Roosevelt a Stalin: Neopětovaná láska

Nemálo současných zájemců o historii překvapuje slavná, stále mohutně rozevlátá aureola nad jménem a zásluhami SSSR, která svým trváním dokonce překonala i jeho zánik a anexi Krymu Ruskou federací. Kdo a proč ji tak důkladně rozevlál, že vydržela od konce občanské války v roce 1922 až do 24. února 2022, kdy byla značně pošramocena „Speciální vojenskou operací“ na Ukrajině, zahájenou Ruskou federací za účelem likvidace Ukrajinské republiky?

Tuto agresi doprovází řetěz hybridních operací vedených Ruskou armádou proti státům, které se postavily za Ukrajinu. Téměř všechny agrese a anexe sovětské „strany a vlády“ a ruské vlády vůči různým státům proběhly beztrestně, neboť sovětská propaganda Stalinovu autoritu vyhnala do takových výšin, že většinové mezinárodní společenství bylo přesvědčeno o jejich oprávněnosti, přesto, že ve skutečnosti odporovala mezinárodnímu právu. Pouze přepadení Finska v listopadu 1939 a SVO na Ukrajině spustily významné mezinárodní ekonomické sankce.

Zamyslíme se nad původem benevolentních vztahů mezinárodního společenství k Rusku. Na pomoc si vezmeme knihu amerického filozofa R. Nesbita „Roosevelt and Stalin: The Failed Courtship“.

V listu Pravda29. srpna 1929 vyšel Stalinův úvodník s výzvou: „…dohnat a předehnat kapitalistickou Evropu a USA! …Pětiletý plán je nejdůležitější část útoku světového proletariátu na kapitál, je to základ projektu na zničení stabilizace kapitalismu a velkolepý plán základny Světové revoluce!“ Floskule „byznys as usual“ vehnala do závodů o vyprahlý sovětský trh světové kapitalisty a logika obchodu „když ne my, tak přijdou jiní“, mezi nimi zrodila houfy „sovětských užitečných idiotů“. Koncem 20. let se z návštěvy SSSR vrátil americký manažer T. Campbell s přesvědčením, že bolševické Rusko není pro kapitalismus hrozba, ale výhodný trh, což publikoval v knize: „Rusko - trh nebo hrozba?“

Jakmile výzva náčelníka „Čeky“ F. E. Dzeržinského zaměřila pozornost ruské rozvědné komunity na „úspěchy zahraniční techniky“, začaly do SSSR proudit ve veletocích ukradených licencí hory nelegálních kopií technické dokumentace. Nadměrný rozsah této „pomoci“ kritizoval americký ekonom A. C. Sutton v knize „Národní sebevražda: Vojenská pomoc Sovětskému svazu“. Uvedl, že od roku 1918 dostalo Rusko a později SSSR až 95 % technologií od Výmarské republiky (Německa), USA a jeho spojenců. Však V. I. Lenin správně předpověděl: „Sami nám prodají oprátku, na niž je pověsíme!“ Opravdu, na newyorské burze 24. října 1929 propadly akcie a vypukla „Velká hospodářská krize“!

Sovětští propagandisté vysoko pozvedli mezinárodní kredit „prvního státu dělníků a rolníků“, jediného státu nezasaženého světovou hospodářskou krizí, což „strana a vláda“ bude zneužívat k zakládání sovětských pátých kolon v exekutivách řady suverénních států pro utajené financování komunistů a sovětských špionů. Jejich adorující články v USA podnítily vznik „Hnutí americko-sovětského přátelství“, jež ovlivnilo i korespondenta listu The New York Times W. Durantyho, který v roce 1932 dostal Pulitzerovu cenu za kolekci reportáží z jara 1932 o „takzvaném hladomoru na Ukrajině“ s leitmotivem „… jakýkoli příběh o hladu v Rusku je buď zveličování nebo zlobná propaganda!“ Takže nový, vyhraněně levicový prezident F. D. Roosevelt měl pro své záměry dokonale ušlapanou cestu. Jakmile 4. března 1933 nastoupil do funkce, rozhodl o restartu vztahů s SSSR. Začal 16. listopadu 1933 nařízením obnovit diplomatické styky a týž den hlavní redaktor vládního listu Izvěstija I. M. Gronskij napsal:

Největší kapitalistický stát světa, Spojené státy, byl konečně donucen obnovit s námi standardní diplomatické vztahy. Je to konec dlouhého a obtížného boje pokrokové části americké buržoazie za uznání Sovětského svazu.

