Článek
V dubnu 1920 zraněného vojenského komisaře L. Z. Mechlise na polní ošetřovně v Mělitopolu ošetřovala mladá lékařka Jelizavěta Abramovna Mlynarčiková. Jelikož ho „strana a vláda“ nenechala doléčit, srůsty po průstřelu levé paže a ramenního kloubu z občanské války zanechaly trvalé následky-omezenou pohyblivost paže. Nezapomněl na ni, ještě týž rok se s ní oženil.
V létě 1921 manželé Mechlisovi strávili pár dní dovolené v areálu vládního rekreačního zařízení ve Stříbrném boru pod Moskvou. V moskevském komunálním bytě dny jednotvárně plynuly a jelikož Mechlis zpočátku pracoval v ústředním aparátu Dělnicko-rolnické inspekce od rána do noci, jedné říjnové noci při příchodu z práce zjistil, že ženu odvezli do porodnice a 10. října 1922 se mu narodil syn Leonid-Lvovič. Tehdy již otec povýšil na pomocníka generálního tajemníka ÚV VKS(b) I. V. Stalina, takže si vytvořil žebříček významu svých blízkých do pořadí Stalin–syn–manželka.
Synovi založil deník a s výchovou budoucího „nového člověka“, bezvýhradně oddaného idejím komunismu, začal ihned. V prvním zápise 2. ledna 1923 uvedl: „Pověsil jsem do kočárku Leninovu podobiznu na červené stužce a s potěšením sledoval, jak batole obrázek zaujal.“ Po pohřbu ruského diplomatického zástupce v Itálii V. V. Vorovského 23. května 1923 do deníku vznosně zapsal: „Budu šťasten, když se z Ljusika stane věrný proletář, čestný následovník padlých a bojujících komunardů.“
Plakáty na domovních nárožích po vítězství proletářské revoluce sice hlásají konec vykořisťování, jenže zatímco u kapitalistů pomáhaly služky, u nomenklaturních aparátníků slouží „pomocnice v domácnosti“. Podle komunistické zásady „každému podle jeho potřeb“ generální tajemník ÚV KSR(b) Stalin zavedl „systém diferencovaných výhod vedoucích stranických a státních pracovníků“. Zahrnoval neomezený přístup do zvláštních obchodů se sortimentem nedostupným řadovým pracujícím, bezplatné stravování v státních jídelnách s rozsáhlým výběrem nadstandardních jídel, lékařské služby v 6 speciálních poliklinikách a dovolené v zotavovnách pod hlavičkou ÚV VKS(b). Seznam kádrů poctěných těmito výhodami Stalin osobně aktualizoval a ukládal do utajovaných „Uzavřených svazků Zvláštní složky“ archivovaných v Byru Sekretariátu ÚV VKS(b).
Koncem 20. let minulého století byl pro tyto nomenklaturní kádry a jejich rodiny v Moskvě postaven mohutný dvanáctipodlažní domovní komplex nazvaný „Dům na nábřeží“ v přízemí s obchody, holičstvím a kadeřnictvím, zdravotním střediskem, jídelnami i kinem. V každém vchodu elektrické výtahy, pro každou rodinu vícepokojový byt s parketovými podlahami, s ústředním topením a teplou vodou 24 hodin denně, vybavený bezplatným telefonním spojením s přímými linkami k vedoucím činitelům „strany a vlády“, zkrátka luxus „socialistické buržoazie“. V roce 1931 se do „Domu na nábřeží“ Mechlisovi sice přestěhovali, avšak asketický otec jen na Stalinovu výzvu. Hlavní redaktor armádního deníku „Krasnaja Zvjozda“, generálmajor D. I. Ortěnběrg, vzpomínal, že i když měl Mechlis nárok na cigarety zdarma, vždy si je platil a po válce si na rozdíl od svých mnohých kolegů v armádě, například maršála G. K. Žukova, z Německa nepřivezl ani to, co mu dovoloval zákon.
