Článek
Návštěva kadeřnice nebyla pro mou téměř osmdesátiletou mámu zbytečným rozmarem. Byla událostí, na kterou se těšila, a připomínkou, že je stále sama sebou a že jí to může slušet.
„Proč si chce dělat hlavu, když stejně nikam nechodí?“
Přesně tahle myšlenka mi kdysi proběhla hlavou, když mi máma znovu připomínala, že je objednaná ke své kadeřnici.
Neřekl jsem jí to nahlas. Přesto jsem si tehdy myslel, že by pro ni bylo pohodlnější zůstat doma. Nemusela by se chystat, nikam se trmácet a potom se zase unavená vracet. Vždyť už neměla zaměstnání, nechodila do divadla ani na společenské večírky. Tak proč kolem jednoho účesu dělat takovou událost?
Jé, jak jsem se mýlil.
Dnes, když už delší dobu pracuji se seniory, rozumím jejímu těšení mnohem lépe. Nešlo jen o vlasy. Šlo o očekávání, vlastní rozhodnutí, setkání s člověkem, kterého znala, a nakonec i o ten obyčejný, ale důležitý pocit:
„Dnes mi to sluší.“
Datum, které mělo v kalendáři své místo
Máma si na návštěvě své kadeřnice dávala záležet. Termín měla zaškrtnutý v kalendáři a postupně si odkrajovala den po dni, kdy ta chvíle konečně přijde.
Chodil jsem k ní pravidelně. Střídali jsme se se sestrou, abychom byli po ruce, kdyby něco potřebovala, a zároveň nenápadně viděli, jak zvládá běžný život. Při obyčejné návštěvě člověk většinou pozná mnoho věcí, aniž by musel rodiče vyslýchat nebo jim dávat pocit, že přišel na kontrolu.
Vidíte, zda je doma uklizeno podobně jako dřív, zda je v lednici něco k jídlu, jestli se nehromadí neotevřená pošta nebo zda člověk neztrácí přehled o běžných povinnostech. Stačí se dívat a přitom zůstat synem či dcerou, nikoli dozorcem.
Když jsem přišel před objednaným termínem, máma mi vždy připomněla, kdy ke kadeřnici půjde. Nebyla to žádná mimochodem pronesená informace. Bylo v ní těšení.
Já měl své pracovní dny, povinnosti a vlastní život. Potom jsem přišel jako obvykle a návštěva kadeřnice už byla za ní.
Návštěva kadeřnice nebyla pro mou mámu rozmar. Byla událostí, na kterou se těšila, a chvílí, kdy chtěla znovu slyšet obyčejné: „Tobě to sluší.“
„Tobě to sluší, mami“
Na mámě jsem viděl, že čeká, zda si nového účesu všimnu.
Nešlo o to, že bych měl ze slušnosti splnit povinnost a pronést naučenou pochvalu. Stačilo trochu normálního lidského zájmu, abych pochopil, že právě teď je potřeba říct něco docela prostého.
„Tobě to sluší, mami.“
„Děkuji,“ odpověděla.
„No vidíš. Vypadáš jako fešná padesátka,“ dodal jsem pro pobavení ženě, které bylo necelých osmdesát.
Usmála se. A bylo na ní vidět, že se cítí dobře. Nejen proto, že měla upravené vlasy, ale také proto, že si někdo změny všiml. Že výsledek jejího těšení nezůstal bez povšimnutí.
Možná právě tohle je část péče o naše blízké, kterou snadno přehlédneme. Pomůžeme s nákupem, dovezeme léky, zkontrolujeme složenky a zeptáme se, jestli něco nepotřebují. To všechno je důležité. Člověk však nežije pouze z vyřízených povinností.
Potřebuje být také viděn.
Když už přece nikam nechodí
Věta „Vždyť už stejně nikam nechodíš“ může znít prakticky. Ve skutečnosti však staršímu člověku snadno sdělí něco, co jsme vůbec říct nechtěli:
„Na tom, jak vypadáš, už nezáleží.“
Jenže proč by nemělo?
Člověk se neupravuje pouze pro zaměstnání, ples nebo návštěvu divadla. Upravuje se také pro sebe. Pro chvíli, kdy se ráno podívá do zrcadla. Pro sousedku, kterou potká na chodbě. Pro rodinu, která přijde na návštěvu. Pro ostatní lidi v domově. A někdy jen proto, že byl celý život zvyklý mít upravené vlasy, oholenou tvář, nalakované nehty nebo oblíbenou vůni.
