Článek
Přesto, že hned 22. června 1941 začaly v západním pohraničí SSSR těžké boje s ozbrojenými silami Německé říše, jimž do týdne padla za oběť útokům Luftwaffe většina tamního letectva VVS (vojensko-vzdušných sil Rudé armády) a mužstvo pozemních ozbrojených sil postoupilo stovky kilometrů do vnitrozemí, předseda RLK (rady lidových komisařů) Stalin v rozpoutání plného válečného konfliktu stále nevěřil. Dnes je totiž již zřejmé, že se ohledně svých strategických záměrů oba vzájemně klamali. Stalin zpochybňoval všechna varování o přípravách Wehrmachtu na ofenzívu do SSSR a Hitler 15. května 1941 v dopise Stalinovi zdůraznil: „…Uvědomil jsem si, že dlouhodobý mír v Evropě není možno dosáhnout… bez definitivního zhroucení Anglie a její likvidace jako státu …“
Preventivní útok německé armády na SSSR začal časně ráno 22. června 1941 a již v noci na 25. června Stalin schválil kádrové složení evakuační komise ÚV KSB(b) (Ústředního výboru Komunistické strany Běloruska (bolševiků)), jež bude řídit evakuaci aparátu i ostatních stranických a státních orgánů spolu s jejich archivy z Minsku do Mogiljeva. Jenže přecenil ideové uvědomění stranických nomenklaturních aparátníků v běloruských městech. V rozporu s dřívějšími siláckými proklamacemi jak ti z vedení Bělostocké oblasti NKVD, tak řadoví funkcionáři oblastních orgánů NKVD kvapně odjíždí na východ následováni tamními milicionáři. Nejprve ovšem vedoucí tajemník ÚV KSB(b) zajistil u náčelníka oblastního úřadu NKVD v Bělostoku zastřelení politických vězňů v tamní věznici, což později sovětští historici svedli na Wehrmacht.
Ráno 29. června 1941 čekaly na Stalina další dvě důležité zprávy. Náčelník Hlavní rozvědné správy Generálního štábu Rudé armády, generálporučík F. I. Golikov, mu sdělil obsah odposlechu První situační zprávy OKW (Vrchního velitelství Wehrmachtu) o obsazení Minsku a náčelník GK VVS (Hlavní správy vojensko-vzdušných sil Rudé armády), generálporučík P. F. Žigarjov, doplnil hlášení leteckého průzkumu o směru postupu a rozloze obsazeného území jednotkami pozemních vojsk Německé říše východně od Minsku směrem ke Smolensku. Teprve nečekaná ztráta významného rozvědného a spojového uzlu, hlavního města Běloruské SSR Minsku, z něhož se nepodařilo evakuovat ani žádný z 332 průmyslových podniků ani stranické a státní archivy Běloruské SSR, ho přesvědčila, že začala válka.
Jelikož zkáze Západního frontu nezabránila ani přítomnost pěti maršálů SSSR v jeho štábu, generál P. A. Sudoplatov v pamětech napsal:
Po zdrcující porážce Rudé armády v Bělorusku zaktuálněl problém důvěry k jejím velitelským kádrům. Přes vojenskou kontrarozvědku totiž přišly kompromitující materiály na všechny velitele frontů, armád, sborů a divizí. Útrpně získaná lživá obvinění o vojenském spiknutí, o příslušnosti k jakési „kontrarevoluční skupině maršála Tuchačevského“, byly hlášeny Stalinovi a Molotovovi. … tato hlášení a závěry, podepsané náčelníkem vojenské kontrarozvědky Michejevem, přicházely na ÚV bez komentářů analytiků NKVD.
Schyluje se k zásadní reorganizaci velení DRRA, mimo jiné řízení vojenské kontrarozvědky přejde z rezortu LKO (Lidového komisariátu obrany) do NKGB (Lidového komisariátu státní bezpečnosti).