Syn Ljusik rostl, ředitelka „Muzea domu Na nábřeží“ O. Trifonovová v pamětech napsala:
Jeden z obyvatel domu mně vyprávěl, že v dětství uličníci často lákali syna všemocného stranického činitele Mechlise do Alexandrovského parku a tam jej šikanovali. Byl to velmi tichý chlapec, který pokorně šel vždy s nimi. Mohl se otci jen zmínit a nejen oni, ale i jejich rodiče by ihned zmizeli v patřičných zařízeních. Tloukli ho ne proto, že byl Mechlisův syn, ale proto, že se nebránil…
Začátkem roku 1938 odjela vojenská delegace vedená A. N. Tupolevem do USA nakoupit licence vybraných typů letadel. Za několik měsíců její členové utratili spoustu peněz, přivezli fůru věcí včetně chladniček, ale pouze 3 licence k výrobě letadel. V hlášení Stalinovi je za plýtvání státními penězi Mechlis nazval „hadráři“ a požadoval pro ně nejpřísnější kázeňské tresty. I když se ukázala být použitelná jen licence dopravního letounu DC-3, Stalin tresty odmítl, neboť nechtěl ohrozit plnění přísně tajné dohody o dodávkách amerických zbraní.
Jakmile se chapadla „Velkého teroru“natáhla i po armádním komisaři Mechlisovi, zúročil svůj důvěrný vztah se Stalinem. V listopadu 1938 Mechlisův tajemník, plukovníkomisař P. A. Fisunov, Stalinovi předal dopis ředitele „Amtorgu“ (obchodní společnosti SSSR v USA), jenž upozorňoval na Mechlisovo vměšování do obchodních kontraktů s USA. Dopis ho znepokojil, neboť se jednalo o neohlášené styky s cizinou a podezření z účasti v nezákonném obchodě. Vždyť i on měl v Byru Sekretariátu ÚV VKS(b) svůj kádrový spis a jeho náčelník, Stalinův tajemník Poskrjobyšev, nespal. Jelikož Mechlis věděl, že Stalin nesnáší jalové omluvy, konal ihned:
No 4254ss, TAJEMNÍKU ÚV VKS(b) soudr. STALINOVI.
V červenci během mé služební cesty přišel do Kremlu na mé jméno provokativní, ztřeštěný dopis s razítkem New Yorku. Tento dopis velitelství Kremlu odeslalo na politickou správu a odtud na GUGB NKVD do rukou jeho bývalého náčelníka Fjodorova, jenž se ukázal být nepřítel lidu. Poté byl tento dopis, zřejmě sesmolený v moskevských velvyslaneckých kruzích, vrácen do sekretariátu politické správy. Posílám Vám tento dopis. Předpokládám, že NKVD zjistí autory.
28. listopadu 1938, L. MECHLIS
Kopie.
Drahý Lve! Tvůj krámek na 34. ulici Ti zavírají a všechno prodají za babku. Zbytečně jsi poslal celou kolekci Koganovi. Tato zásilka byla lepší než minulá. Jen ji bylo možno lépe prodat přes Moselprom-Rabinovičovi. Amtorg se zabývá pouze intrikami a myslí, že jeho strýček Bera přes Lazara dokáže zatajit jeho taškařice. Jenže zbytečně jim všem dovoluješ přežívat, a riskuješ svou kůži. Balíčky od Rózy a Mojseje došly ze San Franciska a tržba je uschována na místě. Podrobnosti dostaneš poštou z Washingtonu. Tento dopis odesílám na adresu Kaganoviče, aby nepřišel do rukou Tvé Maňky. Boris a Broňa jsou zdrávi, narodil se jim 15. června syn. Etelin muž Jemelj zemřel na srdeční infarkt. Jeho matka si přeje, aby žila s ní v Chicagu. My jsme zde zdrávi a doufáme, že se s tebou co nejdříve setkáme. Promiň mou škrabanici, víš že rusky píšu nerad. Líbá tě tvůj bratr Salomon.
Na vysvětlenou: Strýček Bera je lidový komisař vnitřních věcí Berija, jenž ve vládě odpovídal za obchod s USA a moskevské velvyslanecké kruhy jsou velvyslanectví USA v Moskvě.