Domov člověka není čekárna, ve které už nezáleží na tom, jak se cítí. A ani pobytové zařízení by se jí nemělo stát.
Dokud má člověk své přání, vkus a představu o sobě, měli bychom je brát vážně. Třeba i tehdy, když nám samotným nový účes připadá jako maličkost.
Dodatková služba jen podle ceníku
Dnes si při práci v domovech všímám, jak se klientky těší, když má přijít kadeřnice nebo pedikérka. Provozním jazykem může jít o objednanou dodatkovou službu. V životě konkrétní ženy však může mít mnohem větší význam.
Najednou je v týdnu něco jiného než obvyklý rytmus jídla, hygieny, léků a připravených aktivit. Je potřeba domluvit termín, rozhodnout se, co s vlasy, připravit peníze a potom se ukázat ostatním.
Jedna klientka chce vlasy jen zkrátit, jiná si přeje účes podobný tomu, který nosila celý život. Další se těší na obyčejné umytí a vyfoukání. Nemusíme za tím hledat nic složitého. Člověk chce mít jednoduše pocit, že je upravený a že o sobě stále v něčem rozhoduje.
Slovo „dodatková“ proto popisuje místo služby v ceníku, nikoli její význam pro člověka.
Někdy se na podobnou návštěvu těší několik dnů. Mluví o ní, připomíná ji a potom čeká, kdo si změny všimne. Přesně jako moje máma.
Ani mužům není jedno, jak vypadají
Péče o vzhled bývá ve spojení se stářím často představována jako ženská záležitost. Kadeřnice, nehty, oblečení a možná oblíbený šperk. Muži jako by měli být spokojeni s rychlým ostříháním a oholením, protože jim na ničem dalším údajně nezáleží.
Jenže ani to není pravda.
Péče o vzhled není pouze ženskou záležitostí. Také starší muž může stát o svého holiče nebo barbera, protože chce v zrcadle stále poznávat sám sebe.
Také muž může chtít svého holiče. Může mu záležet na tom, jak má zastřižené vlasy, vousy nebo knír. Dnešní mladší generace běžně chodí k barberům, ale potřeba cítit se dobře upravený přece nezmizí v den, kdy člověk oslaví sedmdesáté nebo osmdesáté narozeniny.
Někdo nosil celý život pečlivě zastřižený knír. Jiný nikdy nevyšel z domu neoholený. Další si zakládal na pěšince, vodě po holení nebo čisté košili. Pokud mu potom bez ptaní necháme narůst vousy jen proto, že je to pro okolí jednodušší, nemusí v zrcadle poznávat člověka, kterým byl.
Barber v domově pro seniory může někomu znít jako přehnaný luxus. Pro konkrétního muže by to však mohl být docela obyčejný návrat k tomu, na co byl celý život zvyklý.
Důstojnost se skrývá v maličkostech
Podobných příležitostí, jak člověku pomoci uchovat pocit „jsem pořád ještě k světu“, existuje mnohem víc.
Může to být možnost vybrat si oblečení, místo automatického podání první věci ze skříně. Oblíbená halenka, i když její zapínání zabere o několik minut déle. Náušnice, hodinky, klobouk, kravata, vůně nebo pečlivě upravené vousy.
Pro někoho je důležitá návštěva pedikúry. Jiný chce mít čisté a upravené nehty. Někdo si přeje obout svoje oblíbené boty, pokud je stále může bezpečně nosit. Další nechce celý den zůstávat v oblečení, ve kterém spal, přestože nikam nepůjde.
Každý z těchto detailů může okolí považovat za nepodstatný. Jenže osobní styl nevzniká až ve stáří. Člověk si jej vytváří desítky let. Je součástí způsobu, jakým sám sebe představuje světu.
Když mu ho postupně vezmeme ve jménu rychlosti a pohodlí, možná jsme ušetřili několik minut. Současně jsme mu však mohli vzít další malý kousek jeho osobnosti.
Pomoci neznamená rozhodnout
Samozřejmě není řešením začít seniorovi určovat, že musí jít ke kadeřnici, protože bude lépe vypadat. Tím bychom se dopustili stejné chyby, jen z opačné strany.
Důstojnost nespočívá v povinnosti být neustále upravený podle představ okolí. Spočívá v možnosti rozhodnout se.
Někomu na účesu nezáleží a nikdy nezáleželo. Jiný kadeřníky celý život neměl rád. Někdo se cítí dobře s dlouhými vlasy, plnovousem nebo bez nalakovaných nehtů. I to je potřeba respektovat.
Můžeme však nabídnout možnost a pomoci odstranit překážku.