Na vstupní audienci prvně jmenovaného velvyslance USA W. Ch. Bullitta ho lidový komisař zahraničí M. M. Litvinov 13. prosince 1933 ujistil, že prezident Roosevelt patří v SSSR k nejpopulárnějším politikům. Prezidentova odpověď nenechala na sebe dlouho čekat. Na přímluvu své levicové choti se rozhodl navázat se Stalinem úzký osobní vztah! Bohužel však neznal Stalinův názor na „imperialisty, loutky Wall Streetu“ vyjádřený již 15. prosince 1918 jeho úvodníkem v Pravdě pod názvem „Z východu světlo“:

…Druhý tábor, tábor imperialistů, samozřejmě nedřímá. Jeho agenti pročesávají všechny země… dodávají kontrarevolucionáře, organizují loupežná spiknutí… splétají řetězy pro národy Západu. Není však již jasné, že banda imperialistů ztratila v očích utlačovaných národů veškerou morální váhu, že navždy ztratila svou někdejší aureolu praporečníka „civilizace“ a „humanity“, podporujícího svou loupeživou existenci úplatkářstvím a nájemnými gangy, otroctvím a tmářstvím takzvaných „barevných“ z Afriky…?

Ze Stalinovy strany bude náklonnost, podnícená Rooseveltovým osobním šarmem, využita pragmaticky výhradně v bolševickém zájmu. Později dosáhl řady Rooseveltových strategických ústupků ve prospěch sovětské „strany a vlády“.

Jakmile z amerických univerzit vylétl roj členů „Národní komunistické studentské ligy“, nastaly „zlaté časy“! Redaktor časopisu Time, bývalý komunista W. Chambers, však varovně napsal, že „Rooseveltovo ostentativní ignorování toxicity sovětského vlivu“ otevřelo dveře členům SPUSA (Komunistické strany USA), agentům sovětských tajných služeb a nelegálům kominterny do sboru prezidentových poradců, do aparátu státní administrativy i do vládních agentur. A to včetně asistentů ministrů zahraničí A. Hisse, N. Fielda, financí H. D. Whiteho, Rooseveltova poradce L. Currieho a mnoha dalších. Není divu, že se ministerstva zahraničí a obrany vlády USA téměř změnily na filiálky ústředí SPUSA!

Vysílací stanice kominterny v USA šíří ódy na „první stát dělníků a rolníků“ a basu drží i obchodní společnost „Amtorg“, založená Leninovým přítelem A. Hammerem, formálně k podpoře uznání SSSR a obchodní výměně zboží, reálně jako expozitura členů SPUSA napojená na špionážní chapadla sovětské vojenské rozvědky a kominterny.

Další Stalinův obdivovatel, velvyslanec J. E. Davies, 20. dubna 1938 z Moskvy Roosevelta naivně ujistil: „Komunismus nás nijak vážně neohrožuje! Přátelské vztahy v budoucnu mohou mít velkou obecnou hodnotu!“ Jenže jejich skutečný znalec, ředitel politického zpravodajství Ministerstva vnitra J. Hajšman, vystihl podstatu bolševického režimu:

Sovětské Rusko, bolševici, v této oblasti překonali vše, co lidstvo dosáhlo a s největší pravděpodobností svým rozsahem a metodami předstihli ostatní státy a národy o několik století. Nedá se přesně říci, kde končí bolševická politika a kde již začíná konspirace, nedá se rozeznat, co je jen práce s informacemi a co je špionáž, provokace a propaganda…“

Tento exkluzivní názor komunisté samozřejmě ihned hystericky odmítli, neboť Stalinovo konání již tehdy bylo nekritizovatelné.

Jakmile 11. května 1939 převzal zplnomocněný představitel SSSR a hlavní rezident NKVD v USA K. A. Umanskij pod dohled agenty sovětských zvláštních služeb a nelegály kominterny, šéf podzemní sítě SPUSA Goldberger si pochvaloval: „Ani ve Výmarské republice neměla strana to, co nyní tady máme my!“ Na podzim 1939 v administrativě USA pracuje téměř 100 000 komunistů a nemálo z nich disponuje vlivem na prezidenta Roosevelta!

