Článek
Román Tulák po hvězdách Jacka Londona z roku 1915 patří k těm dílům, která se s časovým odstupem nečtou jako literatura, ale jako svědectví o povaze moci. London v něm popisuje příběh Darrella Standinga, univerzitního profesora, který se ocitá v americkém vězeňském systému, jehož surovost a anonymita odhalují něco mnohem hlubšího než jen dějiny trestání.
Román postupně přerůstá ve výpověď o tom, jak snadno může instituce, jež se formálně opírá o právo, sklouznout ke zbabělosti, zákeřnosti a nelidskosti.
London už před více než stoletím přesně vystihl jeden z nejproblematičtějších rysů moderních institucí: rozmazání odpovědnosti. Standing ve vězení zakouší procedury, jejichž brutalita se stává anonymní – nikdo za nic neodpovídá.
„Nikdo nebyl vinen. Každý jen vykonával rozkaz. A přece byly na mých kostech stopy jejich práce.“
Tento mechanismus známe i z dnešních debat o justici, armádě, o nemocničních či sociálních službách. Systém má svou vlastní logiku, která jednotlivce chrání před pocitem viny. Zbabělost se stává strukturální vlastností moci.
Zákeřné strategie lámání člověka
Jedním z nejsilnějších momentů románu je popis drobných, ale o to účinnějších metod, jimiž vězeňský režim usiluje o psychické zničení vězně. London zde anticipuje pozdější výzkumy Zimbarda či Milgrama – a dělá to literárně, bez experimentů, ale s mimořádnou ostrostí pozorování.
„Jejich nejoblíbenější metodou bylo příměří. Dali mi ochutnat odpočinku, aby mne pak opět uvrhli do mučení. Tak lámou koně.“
Systém nepracuje pouze s otevřenou silou; jeho moc je rafinovanější. Střídání klidu a bolesti funguje jako psychologické kladivo.
A podobně devastující je i slavná zouvačka, kterou London popisuje s až dokumentární přesností:
„Když mne znovu utahovali, slyšel jsem, jak mi žebra praskají jako suché třísky. A oni se jen dívali, jako by zavazovali balík sena.“
Jde o obraz, který překračuje konkrétní dobu. Dnes bychom o podobném zacházení mluvili jako o hrubém porušení lidských práv. London jej však vylíčil v době, kdy se o těchto pojmech teprve začínalo uvažovat.
Když procedura nahrazuje svědomí
Román znepokojivě ukazuje, jak se svědomí v prostředí striktních procedur stává zbytečným. Dozorci jednají, protože mohou. A protože systém jejich činy legitimizuje, nevnímají je jako morální problém.
„Když jsem omdlel, polévali mě vědrem studené vody. Když jsem nezemřel, pokrčili rameny. To bylo celé jejich svědomí.“
Tento odstavec je takřka filozofickou glosou o povaze byrokracie – a zároveň mementem. London neútočí na jednotlivé lidi; ukazuje, jak instituce mohou připravit své aktéry o schopnost vidět člověka před sebou.
Soud jako ritualizované divadlo
Nelítost institucí se neomezuje pouze na věznici. Už samotný soudní proces je pro Standinga fraškou, která nepředstírá ani snahu o hledání pravdy:
„Soud je divadlo. Všichni znají svůj part, všichni hrají svou roli. O spravedlnost nejde nikomu.“
Výrok jako by patřil do současné kritiky amerických i evropských justičních chyb – od rutinizovaných procesů až po kauzy, které ukazují, jak snadno může instituce směnit pravdu za efektivitu.
Román ovšem není jen diagnózou institucionální krutosti. Je také zprávou o možnostech člověka. Standing nachází východisko v mentální transcendenci – v tom, co sám nazývá „touláním po hvězdách“.
„Mohli mi lámat kosti, ale nemohli mi zlomit ducha. Vždyť jsem byl už mimo ně, mimo svět, v jiných životech a v jiných hvězdách.“
Tato pasáž připomíná existenciální filosofii i psychologii extrémních situací. Zatímco tělo je v sevření institucí, vědomí může uniknout tam, kam by nařízení, procedury ani příkazy nedosáhly.
Tulák po hvězdách dnes působí překvapivě současně. Ne snad proto, že by byly moderní instituce identické těm z počátku 20. století, ale proto, že London píše o nadčasových mechanismech moci. V době, kdy se i demokratické státy opakovaně potýkají s problémy policejní brutality, soudních chyb nebo nepřiměřených vězeňských trestů, Londonův hlas neztrácí sílu.
A právě proto má smysl jeho román znovu číst jako varování – a jako připomínku, že lidskost není samozřejmá součást moci, ale věc, která se musí neustále znovu bránit.
