezdvojují se některé účinky? Nezpůsobuje jeden lék potíže, které jsou následně léčeny dalším?
Odmítnutí tablety nemusí být vzdor
Když senior odmítne lék, první reakcí bývá přemlouvání:
„Musíte si ho vzít.“
„Pan doktor vám ho přece předepsal.“
„Nedělejte nám problémy a spolkněte ho.“
Jenomže odmítnutí může mít mnoho příčin. Člověku může být po léku nevolno. Může se mu motat hlava, může mít sucho v ústech nebo se bát, že po tabletě upadne. Nemusí umět velkou tabletu spolknout. Nemusí rozumět tomu, proč ji dostává. Může si pamatovat nepříjemnou zkušenost s podobným lékem nebo má prostě pocit, že už o jeho těle rozhodují všichni kromě něj.
U člověka s demencí může být důvod ještě prostší. Tabletu nepoznává, nerozumí pokynu nebo považuje podávajícího pracovníka za cizího člověka, který mu chce vložit něco neznámého do úst.
V takové chvíli nepomůže spor o autoritu. Je potřeba zjistit důvod, mluvit klidně, případně nabídnout lék později a odmítnutí oznámit zdravotní sestře nebo lékaři.
Některé tablety navíc nelze libovolně půlit, drtit ani vysypávat z obalu. Mohlo by se tím změnit jejich působení. I na to upozorňuje SÚKL ve svých pravidlech správného užívání léků.
Schovat lék do jogurtu není nevinná pomoc
Člověk, který je schopen porozumět tomu, co mu bylo vysvětleno, má právo lék odmítnout — i když se nám jeho rozhodnutí nelíbí a může mu uškodit. Musí však dostat srozumitelnou informaci o následcích svého rozhodnutí.
Ani diagnóza demence sama o sobě neznamená, že člověk přestal mít vlastní vůli. Jeho schopnost porozumět konkrétnímu rozhodnutí se musí posuzovat podle situace, nikoli jen podle názvu diagnózy.
Velmi nebezpečnou zkratkou je rozdrcení odmítnuté tablety do jogurtu, kaše nebo čaje, aby o ní klient nevěděl. Veřejný ochránce práv označil takové svévolné skryté podávání za nepřípustné, protože obchází vůli člověka a narušuje důvěru mezi klientem a personálem. Pokud klient léky opakovaně odmítá, musí se problém řešit s lékařem, nikoli tajným trikem personálu či rodiny.
Existují neodkladné a zákonem přesně vymezené situace, kdy lze zdravotní péči poskytnout bez souhlasu. O tom ale nemůže podle svého rozhodnout pečovatel ani příbuzný.
Ne slepá poslušnost, ale informovaná spolupráce
Bylo by snadné celý problém uzavřít větou, že farmaceutický průmysl je obrovský obchod a lékaři předepisují příliš mnoho léků. Tak jednoduché to ale není.
Léky zachraňují životy. Léčba zachránila nebo významně prodloužila život i mému otci. Nemám podklady k tomu, abych jednotlivé lékaře obviňoval, že předepisují určý přípravek kvůli vlastnímu prospěchu.
Právě proto, že se v systému pohybují velké peníze a pacient se v nabídce obtížně orientuje, však potřebujeme průhlednost, kontrolu a možnost ptát se.
Rodina i samotný senior by měli mít aktuální seznam všech užívaných léků, volně prodejných přípravků, bylinných produktů a doplňků. Lékař i lékárník musí vědět o všem, co člověk užívá. SÚKL upozorňuje, že vzájemné působení může účinek některých přípravků snižovat, zesilovat nebo zvyšovat riziko nežádoucích účinků.
Příbalové informace jsou dlouhé a někdy obtížně čitelné. To ale neznamená, že se pacient nemá ptát. Pokud textu nerozumí nebo ho kvůli zraku nepřečte, měl by mu podstatné informace vysvětlit zdravotník srozumitelným jazykem.
Neříkejme proto seniorovi jen: „Tady máte svoje léky.“
Odmítnutí léku nemusí být projevem vzdoru. Senior může mít strach, nepříjemnou zkušenost nebo nemusí rozumět tomu, proč tabletu dostává.
Řekněme mu také, co dostává, proč to dostává a co se může stát, když lék nevezme. Poslouchejme, když popisuje nevolnost nebo jiné potíže. A pokud léčbu odmítne, neoznačujme ho automaticky za tvrdohlavého a nespolupracujícího.
Malá tableta totiž může skrývat velkou otázku: Považujeme tohoto člověka ještě za dospělého partnera, nebo už jen za ústa, do kterých musíme podle rozpisu dostat předepsaný obsah?
Myšlenka dne
Lék může člověku zachránit život. Jeho důstojnost však zachováme teprve tehdy, když mu vysvětlíme, proč jej má užívat, a vyslechneme, proč jej odmítá.
Dovětek autora
Tento článek není výzvou k vysazování léků ani návodem k nahrazování předepsané léčby doplňky stravy. Jakoukoli změnu medikace je potřeba konzultovat s lékařem nebo lékárníkem.
Ve vlastní rodině jsem viděl, co dokáže poctivě dodržovaná léčba, ale také jak snadno se nemocný a trpící člověk upne k přípravku slibujícímu naději. Při práci se seniory zase vidím, jak se z člověka může postupně stát pasivní příjemce hrsti tablet, jejichž názvy ani účel už nezná.
Nechci rozhodovat, který lék je potřebný a který nikoli. K tomu nemám odbornou způsobilost. Chci pouze připomenout, že také při podávání léků máme před sebou dospělého člověka. Má právo se ptát, rozumět, vyjádřit obavu a za určitých okolností také odmítnout. Naším úkolem není jeho odpor zlomit, ale zjistit, co se za ním skrývá, a předat tuto informaci těm, kteří mohou léčbu odborně posoudit.