Jelikož vedoucí politici spojenců nepovažovali sovětskou „stranu a vládu“ za nepřítele, zůstala sovětské špionáži „jednosměrná silnice“ přístupná bez omezení, „protisměr“ u ní neexistoval.

Bývalý vojenský rezident v USA, generál M. A. Milštějn, prozradil: „Všechna naše výzvědná činnost v USA (…) obecně spočívala na liberálních kádrech… Tito lidé považovali SSSR za svou druhou vlast a pracovali nikoliv za peníze, ale z přesvědčení.“ Stalin osobně dohlížel na rozvědné operace proti Západním spojencům po celou válku. Sovětští rozvědní agenti pronikli do hlavních ministerstev. Jen v USA předávalo sovětské rozvědce kopie dokumentů pro britskou vládu 1240 agentů. Po odhalení vlivu CPUSA a sovětských agentů spustil duet „strany a vlády“ s mezinárodními „sovětskými užitečnými idioty“ halasný povyk „o honu na čarodějnice“, který doznívá dodnes.

Po skončení války v Evropě sovětská propaganda uzurpovala osvobození Německa jen pro Rudou armádu. Například: V Praze na Staroměstském náměstí při slavnostním shromáždění 16. května 1945 vojenský velitel Prahy, Hrdina SSSR, generálplukovník V. N. Gordov, mimo jiné prohlásil: „…při osvobozování Německa vojska Velké Británie a USA Rudé armádě jen asistovala…“! Agresivita sovětské propagandy, důsledně podporovaná komunisty, skryla Stalinovu podporu na nástupu A. Hitlera do funkce říšského kancléře, na vzniku druhé světové války, eliminovala válečné zločiny Rudé armády a vyryla hlubokou stopu do paměti mezinárodního společenství.

Dne 12. dubna 1945 smrt prezidenta Roosevelta ukončila jeho neopětovanou lásku. V SSSR zprávu oznámily černě orámované první stránky novin s titulkem „Rusko ztratilo opravdového přítele!“

Nyní se vrátíme k detailům vztahů prezidenta Roosevelta a maršála Stalina, jak je prezentoval filozof R. Nesbit. Na první pohled oba neměli nic společného. F. D. Roosevelt, americký patricij, aristokrat zvyklý na přepych, absolvent prestižních škol, jenž se demokratickým způsobem dostal k moci, politický romantik, který se viděl v čele světové demokracie a I. V. Džugašvili, gruzínský lupič z chudé rodiny, v roce 1912 přejmenovaný na Stalina, jenž se brodil v krvi svých obětí, revolucionář usazený k moci lstí a intrikami, bezohledný despota také usilující o světovládu. Přesto se Roosevelt až do své smrti úporně ucházel o Stalinovu přízeň.

Rooseveltův vazalský vztah ke Stalinovi je málo známá kapitola dějin druhé světové války. Dříve bylo nepřípustné se o něm zmínit, ale po Stalinově smrti padly zábrany.

Od Rooseveltova nástupu do funkce prezidenta se postoj USA k SSSR dramaticky změnil; lhostejnou nevoli vystřídaly náhlé sympatie a srdečnost. Ministr zahraničí Cordell Hull, který neměl o komunismu žádné iluze, proto ve svých pamětech s pohoršením kritizoval nápadnou snadnost a rychlost diplomatického uznání SSSR na počátku Rooseveltovy vlády.

Poradce prezidenta Roosevelta, všeobecně známý nekritický stoupenec Ruska a obdivovatel Stalina H. Hopkins, plnil nejchoulostivější úkoly svého patrona. Pro jeho soukromou schůzku se Stalinem 25. července 1941 v Kremlu ho prezident Roosevelt vybavil vlastnoručně sepsaným pověřením: „Žádám vás, abyste panu Hopkinsovi projevil stejnou důvěru, jako kdybyste mluvil přímo se mnou.“ Stalin Hopkinse v Kremlu přijal, nejprve ho ujistil o nezničitelné síle hrdinné Rudé armády, ale ihned požadoval maximální množství komplexních dodávek pomoci od zbraní, přes průmyslové suroviny až po látky pro uniformy a potraviny. H. Hopkins požadavky odeslal diplomatickou poštou do Washingtonu a převzal garanci nad dodržováním termínů dodávek. Prezident Roosevelt 1. srpna 1941 na zasedání vlády oznámil, že sovětské požadavky budou plněny vždy jako první, neboť je již 11. března 1941 právně zaštítil Kongresem USA schválený „Zákon o půjčce a pronájmu“. Dodávky skončily 20. září 1945.

