Článek
Úvodem si připomeňme jak preambuli nové přísahy členů DRRA (Dělnicko-rolnické Rudé armády), kterou schválil Výnos Nejvyššího sovětu SSSR 3. ledna 1939: „Jakýkoli útok na socialistický stát dělníků a rolníků bude odvrácen veškerou mocí ozbrojených sil SSSR přenesením operací na území útočícího nepřítele…ozbrojené síly a prostředky nepřítele zcela zničí jen rozhodný útok na hlavním směru a jeho následné pronásledování“, tak i úryvek z projevu člena ÚV VKS(b) a náčelníka Politické správy Rudé armády, armádního komisaře I. stupně L. Z. Mechlise, v březnu 1939 na XVIII. sjezdu VKS(b): „… naše Rudá armáda je prvotřídní, technicky vyzbrojená a znamenitě proškolená. Je lepší než jakákoli jiná armáda… Soudruzi!! Naše armáda je neporazitelná! …“
V červnu 1941 se hned po počátečních střetech s německými ozbrojenými silami ukázalo, že závaznou dikci vojenské přísahy podpořily jen suverénní nabubřelé fráze armádních politických představitelů, nikoli kvalitní kádrové a materiální zajištění především mechanizovaných sborů, hlavních operačních součástí DRRA.
Příčina byla jasná, již od jara 1930, dlouho před začátkem „Velkého teroru“, generální tajemník ÚV VKS(b) Stalin soustavně likvidoval vedoucí vojenské kádry od velitelů rot až po velitele vojenských okruhů, podle svého přesvědčení zamořené špiony a zrádci, kteří osnovali ozbrojený komplot na vedení „strany a vlády“. Do léta 1941 vyhubil více než 20 000 mužů, takže je nahradili nezkušení absolventi vojenských škol a učilišť bez odborné praxe ve vedení jednotek. Po napadení ozbrojenými silami Německé říše, Paktem Molotov-Ribbentrop deklarovaného spojence SSSR, zákonitě následovala již v pohraničních střetech řada strategických porážek DRRA. Svodky Sovětské informační kanceláře (Sovinformbyra) se ovšem nimi nikterak nechlubily, takže popis těchto „zapomenutých bitev“ zůstal desítky let jak sovětské, resp. ruské, tak i mezinárodní řadové odborné komunitě neznámý nebo neúplný a ideologicky účelově pokřivený.
Tentokrát se budeme věnovat stručnému výkladu krátké bitvy u Umaně, města mezi Oděsou a Kyjevem v Čerkasské oblasti dnešní Ukrajinské republiky (dříve v USSR) jejíž obětí se staly dvě sovětské vševojskové armády.
Podle záměru „Operace Barbarossa“ od 22. června 1941 postupovaly součásti Armádní skupiny „Süd“ generála polního maršála G. von Rundstedta k jihovýchodu, cestou obsadily města Lvov, Těrnopol a Žitomir. Ovšem hned zpočátku obránce postihla tragická překvapení. Po jedné z prohraných bitev v trojúhelníku měst Luck-Rovno-Brody 29. června 1941 místo očekávaného vítězství zůstaly na bojišti vraky 2 648 sovětských tanků.
Jakmile velení armád Jihozápadního frontu prohrálo další pohraniční bitvy, nepomohly ani nové typy středních T-34 a 10 kusů těžkých tanků KV-1 ve 2. mechanizovaném sboru 12. armády. 30. června vojenská rada frontu za účelem stabilizace svých pozic vydala rozkaz k ústupu na rozestavěnou „Stalinovu linii“ v blízkosti bývalé hranice SSSR. Vzhledem k velkým lidským i materiálovým ztrátám v předchozích bitvách se však tento záměr nepodařil.
Sovětský těžký tank KV-1
I když až do konce června 1941 Stalin nevěřil, že opět začala válka, kritická bezpečnostní situace SSSR ho přiměla jednat. Společné usnesení „strany a vlády“ 30. června ustavilo nejvyšší orgán pro dobu války Státní výbor obrany. Na jeho první schůzi 10. července 1941 vznikla velitelství „strategických směrů“, která koordinovala operační činnost vojenských rad podřízených frontů. Členové vojenské rady Jihozápadního směru, pod jehož velení spadalo cca 1 500 000 mužů, jsou velitel maršál S. M. Buďonnyj, N. S. Chruščov a náčelník štábu generálmajor A. P. Pokrovskij.
K zábraně obklíčení a porážce sovětských vojsk poblíž Umaně nařídil Rozkaz STAVKY (Hlavního stanu nejvyššího velení Rudé armády)zahájení „Umaňské obranné operace“, která proběhla od 15. července do 8. srpna 1941. Večerní svodka Sovinformbyra 14. července oznámila jen vágní obecnou zprávu. „Na Jihozápadním směru naše vojska zničila velkou skupinu nepřítele čítající téměř 3 000 mužů. Bylo získáno mnoho zbraní, kulometů, automatů a další výzbroje.“ Ukončení operace nebylo vůbec sděleno.
Operace začala ve složité taktické situaci. U města Bělaja Cěrkov se 16. července do rozhraní bojových oblasti 5. a 6. armády Jihozápadního frontu od severu vklínila 1. tanková skupina generálplukovníka E. von Kleista a oddělila 6. a 12. armádu Jihozápadního frontu. Do vzniklé 90 kilometrů široké mezery po násilném přechodu Dněstru od jihu ještě postoupily jednotky 11. armády generálplukovníka rytíře E. von Schoberta.