A tak se i armádní komisař Mechlis formálně stal „nepřítelem lidu“ stejně, jako většina členů a kandidátů Politbyra. Vždyť Stalin již dříve dostal anonymní zprávu o bývalém Mechlisově členství ve „Všeobecném svazu židovských pracujících v Litvě, Polsku a Rusku“! Stalin však své podřízené hodnotil osobitě. Jak povýšení, řády, státní vyznamenání, tak degradaci, odvolání, kulku do zátylku nebo obojí rozdával svévolně, a proto osobně osvědčený Mechlis opět vyvázl bez následků. Po nástupu do DRRA rychle dosáhl hodnosti armádního komisaře I. stupně (ekvivalent armádního generála) ve funkci náčelníka Politické správy DRRA a zástupce lidového komisaře obrany.
Zástupce lidového komisaře obrany
Další rok odvedly agrese Rudé armády proti sousedním státům armádního komisaře Mechlise znovu do ciziny, s rodinou víc korespondoval až při „internacionální pomoci finskému lidu“ a během „Zimní války“. V prosinci 1939 jí připomněl důležité výročí:
Rychle jsem se vpravil do práce. Jsem čilý, připraven tvrdě bojovat s bělofiny zapletenými do protisovětského dobrodružství. Spím denně doslova jen 2-3 hodiny, ale to nevadí. Velké mrazy, včera bylo -35 stupňů. Cítím se dobře. Jedno přání, zničit podlou finskou bělogvardějštinu. Toho dosáhneme. Vítězství je na dosah… Brzy bude 60. výročí narození Josifa Vissarionoviče. Bylo by krásné oslavit tento den úplným vítězstvím nad finskou bělogvardějštinou… Zdravím Vás. 21/XII šedesáté narozeniny J. V. Oslavte je v rodinném kruhu.
Otec napsal řadu dopisů jen synovi. Například: „V sebevzdělávání neztrácej ani jeden den. Uč se být své vlasti užitečný. Doufám, že brzy budeš komsomolec, jsi na to politicky již dostatečně připraven.“ Po Novém roce syn narukoval do armády, otec mu schválil studium leteckého inženýrství na vojenské akademii v Engelsku. Před jeho odjezdem k Rezervnímu frontu otec gratuloval již „novému člověku“:
Milý Ljuso! Za pár dní ti bude 19 let. Blahopřeji. Byl jsi vychován v duchu naší bolševické strany a sovětské vlasti. Uč se, získávej znalosti, abys mohl bojovat s prokletým fašizmem.
Mám Tě rád. Tvůj otec
Jenže krátce po přijetí na akademii se Ljusikovi zbortily nožní klenby, a proto ho ze školy předčasně propustili. Chtěl odjet za otcem na frontu, ale on mu doporučil vybrat si vhodný vojenský obor a nejprve získat teoretické znalosti. V únoru 1942 mu píše z Krymu:
V Kerči jsme našli na 7 000 mrtvol místních obyvatel (včetně dětí) zastřelených fašistickými vyvrhely. Krev vře v žilách zlostí a žádá pomstu. Fašistické zajatce nařizuji pobít! Také Fisunov zde dobře úřaduje. Se zvláštním uspokojením ty lumpy hubí.
Porážka armád Krymského frontu a 19. května 1942 jeho likvidace, u nějž armádní komisař Mechlis zastával funkci Představitele STAVKY, měla na Mechlisovu nervní psychiku zničující dopad (Představitel STAVKY měl pravomoc vydávat příkazy veliteli frontu a nesl plnou odpovědnost za průběh a výsledek operace). Vzhledem k jeho výjimečné pozici u Stalina rozkaz STAVKY jen zněl: „Odvolat armádního komisaře 1. stupně soudruha L. Z. Mechlise z funkcí zástupce lidového komisaře obrany SSSR, náčelníka Hlavní politické správy DRRA a degradovat jej na sborového komisaře…“ (ekvivalent generálporučíka). Jeho hysterické „internacionální vlastenectví“ utrpělo zklamáním Stalina těžkou ránu, kterou v červnu 1942 zanítila kritika jeho práce v čele HPS z ÚV VKS(b). Sice se nezastřelil, jako před rokem člen vojenské rady Jihozápadního frontu, sborový komisař N. N. Vašugin, ale upadl do hluboké deprese.