Po obsazení Minsku a rozvratu I. strategického sledu DRRA (Dělnicko-rolnické Rudé armády), 3. července náčelník OKH (Hlavního štábu pozemních sil Wehrmachtu), generálplukovník F. Halder, zapsal do deníku: „Všeobecně lze říci, že je realizován záměr porazit hlavní síly DRRA před Západní Dvinou a Dněprem.“
Další součástí Armádní skupiny „Mitte“ na postupu k Orše a k Mogiljevu 4. července ještě před Vitěbskem zastavil „Lěpelský protiútok“ jednotek 20. armády Západního frontu generálporučíka P. A. Kuročkina. Izolovaný výpad 20. armády od osady Senno 30 km na západ až k městu Lěpěl je významná část „Vitěbské bitvy“, v jejímž rámci se odehrál jeden z největších tankových střetů velké vlastenecké války. Dělostřelecké jednotky 20. armády posílily 2 pluky a 5 protiletadlových dělostřeleckých oddílů. Ve dvou mechanizovaných sborech armády útočilo více než 1 400 tanků, včetně 49 kusů těžkých typů KV a 330 obrněných vozů. Proto vojenští komisaři jednotek sborů nepochybovali o vítězství.
Relace Sovinformbyra 4 července večer oznámila sovětským pracujícím „těžké, ale úspěšné boje v okolí Lěpělu, kde „naše vojsko úspěšně odrazilo opakované útoky protivníka““ a opět 10. července, že „byla zničena motorizovaná divize německých vojsk“, ovšem co se tam dělo později, se již ze svodek Sovinformbyra nedozvěděli.
Situační mapka
Krátce po zahájení protiútoku na Lěpěl byla po chybném odhadu štábních pracovníků sboru od osady Senno 8. července odvelena většina jednotek 7. mechanizovaného sboru. Jelikož nepřátelské jednotky mezitím byly posíleny jednotkami z 2. tankové skupiny generálplukovníka H. Guderiana a letkami 2. letecké flotily Luftwaffe, velení divizí 5. mechanizovaného sboru 20. armády nezvládlo situaci. Jednotky 7. a 14. tankové divize XXXIX. motorizovaného sborugenerálplukovníka H. Hotha zaútočily ze Senna na týl 5. mechanizovaného sboru a obklíčily jeho předsunuté jednotky. Navíc se rozvinula ofenzíva německých součástí na severní předměstí Vitěbska. Proto byl odpoledne 9. července útok na Lěpelj zastaven. Zbytek jednotek 5. mechanizovaného sboru ustoupil k Orši a tam vybudoval obrannou linii „na pěchotní bázi“.
V západních předměstích Vitebska již planou boje. Pokusy o ozbrojený odpor jednotek DRRA záhy vyhasly na nedostatku pohonných hmot a chabé podpoře VVS. Tři divize XXXIX. motorizovaného sboru III. tankové skupiny Skupiny armád „Mitte“ 8. července u Ully přejely řeku Severní Dvina. Pluky 20. tankové divize XXXIX. motorizovaného sboru 9. července vjely do Vitěbska a 11. července je obsazeno celé město. Postup pokračuje, další den jsou v okolí Rudna obklíčeny divize 20. armády Západního frontu. Generálporučík P. A. Kuročkin oznámil veliteli Západního frontu maršálu S. K. Timošenkovi hodnocení výpadu k Lěpelju:
Neúspěch útoku způsobila nezkušená organizace velení spočívající v nedůsledné součinnosti koordinace činnosti dělostřelectva a tankových divizí. Slabá podpora letectva umožnila nepříteli beztrestně bombardovat divize sboru…
Ztráta Vitebska měla pro STAVKU vážné následky — ještě před překonáním Dněpru byla prolomena obranná linie Západního frontu, divize XXXIX. motorizovaného sboru III. tankové skupiny jižně od Vitěbska v Rudně dosáhly silnice Minsk-Smolensk. Obsadily budovu štábu 19. armády, odkud před chvílí ještě stačili odjet generálové Koněv a Jerjoměnko. Okolí Rudna se změnilo ve „Vitěbský kotel“ odkud nezajaté mužstvo jednotek 19. armády překotně ustupovalo na východ. Severně od Smolenska byl 16. července u osady Ribševo zničen 25. střelecký sbor 19. armády. Až 27. září 1941 Hlavní vojenský prokurátor brigádní vojenský právník V. I. Nosov hlásil náčelníku Hlavní politické správy armádnímu komisaři I. stupně L. Z. Mechlisovi detaily porážky 25. střeleckého sboru.
