Článek
Střelba na Filozofické fakultě UK nenáhodným člověkem. Absolventem a zároveň studentem. Člověkem, který složil akademický slib na půdě fakulty. Člověkem, který si tam úmyslně přinesl zbraně. Pro mě je to více otázek než odpovědí. Přesto se domnívám, že je potřeba se vydávat cestami otázek, že ve skutečnosti není jiná cesta, než se věcmi a událostmi okolo nás zabývat. Zárodkem veškeré filozofie jsou zejména otázky. Otázky jsou cestou za poznáním. Není žádný důvod žít v představě, že je to jasné. Není důvod věřit verzím v tisku, že se nic neděje, že je to náhoda. Že střelba na Palachově náměstí je za námi.
Kladu si otázky, které mě mají pomoci zmapovat ,co se děje s duší masového vraha po smrti. Určitě by stálo za to, ponořit do spisů Karla G. Junga, Tibetské knihy mrtvých a mnoha dalších relevantních děl, které podobné věci mapují. Budu rád, když mi znalci těchto děl, poskytnou zpětnou vazbu.
Na FF UK se o duši mnoho neučí, stejně jako se o duši neučí třeba na teologické fakultě UK. Pro většinu akademické obce není duše definovaná, ačkoli ji všichni ve svém slovníku používají. Když se mi však začaly objevovat vzpomínky na minulé životy, přestala být pro mě duše otázkou víry. Stejně jako elektřina, kterou používám a o jejímž toku „dráty “ mám jen praktické pojetí, že prostě tu je.
Co se děje s duší (energeticko-informační podstatou) masového sebevraha po smrti (ztrátě vtělení)?
Pár mých předpokladů.
Každý člověk má duši, včetně Napoleona, Hitlera, Stalina, Gottwalda. Každý žil v představě svého ega, že dělá jen to nejlepší (že páchá dobro ve jménu lidstva).
Každý si po ztrátě vtělení vybavuje detaily svého života, a to do takovým detailů, které se mu během inkarnace zdály mnohdy nepovšimnuty.
Každý si kromě svého individuálního života ještě po smrti projde zážitky vazeb, které se ho týkaly. Procítí svět jakoby očima druhých. Vidí se emocemi a „očima“ druhých. To někdy bolí, někdy hřeje.
Současná věda se těmito věcmi zabývá (Moody, Hawkins, Hawking, Dispenza atd.).
Zajímá mě:
Můžeme svým rozumem porozumět složitostem inkarnovaných vztahů?
Jsou moderní vzdělávací trendy v souladu s potřebami našich duší?
Je naše civilizace na vzestupu, když dlouhodobě vzrůstá počet sebevražd mladých lidí?
Jak se dá předejít, abychom v očistci, v momentě, kdy vnímáme prožitky ze svého života očima druhých, co nejméně litovali a trpěli?
Jaký je rozdíl z pohledu duševního života, zabít v afektu a z vědomého rozhodnutí?
Je rozdíl masově zabíjet na pokyn jiného člověka (vojáci na cizím území, džihádisté aj.) a z vlastního rozhodnutí proti vlastním lidem?
Jaký je rozdíl mezi lidmi, kteří vyzývají k zabíjení druhých lidí, a těmi, kteří to dělají?
Co vede k rozhodnutí řešit „tento svět“ zabíjením druhých?
Proč jsme ochotni učit o válkách (masovém vraždění) jako o hlavní náplni našich dějin?
Je možné učit soucitu, lásce, ochotě pomoci druhým? Jak?
Jedna moje zkušenost.
V energeticko-informačním centru člověka, v jeho duši, je nekonečné množství variant života. Hodně se na školách zaměřujeme na popisy materiálních věcí. V politických diskuzích a veřejném klevetění se zaměřujeme na konzum materiálních věcí a logické obhajování svých činů. Všechny vyspělé duše, které do této dimenze kdy přišly, přitom mluvili hlavně o lásce. Není naším prvořadým úkolem žít v lásce a snažit se tvořit ráj na zemi? Střelec je z naší země, z naší doby, z našich škol. Je součástí našeho života. Jeho jméno si bude pamatovat více lidí než jména jeho obětí. Moje zkušenosti mě vedou k otázce: Co nám svým činem říká? Jak se teď jeho duše vypořádává s nářky raněných a pozůstalých?