Počátkem července ho vzpamatoval až rozkaz o jmenování členem vojenské rady 6. rezervní armády Voroněžského frontu. V dopise manželce 3. července filozofoval: „V práci je příliv svěžesti. Hlavně přemoci bezstarostnost, živelné nálady, nezodpovědnost a laciný úřední optimismus. Vítězství nepřijde samo, je nutné ho dosáhnout tvrdou, zodpovědnou prací a organizovaností lidí.“ V jednom z dalších dopisů ženě počátkem října 1942 ze štábu Volchovského frontu přiznal: „Práce mám hodně, bez konce. Stále začínám znovu.… Často přednáším na schůzích…“
Ljusik tehdy navštěvoval dělostřelecké kurzy, v srpnu 1942 ho otec požádal, aby mu oznámil ukončení studia a doporučil: „Jdi k Jefimu Afanasjevičovi Ščaděnkovi, on pomůže!“ Marně, psychické problémy předčasně ukončily synovo studium i zde.
V říjnu 1942 po zrušení vojenských komisařů byl sborový komisař Mechlis jmenován generálporučíkem a od 29. července 1944 se stal generálplukovníkem.
Během „Ostravské operace“ 13. dubna 1945 z Osoblahy politický zástupce velitele 4. Ukrajinského frontu, generálplukovník Mechlis, píše další dopis ženě. Tentokrát se nevyhnul třídnímu moralizování: „Již jsem vstoupil na tu proklatou německou zemi! Teď Němci poznali, co je válka a co je ruská nenávist. Všichni by se teď chtěli prohlásit za komunisty nebo Poláky, ale to jim nepomůže!“ Z dopisu vane pach válečných zločinů rudoarmějců na německém civilním obyvatelstvu, podněcovaných hysterickými články nejen I. Erenburga, A. Surkova, A. Tolstého, A. Fadějeva, ale i K. Simonova. V posledním dopise z války 4. května generál Mechlis ženě napsal: „Pro Němce nastane „kaput“. Uvidíš Slováky, Čechy, Poláky, jejich Evropu s kýčovitou kulturou, otrockým vztahem k věcem a majetku. Náš člověk stojí v tomto vztahu o několik řádů nad takzvanými Evropany, je zcela oddán státu!“
Generál Mechlis se 24. května zúčastnil slavnostního oběda ve Velkém kremelském paláci na počest velitelů Rudé armády, který Gruzínec Stalin slavnostně ukončil slovy: „Chtěl bych připít na zdraví ruskému lidu!“
Záhy následoval nový post. Rozkaz lidového komisaře obrany z 9. července 1945 „O zřízení nových vojenských okruhů a změnách hranic stávajících vojenských okruhů“, transformoval 4. ukrajinský front do Příkarpatského vojenského okruhu a generála Mechlise určil členem jeho vojenské rady.
Nařízení Státního výboru obrany 20. července 1945 udělilo velitelskému sboru Rudé armády 30 dnů dovolené. Generál Mechlis ji strávil s rodinou a pak opět odjíždí, tentokrát na Západní Ukrajinu. V září napsal rodině, pro něj nezvykle sentimentálním stylem:
Žiji a pracuji v Černovicích. Zdejší obyvatelstvo se od našeho dosti liší. Je zde velmi mnoho spekulantů, povalečů, lidí štítících se poctivé práce. Hlavně jsou tu židé, dříve žijící v Rumunsku. Bydlím v maličkém dvoupodlažním domečku v prvním patře. Dva pokoje, to je mé obydlí. V prvním pracovna a jídelna, ve druhém ložnice. Pokoj je pěkný, ale vy jste pryč a mně je v něm smutno, vždyť bydlím v domě sám. Velmi často jsem na ne blízkých vyjížďkách. Časté přejezdy automobilem, letadlem. Práce je mnoho, velmi mnoho, takže nemám čas ani na čtení knih.