Štáb sboru 14. července u Vitěbska ztratil spojení s velením armády, takže její velitel, generál Koněv, nemohl zasáhnout. Velitel 25. střeleckého sboru, generálmajor S. M. Čestochvalov, zmizel beze stopy, takže bude souzen v nepřítomnosti za dezerci, jeho zástupce, zraněný kombrig A. V. Gorbatov, je v nemocnici. Vojenský komisař sboru, brigádní komisař V. N. Kofanov, a náčelník štábu, plukovník P. S. Vinogradov, s důstojníky štábu a většinou mužstva 220. motostřelecké divize „odhodili výzbroj a hanebně zběhli, čímž uvolnili nepříteli cestu na východ!“
Rozsudek Vojenského kolegia Nejvyššího soudu SSSR 5. května 1942 odsoudil generála Čestochvalova v nepřítomnosti k trestu smrti, jeho žena a dcera, členové rodiny „zrádce vlasti“, později dostali trest 5 let vyhnanství. Po skončení války se z výslechu zajatých německých důstojníků, účastníků rozvratu střeleckého sboru, zjistilo, že velitel sboru se nevzdal do zajetí, nýbrž byl hned zpočátku zastřelen v ustupující štábní koloně sboru.
Komplexní hodnocení úrovně bojového nasazení jednotek DRRA, které 14. července poslal předseda Vojenské rady Západního směru, maršál S. K. Timošenko, předsedovi STAVKY Stalinovi, je chmurné čtení:
… nepřítel usiluje o obchvat jednotek v oblasti Vitěbsk-Orša. … Jednotky DRRA jsou nestabilní… nejednou bezhlavě ustupovaly před nepřátelskými leteckými údery a předsunutými tankovými oddíly. Kvůli komplikacím v železničním provozu jednotky zadního sledu přijíždějí před bojovými jednotkami, takže je nutné tyto špatně vycvičené jednotky urychleně nasazovat do bojových operací. …Tankové jednotky nemají dostatečnou technickou výbavu, a proto se z nich v podstatě stala technicky nedostatečně vybavená pěchota…
Za pouhý týden zdržení postupu součástí Armádní skupiny „Mitte“ na východ zaplatila DRRA v „Lepělském protiútoku“ velikou daň. Součásti obou mechanizovaných sborů bez adekvátního leteckého a dělostřeleckého krytí, nedostatečně zásobené palivem a municí, v něm ztratily 646 mužů, 832 tanků a velké množství další výzbroje.
Zdroje:
Běstvickij, J.: Strašnyj spěktakl ijuňa. Gazěta „RESPUBLIKA“ No114(4051), Subbota, 24 ijuňa 2006 g.
Geec, N.: „Vojenno-istoričeskij archiv no 6(21), 2001 g.
Martov,V.: Bělorusskije chroniki, 1941 god. 5 avgusta. Litěraturno-publističeskij žurnal „IDIOT“ 40.
Maksimenkov, L: Sekrětnoje leto 41-go goda. Žurnal „Ogoňok“. 24.06.2019.
Mělťuchov, M.: Upuščennyj šans Stalina. Sovětskij Sojuz i borba za Jevropu:1939-1941. Věče. M. 2000.
Soobščenija Sovětskogo Informbjuro. 1. ijuň-děkabr 1941 goda Izdanije Sovinformbjuro, M.-1944.
Sudoplatov, P.: Raznyje dni tajnoj vojny i diplomatii. 1941 god. OLMA-PRESS. M.-2001.
Vitěbsk: pěrvyje dni vojny: chronika sobytij. _ Vtiěbsk, 2011.
