Za péči o vlastní rodiče smlouva, mzda i dovolená. V Česku? Utopie

Když odcházel můj otec, mohli jsme mu společně zajistit péči doma. Nechci tím tvrdit, že to bylo jednoduché nebo že jsme měli všechno dokonale připravené. Neměli. Dali jsme ale jako rodina dohromady peníze, čas i praktickou pomoc, kterou v posledním období svého života potřeboval.

Hlavní odpovědnost na sebe převzala moje maminka. Starala se o svého muže v domácnosti, kterou oba znali, a mohla u něj být ve dne i v noci.

Byla už ovšem v důchodu.

Nemusela kvůli péči podávat výpověď, přijít o pravidelnou mzdu ani vysvětlovat zaměstnavateli, že dnes nepřijde, protože její muž v noci upadl, zhoršil se mu zdravotní stav nebo ho musí doprovodit k lékaři.

Ani tak nebyla péče zadarmo. Pouze její skutečná cena nebyla vidět na jednom účtu.

Kdyby v té době zůstala hlavní odpovědnost na mně nebo na mé sestře, museli bychom pravděpodobně omezit pracovní úvazek. Možná by jeden z nás musel zaměstnání úplně opustit.

A tady začíná problém, o kterém se stále mluví mnohem méně, než by mělo.

Člověk kolem padesáti let totiž kvůli péči neztrácí pouze několik výplat. Přichází také o své pracovní místo, profesní návaznost a mnohdy i možnost vrátit se později do stejně placeného zaměstnání.

Až péče skončí, nemusí být kam se vrátit.

Pečující pak stojí před úřadem práce ve věku, kdy už dávno není první volbou mnoha zaměstnavatelů. Má sice zkušenosti na několik životů, jenže pracovní trh v něm často vidí hlavně datum narození a několikaletou mezeru v životopise.

Co během té mezery dělal?

„Jen“ se staral o člověka, který bez jeho pomoci nemohl zůstat doma.

Nebylo by správné tvrdit, že český systém rodinného pečujícího úplně přehlíží.

Za člověka pečujícího o osobu ve druhém, třetím nebo čtvrtém stupni závislosti platí za splnění podmínek zdravotní pojištění stát. Doba péče se také může započítat jako náhradní doba důchodového pojištění.

To rozhodně není málo.

Pořád to však není mzda, pracovní smlouva, placená dovolená, nemocenská ani jistota, že se člověk bude mít po skončení péče kam pracovně vrátit.

Příspěvek na péči navíc dostává člověk, který pomoc potřebuje. Z něj se mají hradit terénní služby, osobní asistence, odlehčovací péče nebo pomoc rodinného příslušníka. Čím více profesionálních služeb rodina potřebuje, tím méně z příspěvku zbývá na nahrazení příjmu člověka, který kvůli péči omezil zaměstnání.

A pokud pečující onemocní?

Nemá automaticky kolegu, který převezme směnu. Nemá zaměstnavatele, kterému pošle neschopenku. Nemá ani jistotu, že se pro jeho blízkého během několika hodin najde náhradní péče.

Jeho pracovní dobou je často celý den a pohotovostí celá noc.

Rakouská spolková země Burgenland zavedla model, ve kterém může být rodinný příslušník nebo jiná blízká důvěryhodná osoba zaměstnána zemskou neziskovou společností.

Nejde o celé Rakousko a není to žádný bezchybný zázrak, který bychom mohli jednoduše překopírovat. Právě proto je ale tento příklad zajímavý. Ukazuje, že o rodinné péči lze přemýšlet také jako o skutečné práci.

Od třetího rakouského stupně potřebnosti může pečující podle rozsahu péče získat pracovní úvazek na 20, 30 nebo 40 hodin týdně. Pobírá mzdu, je zdravotně, úrazově a důchodově pojištěn, získává nárok na dovolenou a během prvního roku musí absolvovat základní vzdělání.

Součástí systému jsou rovněž pravidelné kontroly kvality odborným personálem. Právní úprava počítá i se zastoupením pečujícího během dovolené nebo překážky v práci.

Není to tedy rozdávání peněz bez pravidel a kontroly.

Na financování se podle konkrétní situace podílí také člověk, který péči potřebuje, prostřednictvím části svého příspěvku na péči a příjmu. Země doplácí další náklady. V roce 2026 tímto způsobem v Burgenlandu pracovalo přibližně 397 pečujících.

Tři sta devadesát sedm lidí samozřejmě nevyřeší stárnutí celé Evropy. Je to ale 397 rodin, ve kterých někdo nemusí volit pouze mezi blízkým člověkem a vlastním zaměstnáním.

Zpráva Evropské komise o Česku z roku 2026 uvádí, že podle dat za rok 2022 směřovalo 60,2 procenta veřejných výdajů na dlouhodobou péči do pobytových služeb. Do domácí péče šlo pouze 8,3 procenta.

Průměr Evropské unie byl přitom 46,2 procenta pro pobytovou péči a 28,8 procenta pro péči domácí.

Stejná zpráva připomíná přibližně 100 tisíc neformálních pečujících, převážně žen, které kvůli péči nemohou pracovat na plný úvazek. Pokud bychom pokračovali v dnešním modelu, potřebovalo by Česko do roku 2035 přibližně dalších 35 tisíc pobytových lůžek.

Kdo je postaví? Kdo v nich bude pracovat? A z čeho je budeme dlouhodobě platit?