Zasedání politbyra 28. prosince 1945 schválilo kandidáty do voleb Nejvyššího sovětu SSSR 2. volebního období, generál Mechlis v něm nemohl chybět. V lednu 1946 se párkrát setkal s voliči a 19. března 1946 opět zasedl do jeho lavic. Po propuštění z armády byl jmenován členem Rady ministrů SSSR a ministrem státní kontroly.
Prezident E. Beneš daroval Rudé armádě za „osvobození ČSR“ řadu nemovitostí, v Praze komplex budov budoucího sovětského velvyslanectví nebo v Karlových Varech majestátní hotel „Imperial“. A právě do něj ministr Mechlis prvních pár let po válce často jezdil.
Ministři a poslanci Nejvyššího sovětu SSSR dostávali zásilky potravin a průmyslových výrobků zdarma až do bytu, od roku 1948 jen za symbolický poplatek. Mechlisova rodina měla vše „podle svých potřeb“, a tak poválečný hladomor přežila bez útrap.
Ministr Mechlis dostal k 60. narozeninám 1. ledna 1949 množství gratulací. Od stranické organizace z Kamence Podolského na Ukrajině, od Bezyměnského rodiny z Dněpropětrovska telegrafovala jeho neteř, žena generálmajora L. I. Brežněva i s manželem a nezapomněl ani Mechlisův bývalý obtížný nadřízený:
Drahý Lve Zacharoviči! Dovoluji si (se zpožděním, bohužel), Vás pozdravit k hrdinskému činu šedesátiletého výročí pobytu na jedné z planet naší sluneční soustavy. Přeji Vám další úspěchy v práci a dlouhé vzkvétající bolševické zdraví. Pevně tisknu ruku. Váš Klim Vorošilov
Co to bylo platné, když se neozval ten, na jehož přání oslavenec čekal nejvíce, „vožď“…
Zdroje:
Motto: Rubcov, J.: Alter ego Stalina. Izdatělstvo „Zvonnica-MG“. M.-1994.
Abramov, V.: Kerčenskaja katastrofa 1942. Glava 1. Pěred ťažolymi bojami. „Jauza-Eksmo“. M.-2006.
Gazěta „Pravda.“ No355 (8040). 25 děkabrja 1939g.
Gutionov, P.: Bort i pomošč. „Novaya Gazěta“ No 14(3225) ot 9 fevralja 2022.
Chlevňuk, O. i dr.:Politbjuro CK VKP(b) i Sovět ministrov SSSR. „ROSSPEN.“ M.-2002.
Korotkov, A., i dr..: Na prijome u Stalina. Izdatělstvo „Novyj chronograf“. M.-2008.
Montefiore, S.: stalin. Na dvoře rudého cara. Nakladatelství „Beta-Dobrovský“. Brno-2004.
Ortěnběrg, D.: Stalin, Ščerbakov, Mechlis i drugije. MP „Kodeks“. M.-1995.
„Pravilnyj těrror“. Gazěta „Novaja Kamčatskaja pravda“ No 3, 2003 g.
Rubcov, J.: Iz-za spinny vožďa. „Těrritorija“. M.-2001.
Rubcov, J.: Lev Mechlis: karatělnaja „sekira“ Stalina. Ježenědělnik „Zvjozda“ 14 okťabrja 2018.
Rubcov, J.: MECHLIS. Těň vožďa. „Jauza –Eksmo“. M.-2007.
Ščuplov, A., Děnisenko, D.: Dom, gdě posělilsa strach. „Nězavisimaja gazěta“. 2002-05-31.
Taubman, W.: chruščov. Člověk a jeho doba. Nakladatelství BB/art s.r.o. Praha 2005.
Zima, F.: Golod v SSSR 1946-1947 godov. Institut Rossijskoj istorii RAN. M.-1996.
Žurnal „Krasnaja zvjozda“, 10.3.2004.
Použité archivy: RGASPI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin (v současnosti), RCCHIDNI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin (v minulosti)) a RGVA (Ruský státní vojenský archiv).