V červenci 1941, po návratu H. Hopkinse z Moskvy, prezident Roosevelt navrhl uspořádat tajné osobní setkání se Stalinem. Opakovaně mu psal, ale on se vždy vymluvil na zaneprázdněnost vojenskými operacemi na sovětské frontě.

Jelikož mezi bohabojnými americkými pracujícími zůstával postoj k „bezbožným Sovětům“ výrazně negativní, počátkem listopadu 1941 prezident Roosevelt na tiskové konferenci ujišťoval novináře, že v SSSR je zaručena náboženská svoboda, a jako důkaz citoval 124. článek sovětské ústavy.

Neméně horlivosti prezident Roosevelt projevil v problematice otevření druhé fronty. Jakmile po japonském útoku na Pearl Harbor říšský vůdce A. Hitler 11. prosince 1941 ukvapeně vyhlásil válku USA, začal Stalin naléhat na okamžité vylodění angloamerických sil ve Francii, což otevře cestu Rudé armádě na západ. Roosevelt nebyl proti, avšak o tom, co mohli Spojenci očekávat při pokusu o invazi do Francie podle jeho přání, jasně svědčil krach výsadku britských jednotek ve francouzském přístavu Dieppe v srpnu 1942. Britové při něm ztratili 70 procent mužů. Ale k čemu byly úvahy o vojenské účelnosti, když se Roosevelt chtěl urychleně zavděčit Stalinovi?

Stalin přece jen souhlasil se schůzkou, ale i s britským premiérem, a to až po částečném obratu války, bitvě u Kurska! Před setkáním W. Churchill navrhl americkému prezidentovi uspořádat přípravnou schůzku ke sjednocení postojů západních mocností, ale Roosevelt ji odmítl s poukazem na význam Rudé armády. Až v listopadu 1943 přijeli Roosevelt, Stalin a Churchill, „Velká trojka“, na konferenci do Teheránu.

Koncem léta 1943 dostal náčelník Rozvědné správy Generálního štábu Rudé armády od sovětských vlivových agentů z „Rudé kapely“ upozornění o úvahách agentů Abwehru na atentát na „Velkou trojku“ v Teheránu. Stalin preventivně nařídil zpravit sovětskou rezidenturu ve vládě USA a prostřednictvím velvyslance nabídl prezidentu Rooseveltovi ubytování delegace USA v areálu velvyslanectví SSSR. Totéž mu navrhl Churchill v britském velvyslanectví. Jemu Roosevelt odmítl, avšak Stalinovi ne! V prezidentském apartmá sovětského velvyslanectví včetně toalet jsou již instalovány nepřetržitě obsluhované skryté mikrofony, obsahy Rooseveltových rozhovorů s poradci i s Churchillem budou Stalinovi ze všech místností denně hlášeny.

Během konference Roosevelt a Stalin třikrát jednali pouze za přítomnosti tlumočníků. Roosevelt mu dával nepokrytě najevo, že považuje za sobě rovného pouze jeho a Churchillovi přidělil post mladšího partnera. Prezident Roosevelt bez výhrad souhlasil se všemi Stalinovými požadavky. Připomeňme je: „Vrácení částí Karské provincie Turecka v oblasti Artvina, Karsu a okolí jezera Van, uznání průběhu státní hranice SSSR s Polskem z 11. června 1941, souhlas se zřízením sovětských vojenských základen v Dánsku, Turecku, Egyptě, Libyi, na Špicberkách a ve španělském Tangeru u Gibraltaru.“ Do Stalinových choutek však zasáhly neshody mezi spojenci, a tak většina z nich nebyla realizována.

