„Všichni se dole baví. Proč vy pořád ležíte?“ Senior má právo říct ne

„Proč jste tady? Dole je přece program.“

„Nechcete jít mezi ostatní? Všichni se tam baví.“

„Neměla byste pořád ležet. Musíte se trochu zapojit.“

Podobné věty mohou být vedeny těmi nejlepšími úmysly. Pečovatel, aktivizační pracovník nebo sociální pracovník nechce seniorovi ublížit. Naopak se ho snaží vytáhnout z pokoje, nabídnout mu společnost a zabránit tomu, aby se uzavřel do sebe.

Jenže co když ten člověk skutečně nechce?

Co když celý život nevyhledával velké skupiny, nechodil na společenské akce a nejlépe se cítil s knihou, u rádia, na zahradě nebo v rozhovoru s jedním blízkým člověkem?

Přestěhováním do domova se z introverta nestane společenský člověk. A z člověka, který celý život rozhodoval sám o sobě, by se neměl stát klient, jenž musí opakovaně obhajovat, proč se nechce účastnit programu.

Člověk přicházející do domova pro seniory má za sebou celý život. Byl manželem, rodičem, dělníkem, učitelkou, lékařem, prodavačkou, vedoucím pracovníkem, řemeslníkem nebo třeba hospodyní, která držela pohromadě celou rodinu.

Měl svůj denní režim, své soukromí, oblíbené místo u stolu a lidi, které si sám pustil k sobě.

Pak ale přijde nemoc, úraz, zhoršení soběstačnosti nebo vyčerpání rodiny. Někdy následuje nemocnice, následná péče a rovnou přesun do pobytového zařízení. Člověk se může během krátké doby ocitnout mezi lidmi, které nikdy předtím neviděl, v pokoji, který si nevybral, a v režimu, o jehož podobě rozhodují převážně jiní.

Na rozdíl od dospělého, který nastupuje do nového zaměstnání, si senior tento kolektiv často svobodně nezvolil. A na rozdíl od dítěte, které postupně vstupuje do školky a školy, má za sebou desítky let vlastního způsobu života.

Senior není dítě, které teprve vychováváme. Je to dospělý člověk s dokončeným životním příběhem.

Někdo se do života domova zapojí rychle. Vyhledává společnost, chodí na cvičení, zpívání, přednášky i společné oslavy. Takový člověk může v novém prostředí skutečně znovu ožít.

Jiný nejprve pozoruje. Potřebuje zjistit, kdo je kdo, komu může věřit a jak zdejší prostředí funguje.

Další si vytvoří blízký vztah pouze s jedním či dvěma klienty nebo s konkrétním členem personálu. Velký kolektiv mu nevyhovuje, ale krátký osobní rozhovor pro něj může znamenat mnoho.

Někdo také začne výrazněji připomínat, kým v životě byl. Opakovaně vypráví o svém povolání, úspěších nebo společenském postavení. Nemusí jít jen o předvádění. Může to být obrana vlastní identity.

Ještě nedávno byl panem doktorem, vedoucím, mistrem nebo učitelkou. Nyní se snadno stane „pánem z pokoje číslo dvanáct“. Připomínáním minulosti jako by svému okolí říkal:

Nejsem jen tělo, které potřebuje umýt, obléct a nakrmit. Také jsem někým byl a pořád někým jsem.

A pak jsou lidé, kteří se stáhnou. Nechtějí do společenské místnosti, nechtějí zpívat ani soutěžit. Chtějí mít pokoj.

Ani jeden z těchto způsobů přizpůsobování nemusí být automaticky špatně.

Problém nastává ve chvíli, kdy personál začne hodnotit úspěšnost péče podle toho, kolik klientů přišlo na společnou aktivitu.

Jeden pracovník seniora pozve a on odmítne. Za chvíli přijde někdo další a položí stejnou otázku. Potom třetí člověk nechápe, proč klient zůstává na pokoji, když se ostatní dole baví.

Senior tak musí stále znovu vysvětlovat své rozhodnutí.

To, co každý jednotlivý pracovník vnímá jako jedno dobře míněné pozvání, může klient za celý den prožívat jako opakovaný tlak.

Aktivizace má člověku pomoci zachovat schopnosti, vztahy a zájem o život. Nemá se z ní stát povinná docházka ani převýchova seniora podle naší představy o tom, jak má správně trávit svůj čas.

Nabídnout ano. Povzbudit citlivě také. Ale stejně důležité je umět přijmout odpověď:

„Děkuji, dnes nechci.“

Mnoho klientů navíc nebydlí samo. Sdílí pokoj s dalším člověkem, kterého si nevybrali a se kterým by se v běžném životě možná nikdy nesetkali.

Jeden chce sledovat televizi, druhý potřebuje ticho. Jeden usíná brzy, druhý si večer rozsvítí. Jeden má často návštěvy, druhý o cizí rozhovory nestojí. Někdo hlasitě telefonuje, další špatně slyší a rádio musí mít zesílené.

Takové soužití vyžaduje obrovskou míru přizpůsobení právě v době, kdy má člověk nejméně sil.

Jestliže potom senior odmítne ještě společnou aktivitu, nemusí to znamenat, že ztratil zájem o život. Možná pouze potřebuje alespoň chvíli, kdy po něm nikdo nic nechce.