Protiútok jednotek DRRA k Běrdyčevu se pokusil zastavit postup sborů 1. tankové skupiny Armádní skupiny „Süd“ na východ. Neúspěšně, a tak ofenzíva nepřítele 16. července pokračovala a za dva dny divize 12. armády ustoupily směrem k Umani. Direktiva OKH (vrchního velení pozemních sil Wehrmachtu) 19. července nařídila likvidaci obou armád.
Velitel Jihozápadního frontu, generálplukovník M. P. Kirponos, 22. července nařídil průlom uzavřít protiútokem divizemi 26. armády a 2.mechanizovaného sboru 12. armády, ale opět se nezdařilo. Na návrh vojenské rady Jihozápadního frontu byl povolen další ústup, ale nepřítel byl opět rychlejší. Nařízení GŠRA (Generálního štábu Rudé armády) 25. července podřídilo velení 6. a 12. armády vojenské radě Jižního frontu, což mělo tragické následky. Po ztrátě pozemní a letecké podpory součástí Jihozápadního frontu se obě armády staly bezprizorní, neboť členové vojenské rady Jižního frontu zcela zklamali. Velitel, armádní generál Ťuleněv, operační situaci obou armád soustavně podceňoval, prakticky jejich činnost nekoordinoval, a dokonce štáb frontu i hlášení náčelníků jejich vojenských rad zpracovával nedbale. Zkrátka, velení Jižního frontu neposkytlo oběma armádám účinnou pomoc. Nepodpořilo je ani velení nadřízeného Jihozápadního směru.
Důsledky tohoto velitelského šlendriánu se rychle projevily. Divize 17. armády Armádní skupiny „Süd“ generála pěchoty K.-H. von Stülpnagela společně s jednotkami maďarského jízdního sboru 27. července obklíčily 6. armádu Jihozápadního frontu generálporučíka I. N. Muzyčenka + divizního komisaře N. K. Popova a 12. armádu generálmajora P. G. Ponědělina + divizního komisaře I. P. Kulikova východně od Umaně v „Umaňském kotli“ kolem lesa „Zelená Brama“ u Novo-Archangelska.
Situační mapa Umaňského kotle
Rozkaz GŠRA obklíčené součásti 6. a 12. armády 28. července sloučil do „Bojové skupiny Ponědělin“ a další den generál Ponědělin podal hlášení vrchnímu veliteli Stalinovi s kopií pro vojenskou radu Jižního frontu:
Obklíčení 6. a 12. armády je dokončeno, situace se stala kritickou… Hrozí akutní hrozba zániku koordinované bojové podpory 6. a 12. armády… Chybí záložní jednotky… Došly zásoby munice, dochází pohonné hmoty…
Na Stalinův telefonický dotaz mu generál Ťuleněv popřel informaci o nedostatku munice a pohonných hmot a ujistil ho, že „Bojovou skupinu Ponědělin“ podpoří ze dvou stran útoky 223. střelecké divize a součástí 18. armády. Jenže to dopadlo tak, jak to bylo na podzim 1941 obvyklé. Oba útoky selhaly a z kotle se podařilo vyváznout jen zhruba 11 000 mužům. Město Umaň 1. srpna obsadily jednotky Wehrmachtu.
Tentokrát jsou dostupné údaje o lidských ztrátách v „Umaňské obranné operaci“ (padlí, ranění a zajatí) u obou protivníků. Můžeme tedy srovnat: Německá armáda 20 853 mužů, DRRA 203 000 mužů.
Jak napsal Jevgěnij Norin ve svém článku „Umaňskij kotel. Jak v létě 1941 upadly do zajetí dvě armády DRRA“: „Umaňský kotel se stal jednou z největších tragédií Rudé armády ve Velké vlastenecké válce.“
Bez ohledu na Norinovo bědování osud obou armád v „Umaňském kotli“ nebyl výjimečný. Jen od června do října 1941 „utonula“ v západním pohraničí SSSR v pěti podobných kotlech řada armád DRRA. Po roce 2000 díky „glasnosti“ byly o nich zpřístupněny základní informace, takže již je známo, že v nich uvázlo zhruba 4 000 000 příslušníků DRRA, bylo zničeno 20 500 tanků, včetně desítek nových těžkých typů KV-1 a KV-2, 20 000 děl, reaktivních minometů „Kaťuša“ a 17 900 bojových letounů.
Je tedy zřejmé, že deklarovaná připravenost DRRA k „pochodu na Západ“ byla jen obvyklý prázdný slogan jak vedoucích sovětských komunistů, tak politických pracovníků DRRA.
Zdroje:
XVIII sjezd Vsjěsojuznoj kommunističeskoj partii (b). 10-21 marta 1939 g. Stěnografičeskij otčjot. „OGIZ“. M.-1939.
Goffman, J.: Podgotovka Sovětskogo sojuza k nastupatelnoj vojně. „Otěčestvěnnaja istorija“ 1993 g., No 4.
Pěreslegin, S.: Vtoraja mirovaja. Vojna měždu realnosťami. „Eksmo“, „Jauza“. M.2007.
Soobščenija sovětskogo informbyro. 1. ijuň-děkabr 1941 goda. Izdanije Soviformbjuro. Moskva-1944.
Suvorov, V.: Běru svoi slova obratno. „Jauza“. „Eksmo“. M.-2005.
Vreměnnyj polevoj ustav RKKA 1936 (PU-36). „Vojenizdat“. M.-1937.