Rozdávání geopolitických dárků pokračovalo v únoru 1945 na Jaltské konferenci. Prezidentova jednostranná velkorysost zde dosáhla vrcholu, když Stalinovi oznámil, jak bude Sovětský svaz odměněn za vstup do války proti Japonsku po skončení bojů na evropském válčišti. Na rozdíl od Evropy maršál Stalin ve východní Asii získal vše, co chtěl: „jižní část Sachalinu, Kurily a nezamrzající přístav Dairen na Kwantungském poloostrově.“ Přestože přístav patřil suverénní Čínské republice, oba se rozhodli, že generalissimus Čankajšek bude zpraven později. Po návratu do Washingtonu z Jaltské konference prezident Roosevelt spolupracovníkům sdělil, „že ve Stalinově povaze odhalil něco, co se vymyká obrazu bolševického revolucionáře. Objevil v něm rysy skutečného křesťanského gentlemana!“ Lze si představit Stalinův smích, když mu tento „kádrový posudek“ přečetli v sekretariátě!

Nejvýznamnější geopolitický dar Stalin dostal od Roosevelta krátce před jeho smrtí. Dne 28. března 1945 poslal vrchní velitel spojeneckých sil, generál D. Eisenhower, maršálu Stalinovi telegram, v němž ho informoval, že se chystá přesunout většinu vojsk Západních spojenců do Bavorska. V telegramu nebyla zmínka o Berlínu, ačkoli počátkem února na schůzce ve Valettě na Maltě porada Vrchního velitelství spojeneckých expedičních sil jednomyslně rozhodla o hlavním útoku na Berlín.

Jakmile se Churchill tuto zprávu dozvěděl, utrpěl hluboký šok. Celou válku přemýšlel o tom, jak zabránit komunistickým hordám v přístupu do srdce Evropy, ale na poslední chvíli, když už se zdálo, že se není čeho obávat, mu prezident Roosevelt najednou udělal takový podraz! Na rozdíl od něj si byl britský premiér vědom jedinečného vojenského a politického významu Berlína. Vždyť v minulosti sám K. Marx řekl: „Kdo je pánem Berlína, ten je pánem Německa a kdo ovládá Německo, ovládá Evropu“! Dobytí Berlína bylo ve druhé světové válce ústředním bodem sovětské strategie, jak to potvrdila sovětská vojenská píseň „… pro nás všechny vede cesta domů přes město Berlín“! Roosevelt, již zaneprázdněn přípravou vyhlášení OSN, pověřil ministra války, generála George Marshalla, a ten zaručil osvobození Berlína náčelníku Generálního štábu Rudé armády, generálu A. A. Antonovovi.

Prezident Roosevelt uznáním morální legitimity Stalinových územních záborů mu rozvázal ruce. Jak napsal americký historik Chester Wilmot: „Hlavním problémem nebylo, čeho všeho se Stalin zmocnil, ale že se k tomu všemu cítil být oprávněn!“

Jak máme chápat tak úpornou touhu Franklina Roosevelta získat přízeň Stalina? Proč vždy a ve všem Stalinovi vyhověl, proč od něj bez mrknutí oka snášel jakékoli urážky a oplácel mu je servilními dopisy vyjadřujícími nezlomné přátelství? Proč měl dětinskou radost ze vzácných a laciných komplimentů, kterými ho poctíval? Například i Stalinovo velkomyslné svolení říkat mu „strýčku Joe“ vnímal Roosevelt v Teheránu jako jeho velkou laskavost!

Nelze říci, že by Roosevelt nedostal kvalifikované rady od zasvěcených pracovníků ve svém okolí. Nechyběli tam odborníci, kteří znali podstatu sovětského režimu a Stalina, od velvyslanců USA v SSSR Williama Bullitta, Averella Harrimana a admirála Standleye, až po zkušené diplomaty Cordella Hulla, Charlese Bowlena, Loye Hendersona a George Kennana. Ti všichni se snažili prezidentovi otevřít oči a ukázat mu pravou povahu jeho bolševického idolu.