Samozřejmě nelze každé odmítání odbýt větou, že klient chce být sám.

Pokud dříve společnost vyhledával a náhle přestane komunikovat, odmítá jídlo, ztrácí zájem o své oblíbené činnosti, působí zmateně, úzkostně nebo nezvykle unaveně, může být příčinou bolest, infekce, nežádoucí účinek léků, deprese nebo jiné zhoršení zdravotního stavu.

Taková změna si zaslouží pozornost zdravotníků a podle okolností také psychologa či dalšího odborníka.

Je však rozdíl mezi náhlou změnou chování a celoživotní potřebou klidu. Právě proto je důležité znát životní příběh klienta a ptát se jeho samotného i rodiny, jak žil dříve.

Člověk, který nikdy nevyhledával velké společnosti, nemusí být v domově napraven. Potřebuje, aby jeho povahu někdo respektoval.

V dobře fungujícím zařízení by taková změna neměla zůstat pouze v hlavě jednoho pečovatele. Jeho pozorování se musí dostat ke zdravotní sestře, lékaři, sociálnímu a aktivizačnímu pracovníkovi, případně k psychologovi. Každý z nich vidí jinou část problému. Teprve společně mohou posoudit, zda klient pouze potřebuje více klidu, obtížně si zvyká na nové prostředí, nebo se za jeho uzavíráním skrývá zdravotní či psychická potíž.

Psycholog není běžnou součástí každého zařízení. Tam, kde je dostupný, však může mít mimořádně důležitou roli.

Může pomoci odlišit přirozenou potřebu samoty od rezignace, deprese nebo obtížného vyrovnávání se se změnou. Dokáže s klientem otevřít témata, která senior nechce probírat s rodinou ani s pečovatelem.

Může se ho opravdu zeptat, zda mu současný způsob života vyhovuje, co mu vadí, čeho se obává a co by chtěl jinak. A především může své poznatky předat pracovníkům, kteří se v péči střídají.

Nestačí totiž, aby jeden pečovatel věděl, že paní nechce chodit na velké skupinové aktivity. Tuto informaci musí respektovat celý tým. Jinak bude klientka své rozhodnutí vysvětlovat znovu při každé směně.

Psycholog však nemůže napravit všechno. Základem zůstává všímavost každého člověka, který ke klientovi přichází.

V sociálních službách se často mluví o individuálním přístupu. Ten ale nezačíná vyplněním formuláře.

Začíná otázkami:

Jak tento člověk žil?

Co měl rád?

Vyhledával společnost, nebo několik blízkých lidí?

Odpočíval u hudby, knihy, na zahradě, nebo v hovoru?

Co pro něj znamená příjemně strávený den?

Někomu pomůže skupinové cvičení. Jinému procházka ve dvou. Dalšímu předčítání, fotografie, oblíbená hudba nebo deset minut obyčejného rozhovoru. A pro někoho může být skutečnou pomocí i to, že mu pracovník upraví polohu, podá pití, zatáhne závěs a nechá ho chvíli v klidu.

Individuální péče neznamená, že musíme pro každého vymyslet jiný velký program. Znamená, že se nesnažíme každého člověka vtěsnat do programu stejného.

Už dříve jsem psal, že o seniory máme pečovat, nikoli je vychovávat. Toto téma se stejného problému dotýká z jiné strany.

Jistě, někdy je potřeba člověka povzbudit. Kdybychom každé první odmítnutí přijali bez dalšího zájmu, mohli bychom přehlédnout začínající rezignaci nebo strach z neznámého prostředí.

Povzbuzení ale musí mít hranici.

Nemůžeme seniorovi vzít domov, denní režim, část soukromí a někdy i možnost rozhodovat o obyčejných věcech – a potom mu ještě vysvětlovat, jak se má správně bavit.

Klient není součástí programu zařízení. Program zařízení má sloužit klientovi.

Domov pro seniory není školka, léčebný tábor ani nápravné zařízení společenskosti. Má být pokud možno skutečným domovem. A doma má člověk právo přijmout návštěvu, ale také ji odmítnout. Může se účastnit oslavy, ale může zůstat ve svém pokoji. Může chtít společnost, ale může potřebovat ticho.

Dobrý domov proto nepoznáme podle toho, kolik klientů sedí ve společenské místnosti.

Poznáme ho podle toho, zda člověk smí přijít i odmítnout – a v obou případech zůstane respektovaným člověkem.

Aktivizace má seniorovi vracet možnost žít podle sebe. Ve chvíli, kdy ho nutí žít podle naší představy, ztrácí svůj smysl.

Při své práci jsem klienty zval na cvičení, hudební vystoupení, společná setkání i jiné aktivity. Mnohokrát jsem viděl, jak člověk, který se nejprve bránil, nakonec ožil a byl rád, že přišel.

Viděl jsem ale také lidi, kterým největší úlevu přineslo právě to, že jejich odmítnutí někdo konečně přijal bez dalšího přesvědčování.

Pečovat někdy znamená člověka povzbudit, aby vstal a zkusil udělat další krok. Jindy to znamená posadit se vedle něj a chvíli poslouchat. A někdy také tiše zavřít dveře a dopřát mu pokoj, o který požádal.

Rozpoznat tento rozdíl nelze podle tabulky. K tomu je potřeba člověka skutečně znát.