Článek
Byl to obyčejný večer. Hospoda, kterou jsme znali nazpaměť. Stejné stoly, stejné židle, stejné obličeje. A přesto jsem měl od začátku pocit, že se něco nenápadněposouvá.
Slavila narozeniny. Smála se víc než obvykle. Možná aby zakryla nervozitu. Možná proto, že cítila totéž co já.
Seděla stranou.
Ne proto, že by byla sama.
Ale proto, že nepotřebovala být uprostřed.
Některé ženy nemusejí nic dělat. Stačí, že jsou.
Kdyžprošla kolem, ucítil jsem její vůni. Nevtíravou. Teplou. Takovou, kteráse neusadí v nose, ale níž.
Podívala se na mějen krátce.
Ale dost dlouho.
Venku jsme stáli vedle sebe. Nemluvili jsme. A přesto jsme si řekli všechno.
„Zítra vstávám brzo,“ pronesla.
Byla to věta, která měla znamenat odchod.
A přesto zněla jako pozvánka.
Šli jsme kousek od sebe. Pak blíž. Pak tak blízko, že by bylo směšné tvářit se, že jde o náhodu.
Její ruka se lehce dotkla mé.
Neodtáhla ji.
Já také ne.
V malém nonstopu jsme seděli naproti sobě. Její koleno se opřelo o moje. Pod stolem. Skryté. Přesnětam, kde vznikajítajemství.
Naklonila se ke mně.
„Chci tě.“
Neřekla to dramaticky.
Řekla to klidně.
A právěproto to bylo neodolatelné.
Kabinka na toaletěbyla směšně malá. Dvě těla se do ní sotva vešla. Ale možná právě proto jsme se k sobě tiskli tak, jako bychom se báli, že kdybychom se na vteřinu pustili, rozmyslíme si to.
Políbila měprvní.
Byl to polibek ženy, která ví, že dělá něco, co by neměla.
A přesto to chce.
Její ruce klouzaly po mém těle s jistotou, která mě překvapila. Moje byly o něco nejistější. Ale ona mě vedla.
Kdyžjsme se spojili, nebylo to o rychlosti.
Bylo to o tom, že jsme si navzájem dovolili zapomenout.
Držela mě kolem krku. Já ji kolem pasu. Cítil jsem její dech, její chvění, její ticho.
Byli jsme dva lidé, kteří si na chvíli půjčili cizí život.
Ráno jsme se milovali jinak.
Pomalu.
Bez spěchu.
Jako by nás víc nežtělo zajímalo potvrzení, že to, co se stalo v noci, nebyl sen.
Za tři dny se vdávala.
Nikdy jsme o tom nemluvili.
Jen si občas vyměníme pohled.
A oba víme, že některé hříchy nechutnají sladce proto, že jsou zakázané.
Ale proto, že v nich na chvíli přestaneme lhát sami sobě.