Především bychom se ale měli zeptat, jestli je opravdu rozumné nechat ze zaměstnání odejít člověka, který chce a dokáže pečovat doma, a potom za mnohem větší peníze hledat lůžko pro jeho blízkého i nové pracovní uplatnění pro něj samotného.

Stát velmi dobře zná cenu jednoho lůžka, zdravotního výkonu, příspěvku nebo hodiny registrované sociální služby.

Mnohem hůře však počítá cenu člověka, který kvůli péči odešel ze zaměstnání.

Přestane odvádět část daní a pojistného. Jeho zaměstnavatel přijde o zkušeného pracovníka. Rodina začne spotřebovávat úspory. Pečující si ničí nejen svá záda, zanedbává vlastní preventivní prohlídky a žije dlouhé měsíce nebo roky bez skutečného odpočinku.

Když péči přestane zvládat, může sám skončit v ordinaci, nemocnici nebo v péči psychologa či psychiatra.

A člověk, o kterého se staral, nakonec stejně potřebuje terénní, odlehčovací nebo pobytovou službu.

Náklady tedy nezmizely. Pouze se rozdělily mezi rodinu, zdravotnictví, sociální systém, zaměstnavatele, obec a budoucí důchod pečujícího. Každý vidí jen svůj malý díl a celek jako by neexistoval.

Na přesné vyčíslení nemám data a nebudu si je vymýšlet. Stát je však může získat. Má úřady, statistiky, pojišťovny i prostředky na odborné analýzy.

Jen se musí začít ptát na správné otázky.

Rodině stojící před podobným rozhodnutím bych nikdy neřekl, že se musí o svého blízkého postarat doma, jinak selhala.

Domácí péče není morální zkouška charakteru. Někdy je krásná a smysluplná, jindy fyzicky, psychicky nebo finančně nezvládnutelná. Často je všechno dohromady.

Než však někdo omezí úvazek nebo podá výpověď, měl by si s rodinou co nejpoctivěji odpovědět alespoň na několik otázek:

Láska k rodiči nebo partnerovi je důležitá. Sama však nezaplatí nájem a nevytvoří náhradního pečujícího ve chvíli, kdy člověk už nemůže dál.

Zákony o zaměstnávání rodinných pečujících nezmění jedno obecní zastupitelstvo. To však neznamená, že obce nemohou dělat nic.

Až se po volbách ustaví nová zastupitelstva, měli by se jich občané ptát:

Kolik lidí v naší obci pravidelně pečuje o závislého člena rodiny?

Kolik máme hodin terénní péče?

Existuje zde odlehčovací služba?

Kam se obrátí pečující, který sám náhle onemocní?

Je pomoc rodinám součástí komunitního plánu, nebo obec eviduje jen počet míst v domově pro seniory?

Zastupitelé mohou potřeby pečujících zmapovat, podpořit terénní služby, vytvořit poradenské místo, spojit se s dalšími obcemi a požadovat změnu po kraji i státu.

Mohou rovněž vyzvat vládu a MPSV, aby v některém kraji ověřily zaměstnávání rodinných pečujících podobně, jako to udělali v Burgenlandu.

Politická reprezentace se sama od sebe do složité a drahé změny pravděpodobně nepohrne. Tlak proto musí přicházet zdola – od rodin, obcí, poskytovatelů služeb a lidí, kteří už vědí, co dlouhodobá péče skutečně znamená.

Netvrdím, že burgenlandský model je samospasitelný a lze jej zítra převzít a zavést v celé České republice. Má vlastní podmínky, spoluúčast, kontroly i omezení. Musel by se přizpůsobit českým zákonům a našemu systému sociálních a zdravotních služeb.

Je ale důkazem, že rodinného pečujícího lze vnímat jinak než jako neviditelný zdroj bezplatné práce.

Když se to podařilo prakticky vyzkoušet v jedné části sousední země, proč by Česká republika nemohla připravit alespoň jeden řádně vyhodnocený krajský projekt?

Můj otec mohl zůstat doma také proto, že moje maminka už nemusela chodit do zaměstnání a zbytek rodiny dokázal přispět penězi i pomocí.

Mnoho jiných rodin takovou možnost nemá.

Jejich blízkost, odpovědnost a ochota pečovat přitom nejsou o nic menší. Pouze nemají dost peněz, času nebo lidí, kteří by je vystřídali.

A právě proto by domácí péče neměla být privilegiem rodin, které mají dostatečné úspory a jednoho člověka ochotného obětovat vlastní pracovní život.

Domácí péče není zadarmo. Jen její účet většinou nedostane stát, ale rodina.

Nejsem ekonom ani tvůrce sociální legislativy. Vycházím ze zkušenosti vlastní rodiny, z práce v sociálních službách, z příběhů čtenářů a z veřejně dostupných údajů.

Nežádám, aby stát bez kontroly rozdával peníze každému, kdo prohlásí, že doma o někoho pečuje. Žádám, aby dokázal porovnat skutečné náklady jednotlivých možností a prakticky ověřil systém, který by pečujícímu zajistil mzdu, pojištění, vzdělání, kontrolu kvality a možnost zastoupení.

O problému stárnutí populace se mluví mnoho let. Další strategie ani pracovní skupina však nikoho nenakrmí, nepřebalí ani nezvedne z postele.

Pokud znáte podobný příběh nebo chcete, aby se možnost zaměstnávání rodinných pečujících skutečně začala projednávat, ptejte se na ni také svých nově zvolených zastupitelů, krajských politiků a poslanců. Změna sama od sebe nepřijde.