Článek
Byl to náš ranní rituál.
Přišel jsem k jejímu lůžku, pomohl jí s přesazením na vozík a zeptal se:
„Tak co, zdálo se vám dnes něco?“
Někdy si nevzpomněla. Jindy začala vyprávět okamžitě. Měla zvláštní druh humoru, který mi byl blízký. Trochu ironický, někdy černý, ale nikdy sebelítostivý. Dokázala si udělat legraci ze světa i sama ze sebe.
Bylo jí přibližně pětasedmdesát let. Mezi devadesátiletými klientkami by byla téměř mladice. Přesto už více než čtvrt století žila s následky mozkové příhody. Jednu polovinu těla ovládala jen velmi omezeně a její každodenní svět měl v podstatě dvě polohy: sedět na vozíku, nebo ležet v posteli.
Chodit už nemohla.
Ve snech ale běhala.
Televize jako jediné okno do světa
Velkou část dne sledovala televizi. Co jiného má člověk dělat, když se sám nikam nepřemístí, nemůže vykonávat běžné činnosti a každý přesun závisí na pomoci druhého?
Často sledovala zprávy. Potom mi ráno říkávala:
„Tak se zase hádali.“
Nebo:
„Oni tam nedělají nic jiného, než že do sebe rýpou.“
Když viděla zprávy o neštěstí či katastrofě, někdy hned volala synovi, zda je v pořádku. Žil a pracoval daleko v zahraničí, ale pravidelně za maminkou přijížděl. Televizní obraz však nezná vzdálenosti. Katastrofa na jiném kontinentu se může člověku, který celý den sedí v jednom pokoji, přiblížit až k lůžku.
Občas jsem jí s nadsázkou říkal:
„Přestaňte se na ty zprávy dívat, nebo z toho budete mít zase divoké sny.“
Ona se zasmála a druhý den mi oznámila, že se na ně samozřejmě dívala znovu.
Mrkev uprostřed lesa
Jedno ráno mi řekla:
„Tak se mi zdálo, že běhám po lese a sbírám mrkev.“
Na první poslech je to absurdní sen. Mrkev obvykle neroste mezi stromy a žena, která pětadvacet let nechodí, v něm běhala po lese.
Oba jsme se tomu zasmáli.
Každé ráno jsme měli malý rituál. Při přesazování na vozík jsem se zeptal, co se jí v noci zdálo.
Pak mi ale došlo, odkud se alespoň část snu mohla vzít. Paní byla diabetička a v jejím dietním jídelníčku se mrkev objevovala velmi často. Když jsem jí přinášel oběd, někdy se na mě podívala způsobem, kterému nebylo možné nerozumět. Kontrolovala, zda je ve vývaru opět ona známá oranžová zelenina.
Mrkev se postupně stala naším společným vtipem.
„Já už z ní budu vidět jako rys,“ říkávala.
Po snu o lese jsme proto začali příběh společně rozvíjet. Co dalšího tam hledala? Nerostla mezi stromy také jablka? A co nastrouhat jablko s mrkví, jak se to dělávalo dříve? Jedna podivná noční představa otevřela vzpomínku na chuť, jídlo a běžný život.
Nevykládal jsem její sen. Nejsem psycholog a nevím, co přesně znamenal.
Pouze jsem jí dal prostor, aby o něm mohla mluvit.
„Zdálo se mi o mamince“
Stejnou otázku jsem později zkoušel pokládat i dalším klientům.
Ne každý si sen pamatoval. Někteří si možná vzpomenout nechtěli. Bylo vidět, že jsem otevřel dveře, kterými mě nehodlají pustit dál. To je potřeba respektovat.
Poměrně často jsem však slyšel jednu odpověď:
„Zdálo se mi o mamince.“
Říkali to lidé, kterým bylo osmdesát, devadesát i více let. Jejich matky byly desítky let po smrti, ale ve snu se znovu objevily. Nevím, zda jako mladé ženy, staré maminky, vzpomínka na bezpečí, nebo jako někdo, s kým zůstalo něco nedořečeného.
A ani jsem to nepotřeboval vědět.
Některý sen člověka potěší. Jiný v něm po probuzení zanechá smutek, strach nebo úzkost, jejichž příčinu už neumí pojmenovat. Může potom celé dopoledne působit jinak, být uzavřený, podrážděný nebo zmatený. Personál vidí změnu nálady, ale nezná noční příběh, který jí předcházel.
Možná by přitom stačila jednoduchá otázka:
„Nespal jste dnes špatně? Něco se vám zdálo?“
Ne jako výslech. Ne jako amatérská psychoanalýza. Jen jako nabídka, že pokud člověk chce, může o svém prožitku mluvit.
Člověk s demencí se neprobudí vždy do jasné hranice
Ještě složitější může být situace u lidí s demencí. Sen pro ně nemusí po otevření očí okamžitě skončit. Mohou chvíli tápat, zda to, co prožili, byla skutečnost, vzpomínka, nebo noční představa.
Není dobré se jim vysmívat ani je tvrdě přesvědčovat:
„To se vám jen zdálo, nic takového se nestalo.“
Emoce, kterou právě cítí, je skutečná, i když událost skutečná nebyla. Často pomůže klidný hlas, jednoduché věty, připomenutí místa a času nebo ujištění, že jsou v bezpečí.
Zároveň však nesmíme každou ranní zmatenost svést na špatný sen či demenci.
