Článek
Položme si dvě otázky.
- Jakou hodnotu bude mít maturita?
- Jaký obsah by měla nést?
I. Polytechnika, maturita a iluze vertikálního vzestupu
Posledních deset až patnáct let sledujeme systematickou podporu polytechnického vzdělávání. Stát i zaměstnavatelé opakovaně deklarují nedostatek kvalifikovaných řemeslníků, techniků, fachmanů. Manuální zručnost přestává být „záložní variantou“ pro ty, kdo „na maturitu nemají“. Naopak – stává se vysoce ceněnou kompetencí. Současná mzdová realita je výmluvná. Kvalifikovaný instalatér, elektrikář, obráběč kovů nebo svářeč dnes často dosahuje vyšších příjmů než absolvent maturitního oboru na pozici středního managementu. A tento trend se může prohlubovat.
Proč?
Platí, že práce je tak ceněné, jak je vzácná?
Rozvoj umělé inteligence zásadně mění strukturu práce. Nejvíce ohroženou skupinou nejsou manuálně pracující, ale právě střední management – tedy pozice založené na zpracování informací, administrativě, koordinaci, reportingu. To, co bylo ještě před deseti lety doménou „sečtělosti a přehledu“, dnes zvládá algoritmus rychleji a přesněji.
Zůstávají dvě silné oblasti:
- Pravá manuální odbornost, kde je potřeba cit pro materiál, prostorová představivost, improvizace v konkrétních podmínkách.
- Ryze lidské profese, založené na vztahu – učitelé, zdravotní sestry, ošetřovatelé, sociální pracovníci.
Přesto v mnoha rodinách přetrvává představa, že „pro naše dítě je lepší maturita“. Je to pozůstatek vertikálního, kariérně chápaného vzdělávacího systému: učňák níže, maturita výše, vysoká škola nejvýše. K tomu připočtěme inflaci titulů – jako by nestačilo být jednou magistrem či jednou doktorem. Jenže realita se mění. Pokud dítě není vyloženě studijní typ, pro kterého je střední škola zejména přípravou na vysokoškolské studium, může být rozumnější volbou kvalitní řemeslo. A pokud je citlivé, vztahové, empatie je jeho silnou stránkou, pak humanitní směr – nikoli jako „slabší varianta“, ale jako vědomé rozhodnutí pro práci s člověkem. Maturita sama o sobě přestává být zárukou vyšší společenské hodnoty.
II. Maturita 2030: co má člověk umět, když AI čte víc než on?
Druhá linie je hlubší. I pokud zůstaneme u maturitních oborů, zásadní otázka zní: co by měl maturant umět?
Pedagogika zná klasické i alternativní přístupy. Máme dlouhou tradici didaktických koncepcí, od Komenského po moderní konstruktivismus. Jenže žádná z rozšířených pedagogických teorií nevznikala v době, kdy by umělá inteligence dokázala analyzovat texty rychleji než člověk, syntetizovat informace z tisíců zdrojů a generovat strukturované odpovědi během sekund. To, co jsme považovali za vyloženě lidské – sečtělost, přehled, schopnost reprodukovat poznatky – se stává automatizovatelným. Vývoj je navíc extrémně rychlý. Válka na Ukrajině začala před čtyřmi lety jako konflikt tanků, letadel a pěchoty. Dnes je to válka dronů, elektronického rušení a algoritmů. Za čtyři roky se proměnilo samotné bojiště. Jaké kompetence měl mít „vojenský maturant“ tehdy a jaké dnes? Stejná otázka platí pro všechny obory. Rychlost změn nepolevuje. Zrychluje.
Co tedy mají umět budoucí maturanti?
Osobně mě dlouhodobě oslovuje myšlenkový odkaz Jan Amos Komenský a koncept čtyř pilířů vzdělávání formulovaný v rámci UNESCO:
- Učit se poznávat (sebe, druhé, svět)
- Učit se jednat (nebát se žít, rozhodovat, nést odpovědnost)
- Učit se žít společně (mluvit, komunikovat)
- Učit se být
Tyto pilíře jsou překvapivě aktuální. V době, kdy AI „poznává“ rychleji než člověk, učí se rychleji než člověk, roste význam schopnosti klást otázky, nikoli jen odpovídat, dále roste význam odpovědnosti za jednání, za vztahy a za schopnost existovat – nést nejistotu, změnu, tlak. Rámcové vzdělávací programy s těmito principy do určité míry pracují. Přijímací řízení organizované CERMAT však stále primárně testuje reprodukční a analytické dovednosti podobné dovednostem AI. V žádném testu, který jsem viděl, není zjišťována tolik nezbytná a typicky lidská dovednost klást otázky. Mnoho let mě zajímá otázka: Připravují učitelé žáky na podobu světa za čtyři roky – nebo na svět minulý?
Dnešní uchazeči o střední školy budou maturovat v realitě, kterou si dnes jen obtížně představujeme. Pokud však přijmeme, že manuální odbornost bude stále cennější, vztahové a humanitní profese budou nezastupitelné a čistě kognitivní výkon bude čím dál více sdílen s AI, pak musíme přehodnotit nejen volbu oboru, ale samotný smysl maturity. Možná nebude rozhodující, kolik faktů si žák zapamatuje. Možná bude klíčové, zda dokáže nést odpovědnost, umí spolupracovat, rozumí sobě i druhým, zvládá pracovat s technologiemi, aniž by se jim podřizoval.
Maturita 2030 by neměla být jen zkouškou znalostí. Měla by být zkouškou zralosti v době algoritmů, AI reklam, AI filmů, AI hudby, AI textů, AI navigací, AI asistentů, AI poradců, AI tutorů, AI influencerů, AI moderátorů, AI překladů, AI avatarů, AI profilů, AI kampaní, AI analytik, AI predikcí, AI simulací, AI strategií, AI přátel, AI terapeutů, AI trenérů, AI koučů, AI společníků… AI výběrů, AI rozhodnutí, AI náborů, AI hodnocení, AI kontrol.
Otázka zůstává otevřená: jsme na to připraveni?