„Nechceš se zase objednat ke své kadeřnici?“
„Mám tě tam zavézt?“
„Vyhovovalo by ti, kdyby holič přišel domů?“
„Chceš jen zastřihnout vlasy, nebo si přeješ něco jiného?“
Takové otázky člověka nenutí. Připomínají mu, že jeho přání má stále váhu.
Někdy stačí zajistit dopravu. Jindy termín objednat, zapsat do kalendáře nebo najít službu, která přijede domů či přímo do zařízení. Pro nás jde možná o jeden telefonát a hodinu času. Pro seniora to může být událost celého týdne.
Všimnout si je také forma péče
Samotným odvozem ke kadeřnici naše role nemusí končit.
Když se člověk vrátí a čeká, zda změnu uvidíme, neodbývejme ho letmým pohledem. Nemusíme pronášet přehnané komplimenty ani chválit něco, co se nám nelíbí. Můžeme se ale zastavit, podívat se a projevit opravdový zájem.
„Tak ukaž, jak ses nechala ostříhat.“
„Vidím, že máš kratší vlasy. Jak se v tom cítíš?“
„Ten účes ti udělal radost, viď?“
A když se nám líbí, řekněme to úplně normálně:
„Tobě to sluší.“
Právě pochvala od blízkého člověka potvrzuje, že celé těšení nebylo zbytečné. Že si změny někdo všiml. Že se stále dívá na ženu nebo muže, nikoli pouze na starého člověka, kterému je potřeba nakoupit a připravit léky.
Nemusíme být užiteční, abychom měli důstojnost
Často říkáme, že každý člověk potřebuje být „k něčemu platný“. Rozumím tomu. Možnost pomoci, rozhodovat nebo udělat něco pro druhé skutečně dává mnoha lidem dobrý pocit.
Přesto bych důstojnost člověka nerad spojoval pouze s jeho užitečností.
Co když už kvůli nemoci, únavě nebo vysokému věku mnoho věcí nedokáže? Znamená to snad, že má menší právo cítit se dobře, být upravený a rozhodovat o sobě?
Člověk nemusí svůj význam dokazovat výkonem. Nemusí být užitečný, aby byl důležitý.
Moje máma nepotřebovala nový účes proto, aby někomu lépe posloužila. Potřebovala ho pro sebe. Aby měla v kalendáři událost, na kterou se může těšit. Aby se po návratu podívala do zrcadla a měla ze sebe dobrý pocit. A možná také proto, aby od svého syna slyšela:
„Vypadáš jako fešná padesátka.“
Pořád ještě jsem to já
Dnes bych už nad její cestou ke kadeřnici nepřemýšlel jako nad zbytečnou námahou. Naopak bych mnohem lépe chápal, co všechno je v ní ukryto.
Těšení. Změna. Samostatné rozhodnutí. Setkání. Dotek péče. Pohled do zrcadla. A nakonec i otázka, kterou člověk nemusí vyslovit nahlas:
„Vidíš mě ještě?“
Možná bychom se měli u svých rodičů, prarodičů i klientů častěji dívat po podobných drobných přáních. Nevnucovat jim naše představy, ale pomoci uskutečnit ty jejich. Nabídnout odvoz, objednat termín, najít službu doma nebo jednoduše nechat dost času na přípravu.
A potom si všimnout.
Protože kadeřnice někdy není jen kadeřnice. Holič není jen holič a oblíbená košile není jen kus látky.
Jsou to drobné způsoby, kterými člověk říká:
„Jsem tady. Pořád jsem to já. A pořád ještě jsem k světu.“
Myšlenka dne
Kadeřnice, holič nebo oblíbené oblečení nejsou ve stáří zbytečným rozmarem. Mohou člověku připomenout, že je stále sám sebou a že na jeho přáních pořád záleží.
Závěrečný dovětek autora
Děkuji, že jste dočetli mé dnešní zamyšlení. Dnes už vím, že návštěva kadeřnice nebyla pro mou mámu pouhou úpravou vlasů. Byla událostí, na kterou se těšila, a chvílí, kdy se cítila dobře sama se sebou. Někdy můžeme důstojnost svého blízkého podpořit docela prostě: nebránit mu v tom, co má rád, pomoci mu překonat praktickou překážku a potom si výsledku skutečně všimnout.
Vzpomínáte si, na jakou podobnou událost se těšili vaši rodiče nebo prarodiče? A všimli jste si někdy, jak mnoho pro ně znamenala obyčejná pochvala nového účesu, oblečení nebo upravených vousů? Budu rád, když svou zkušenost napíšete do komentářů.