V prezidentově okolí ovšem působila mocná skupina sovětských špionů a vlivových agentů. Od 20. ledna 1941 ji doplnil „přítel amerických dělníků“ a další Stalinův ctitel, americký viceprezident H. A. Wallace. V červnu 1944 po svém návratu z čínského Pekingu, kde vedl delegaci členů Válečné informační služby, prezidentu Rooseveltovi doporučil „v zájmu světového míru rozpustit americkou armádu a předat úplnou dokumentaci vývoje jaderných zbraní sovětským vědcům.“ Ovšem v zájmu světového míru zapomněl navrhnout rozpuštění Rudé armády také maršálu Stalinovi!

Pozadí Rooseveltových prosovětských sympatií lze nalézt v jeho „wilsoniánství“, neboť rovněž F. D. Roosevelt uctíval puritánský idealismus svého předchůdce ve funkci Woodrowa Wilsona. Podle W. Wilsona byl imperialismus ohniskem zla ve světě a jeho ztělesnění bylo britské impérium. Antikomunista Churchill proto byl pro Roosevelta mnohem nepřijatelnější než komunista Stalin!

Podobně jako Wilson se ani Roosevelt nezajímal o válku jako takovou, především se zajímal o poválečné uspořádání světa pod hlavičkou mezinárodní organizace, v níž přisoudil Sovětskému svazu jedinečnou roli. Britský historik sir J. Wheeler-Bennett napsal: „Prezident Roosevelt snil o vytvoření OSN v rámci americko-sovětského spojenectví a o společném řízení světových záležitostí na úkor britských a francouzských zájmů. O tomto snu v Teheránu přesvědčil i maršála Stalina, a proto mu učinil tak obrovské politické ústupky“. Bez ohledu na smrt obou protagonistů Rooseveltova idea společné americko-sovětské (ruské) správy světa skrytě ovlivňovala mezinárodní společenství až do února 2022.

Současná situace vyžaduje zásadní přehodnocení vztahu k Rusku. Jak, to navrhuje například známá ukrajinistka, doktorka L. Víchová, v referátu: „Naivní Evropa nemá vlastní strategii pro postoj k Rusku, potřebuje novou východní politiku“, předneseném 29. června 2026 v Poslanecké sněmovně PČR na konferenci „Aktuální bezpečnostní hrozby“ a publikovaném 1. července 2026 v internetovém deníku FORUM24.

Zdroje:

Andrew, Ch., Mitrochin, V.: Neznámé špionážní operace KGB. Mitrochinův archiv. „Academia“. Praha-2001.

Brod, T.: Osudný omyl Edvarda Beneše 1939-1948. Academia. Praha 2002.

Butlerová, S.: STALIN&ROOSEVELT. Portrét partnerství. „JOTA“. Brno-2016.

Davies Joseph (20 dubna 1938) Memorandum, Odtajněno, 1980

Gazěta „Pravda“, 1929, 29 avgusta.

Geller, M., Někrič, A.: Istorija Rossiji:1917-1995. Izdatělstvo „MIK“. M.-2000.

Gogun, A.: Historie jedné nenávisti: Rusko má Ameriku na mušce už déle než sto let. Portál „Hlídací pes“. 25-09-2024.

Gopkins, Garri

Chambers, W.: Svědek. „Občanský institut“. Praha-2005.

Krivickij, V.: „Ja byl agěntom Stalina“. „Těrra“. M.-1991.

Kuklík, J., Němeček, J.: Osvobozené Československo očima britské diplomacie. „Karolinum“. Praha-2010.

Nesbit R.: Roosevelt and Stalin: The Failed Courtship. Gateway Books. January 1989.

Pacner, K.: Československo branou pro sovětské špiony. „Idnes.cz Zpravodajství“. 28.ledna 2002.

Rogozin. V.: Byla-li alternativa? Tom 3. Stalinskij něoněp. „Iskra-Research“. M.-1994.

Sutton, Antony: National Suicide. Military Aid to the Soviet Union. New Rochelle, Arlington House 1973.

Tucker, R.: stalin. Na vrcholu moci. Nakladatelství BB art. Praha 2000.

Víchová L.: Naivní Evropa nemá vlastní strategii pro postoj k Rusku, potřebuje novou východní politiku

Wallace, H.: The Price of the Vision: The Diary of Henry A. Wallace. 1942-1946.„Houhgton-Mifflin Co.“. Boston-1973.

Werth, A.: Rusko vo vojne. 1941-1945. II. díl. Nakľadatělstvo EPOCHA. Bratislava-1969.