Článek
Umělá inteligence se stává běžnou součástí našich životů. Píše texty, radí, plánuje, odpovídá. Děti, které dnes sedí ve školních lavicích, budou žít ve světě, kde bude většina informací okamžitě dostupná a většina problémů „řešitelná“. O to naléhavější je otázka, co by měla škola dětem nabídnout navíc. Možná odpověď zní překvapivě prostě: prostor pro zkušenost, která se nedá spočítat ani zrychlit.
Umělá inteligence funguje skvěle tam, kde je svět převoditelný na data. Umí vyhledávat, porovnávat, optimalizovat. Co ale neumí – a možná nikdy umět nebude – je prožít hloubku. Pocit smyslu, ticho, úžas, pochybnost. To, co člověk zakouší, když narazí na hranice jednoduchých odpovědí. Právě tomu filosofové říkají transcendentální zkušenost. Nemusí mít náboženskou podobu. Může přijít při četbě knihy, poslechu hudby, při rozhovoru, který nejde uzavřít jednou větou. Ve chvíli, kdy si uvědomíme, že svět je složitější – a zároveň hlubší – než se zdá. Ve školách jsme byli jako učitelé vedeni ke stanovení cíle hodiny, metodě pedagogického působení (většinou frontální přednes) a shrnutí.
Jan Amos Komenský by dnešní debatu o umělé inteligenci pravděpodobně nepovažoval za technický problém, ale za problém lidský. Vzdělání pro něj nebylo hromaděním poznatků, ale cestou k porozumění sobě, druhým i světu. Komenský věřil, že dobré učení má člověka vést k moudrosti, ne jen k dovednosti, dnes bychom řekli ke strojové dokonalosti. A právě tady se jeho myšlení nečekaně potkává s otázkami 21. století. Pokud stroje zvládnou dovednosti, co zbývá škole? Domnívám se, že je to potřeba pěstovat schopnost vnímat mnohovrstevnatost života. To, že věci nejsou černobílé. Že otázky mohou být důležitější než odpovědi. Všiměte si, že stroje nám nedávají otázky, ale právě a jen odpovědi. Proto si myslím, že dobrý učitel je schopen se mnohem rychleji adaptovat na situaci která s rozvojem AI technologií nastala. Přestat být učícím strojem, ale tím, kdo vytvoří prostředí, kde děti zůstanou lidmi, tedy těmi kteří ve své podstatě mají mnoho otázek. Otázek, nikoli odpovědí. Víme, že je mnohem těžší žít s otázkami. Vím, že když se člověk v nějaké těžké situaci například ptá: „Proboha proč?“ Nebývá to lehké. Jenže je to lidské. Velmi lidské. Stroj ví odpověď, stroj nezná hloubku takových otázek.
Ticho jako pedagogický luxus. Děti dnes žijí ve světě okamžité reakce. Notifikace, doporučení, hodnocení. Škola má jedinečnou možnost nabídnout něco jiného: čas bez tlaku na výkon. Ticho, ve kterém není nutné hned odpovídat. Otázky, které se neznámkují. To není útěk od reality, ale příprava na ni. Člověk, který se nikdy nenaučil být sám se svými otázkami, se v technologickém světě snadno ztratí.
Transcendentální, nestrojová, lidská zkušenost se často neotevírá učebnicí, ale uměním. Hudbou, která člověka zastaví a vytrhne z rutiny. Pro mě je to například John Lennon – Imagine. Jednoduchá melodie, ale text, který klade zásadní otázky po světě bez hranic, majetku a násilí. Nebo Pink Floyd – Another Brick in the Wall, drsná kritika školy, která místo myšlení produkuje poslušnost. Taková hudba není nostalgie. Je to výchovný nástroj, který pomáhá mladým lidem pochopit, že svět nelze redukovat na systém, tabulku nebo algoritmus.
Paradoxně právě AI nás nutí ptát se, co znamená být člověkem. Když stroj dokáže psát, kreslit i mluvit, zůstává otázka: Kdo prožívá? Kdo nese odpovědnost? Kdo hledá smysl? Odpovědi na tyto otázky se nenajdou v manuálu ani v aplikaci. Rodí se v dialogu, ve vztahu, v otevřenosti k tomu, co nás přesahuje. V době umělé inteligence se role učitele nemění v technického operátora. Naopak. Stává se strážcem lidského rozměru vzdělávání. Tím, kdo vytváří prostor pro hloubku, pochybnost, ticho i úžas.
Nejde o to děti připravit na svět bez technologií. Jde o to, aby v technologickém světě neztratily samy sebe.
