Článek
Když názor nestačí: Zamyšlení nad svobodou projevu v digitálním prostoru
Autor: Jiří Smejkal
Můj článek o geopolitickém pozadí války na Ukrajině byl zamítnut editorem platformy Médium.cz. Důvod? „Porušení pravidel služby.“ Žádné konkrétní vysvětlení, žádná možnost obrany. Jen tiché odpublikování a konec. Tento moment mě přiměl k hlubšímu zamyšlení: žijeme skutečně ve společnosti, kde je svoboda projevu respektována?
Svoboda projevu vs. redakční filtr
Digitální platformy se často prezentují jako otevřený prostor pro sdílení názorů. Ve skutečnosti však fungují jako brány, které rozhodují, co je „přijatelné“ a co už „překračuje hranici“. Můj článek neobsahoval výzvy k násilí, nenávist ani dezinformace. Nabízel alternativní pohled — kritický, ale podložený fakty. Přesto byl umlčen.
️ Kdo určuje, co je pravda?
Editor rozhodl, že článek „šíří sporný či zavádějící obsah“. Ale co to znamená? Kdo má právo rozhodovat, co je sporné? Pokud se kritika americké zahraniční politiky stává důvodem k cenzuře, pak jsme se vzdálili od ideálu otevřené debaty.
Algoritmy, citlivost, autocenzura
V dnešním světě nestačí mít názor. Musíte mít názor, který je kompatibilní s algoritmem, s redakční politikou, s aktuální společenskou citlivostí. Jinak riskujete, že budete umlčeni. A tak se rodí autocenzura — lidé se bojí říct, co si skutečně myslí.
️ Potřeba pluralitní debaty
Nevolám po anarchii. Volám po prostoru, kde může zaznít i nepohodlný hlas. Kde se názory střetávají, ne potlačují. Kde editor není soudcem pravdy, ale správcem diskuse.
️ Závěr
Zamítnutí mého článku není jen osobní frustrací. Je to symptom širšího problému: že svoboda projevu je dnes podmíněná, selektivní a často jen iluzorní. A právě proto je třeba o ní mluvit — nahlas, otevřeně a bez strachu.