Náhlá a neobvyklá změna chování, dezorientace, porucha pozornosti nebo halucinace mohou být projevem deliria. Jeho příčinou může být infekce, léky, metabolický problém, cévní mozková příhoda nebo jiný akutní stav. Národní zdravotnický informační portál popisuje delirium jako akutní zmatenost a britská zdravotní služba upozorňuje, že náhle vzniklá zmatenost vyžaduje rychlé zdravotní posouzení. NHS – Sudden confusion
Pečující tedy nemusí umět vykládat sny. Měl by ale znát člověka natolik, aby poznal, že je dnes výrazně jiný než včera.
Psycholog není v každém domově
V zařízení, které má pravidelně dostupného psychologa, může mít klient možnost otevřít i témata, která před pečovatelem nebo rodinou nevysloví. Psychologický rozhovor však není kouzelná oprava smutku a žádný odborník nevyřeší lidskou samotu během několika minut.
Navíc ne každý domov má psychologa přítomného každý den. A ne každý klient se mu chce svěřit.
Mnoho drobných rozhovorů proto zůstává na pečovatelích, zdravotních sestrách, aktivizačních pracovnících a někdy na uklízečce, které člověk důvěřuje více než komukoliv jinému.
Jenže právě tito lidé bývají přetížení. Mají před sebou hygienu, přesuny, jídlo, léky, dokumentaci a zvonky dalších klientů. Sednout si na deset minut a poslouchat vyprávění o mamince, lese nebo podivné mrkvi může vypadat jako činnost, na kterou není čas.
Přitom právě při takovém rozhovoru se někdy dozvědí, čeho se člověk bojí, koho postrádá nebo proč je od rána neklidný.
Spánek se s věkem často mění a zdravotní stav i některé léky jej mohou dále narušovat. U lidí s Alzheimerovou nemocí a dalšími demencemi se mohou objevovat častá probuzení, noční neklid či převrácený rytmus. Nekvalitní spánek pak může zhoršovat náladu, pozornost i denní fungování. Upozorňuje na to také americký National Institute on Aging.
Se sny jsme pracovali i na škole. Tady ale nejde o cvičení
Když jsem studoval na JAMU, pracovali jsme se sny také v rámci herecké přípravy. Otevírala se témata, která by člověk při běžném rozhovoru možná nikdy nevyslovil. Skupinu to dokázalo stmelit a pro některé z nás to byl očistný proces.
Něco podobného však nelze automaticky přenést mezi seniory v pobytovém zařízení.
Ne každý chce svůj vnitřní svět sdílet. Starý člověk má právo na soukromí, mlčení i na to, aby odpověděl:
„Do toho vám nic není.“
Otázka na sen proto nesmí být další povinnou položkou formuláře. Jakmile bychom začali zapisovat, kolik klientů nám každé ráno popsalo svůj sen, zničili bychom přesně to, co je na takovém rozhovoru cenné: spontánnost a důvěru.
Někdy stačí se zeptat. Jindy pouze chvíli počkat. A někdy je nejlepší nechat člověka v klidu.
Péče, která se nevejde do kolonky
O snech klientů se v předávacích hlášeních většinou nepíše. Nedají se vykázat jako hygiena, polohování, podání stravy nebo aktivizační činnost.
Přesto mohou ovlivnit celý den.
Ve snu běhala po lese a sbírala mrkev. Nešlo o jeho výklad, ale o možnost říct někomu, co v ní po probuzení zůstalo.
Možná právě v tom je rozdíl mezi vykonáním péče a skutečným doprovázením člověka. V prvním případě jej ráno umyjeme, oblékneme a přesadíme na vozík. V tom druhém si všimneme, že se probudil smutný, a dáme mu možnost říci proč.
Paní, o které píšu, už pětadvacet let neběhá. Její tělo zná jen vozík a lůžko.
V tom snu však běžela lesem a sbírala mrkev.
Nevím, co ten sen znamenal. Možná vůbec nic. Možná se pouze spojila televize, oběd a dávná vzpomínka do jednoho absurdního obrazu.
Vím ale, co znamenala naše ranní otázka.
Na několik minut nebyla pouze klientkou, kterou jsem měl přesadit z lůžka. Byla člověkem, jenž v noci něco prožil a ráno měl komu svůj příběh vyprávět.
Myšlenka dne
Člověk, který už nemůže vstát z vozíku, může ve snu pořád běhat. Ráno potřebuje především někoho, komu to může říct.
Dovětek autora
Nejsem psycholog a sny klientů jsem nikdy nevykládal. Ptával jsem se na ně pouze tam, kde mezi námi existovala důvěra, a respektoval jsem, když člověk odpovědět nechtěl.
Tento článek proto není návodem, jak hledat ve snech skryté diagnózy. Je připomínkou, že noční prožitek může zanechat skutečnou emoci a že obyčejný rozhovor někdy pomůže zjistit, proč je člověk po probuzení veselý, smutný nebo neklidný.
Současně platí, že náhlá zmatenost, nezvyklé chování nebo výrazná změna vědomí nemají být automaticky vysvětleny snem, stářím či demencí. Mohou upozorňovat na akutní zdravotní problém a patří do rukou zdravotníků.
Jméno klientky ani zařízení záměrně neuvádím. Podstatný není konkrétní domov. Podstatné je, kolik lidí se každé ráno probouzí s příběhem, na který se jich už nikdo nezeptá.
