Článek
Když někdo zabije druhého člověka, je to lidské selhání. Je to něco, čím se nechlubíme a za co se stydíme. Jak ukazuje rozsáhlý román a zároveň psychologická studie Dostojevského Zločin a trest, běžný člověk se s takovým činem zřejmě nedokáže snadno vypořádat. Vnímá a cítí, že je to něco špatného, něco, co vybočuje z běžného řádu.
Dívali jsme se trochu svrchu na rodové msty, jako na cosi primitivního. Někdo ti zabije syna nebo otce a ty pak jdeš – nebo někdo, kdo na to má, jde za tebe – a uděláš totéž, aby byla obnovena rovnováha. Ve škole jsme se učili, že „oko za oko, zub za zub“ je dávno překonaný model, který byl brutální a vedl k nekonečnému řetězci násilí.
Jaké je to dnes. Jsme opravdu mnohem vyvinutější? Případ Christy Pikeové, žádný zdrcený bratr ani otec zavražděné dívky nebral odpovědnost do svých rukou. Pikeová byla zadržena a předáva „spravedlnosti státu“. Odpovědnost za nás téměř ve všem přebírá stát. A nemám dojem, že je to lepší. Snáze pochopím lidské selhání, než krvavé války a státní genocidy, tedy jako jednotlivec snaději pochopím i situaci, kdy někdo zabije druhého člověka. Člověk je jen člověk a má velmi mnoho společného s jinými živočišnými druhy. Opice zabíjejí, delfíni znásilňují, kudlanky někdy požírají své partnery… Není to příjemné. Rád bych měl pocit, že se agresivní chování lidí jako živočišného druhu netýká. Pravda to ale není. Týká.
Proto bych dokázal pochopit, kdyby bratr nebo otec zavražděné dívky vzal spravedlnost do svých rukou. V okamžiku, kdy to nesmí udělat, protože by se sám dopustil hrdelního zločinu, mi nezbývá než se ptát: Dosáhli jsme pokroku, když svoji oprávněnou zlost delegujeme na "stát"? Jack London ve svém románu precizně popisuje, jak si vás „stát“ vychutnává, jak vás mučí pomalu, systematicky, fyzicky, psychicky, sociálně a téměř sadisticky. Jediný rozdíl oproti krevní mstě je v tom, že proti tomu nemůžete zasáhnout. Nemůže přijít váš příbuzný a zakročit proti státu.
Vražda je vražda. To, co Christa Pikeová udělala v osmnácti letech, byla odporná vražda. Co tedy bylo to, co před několika dny provedl stát Tennessee? Nazýváme to popravou. Neříkají snad někteří vrazi také, že jdou svou oběť popravit? Podstatné je, jak čin vypadá a jak probíhá. Mnoho vrahů bodá nožem z osobních důvodů, bodá znovu a znovu, jako by tím chtěli dosáhnout odplaty, zadostiučení, kompenzace… Každý vrah – nemám na mysli nájemné vrahy – má svůj motiv a prožívá nějaký tlak, který ho k takovému činu vede. Právě to lze lidsky pochopit.
Jak ale pochopit stát? Jaký je jeho motiv? Zajistit bezpečí, zabránit tomu, aby nebezpeční lidé ohrožovali ostatní?
Jenže způsob, jakým stát provádí své násilné činy, je často čistě věcný neemocionální. Ať už jde o masové vyvražďování v koncentračních táborech, bombardování měst, nemocnic, škol, nebo individuální výkon trestu smrti, státní násilí může být brutálnější než násilí jednotlivce.
Selhání obyčejného člověka lze alespoň nějak pochopit. Lidské motivy bývají omezené, sobecké, někdy impulzivní. Ale „stát“ si hraje na úplně jinou ligu. Ostatně mnohé popravy se historicky vykonávaly právě za činy namířené proti státu.
Pikeová je vražedkyně. Co s tím, je jiné téma. Existují kultury, které nevolí ani trest smrti, ani mučení. V tomto článku mě zajímá jiná věc: paralela mezi lidmi, kteří vraždí, a těmi, kteří se v roli státních představitelů podílejí na popravách jiných lidí.
Pokud někdo přihlíží vraždě a vědomě se na ní podílí, můžeme ho za určitých okolností považovat za spolupachatele. A oprávněně. Pokud si někdo vraždu objedná, díváme se na něj ještě kritičtěji. Dokážeme pochopit mrzké, a někdy prostě jen lidské motivy mnoha vražd – vztek, opilost, afekt nebo pocit zhrzenosti. Motivy člověka, který si vraždu objedná, však často hodnotíme mnohem přísněji.
A co dělá stát?
Člověka, který si vraždu objedná, stát nejen chrání, ale v případě státem schválených poprav za tuto činnost platí své zaměstnance. Soudci – v nacistickém Německu, v Putinově Rusku, ale i v jiných zemích – rozhodují o tom, kdo bude zbaven života. Sami vraždy nevykonávají. Rozhodují o nich. A za tuto činnost „stát“ své představitele platí tak dobře, že se o ně ostatní lidé musejí starat: stavět jim obydlí, péct jim chleba, stříhat jim vlasy, pečovat o jejich děti a domácnosti. To jsou myšlenky, které ve mně vyvolává četba Jacka Londona. A také otázka, jaké činy tito lidé vlastně vykonávají – popravy, nebo vraždy? Záleží na tom, z jakého úhlu se na ně díváme?
Představte si, že by vám vrah řekl: „Zabiju tě. Nevím kdy. Možná zítra, možná za měsíc.“ Představte si tu nejistotu, vědomí blížícího se konce a nemožnost uniknout. Sadistický přístup? Stát tuto metodu vůči Christě Pikeové uplatňoval po dobu třiceti let, během nichž čekala kdy bude usmrcena.
Jak bychom soudili vraha, který by svou oběť tak dlouho držel v zajetí a nechával ji čekat na smrt?
Představte si také, že by vrah ke svému činu přizval desítky dalších lidí, aby se mohli dívat, jak smrt oběti probíhá. Jak bychom hodnotili ty, kteří by přihlíželi? Jako spolupachatele? Jako lidi s morbidní fascinací násilím?
Při nezdařené popravě Christy Pikeové byla mezi přítomnými také novinářka, která podle zveřejněných zpráv viděla již pět poprav. Co ji vede k tomu, že takové události opakovaně sleduje? Profesní povinnost, nebo také určitá fascinace násilím?
A co ti, kteří Christu Pikeovou po třicet let drželi v očekávání smrti?
A co hněv obyčejných lidí? Proč máme tento skrytý sadismus podporovat? Proč ho máme platit? Proč máme z veřejných peněz zlatem odměňovat lidi, kteří se na takových činech podílejí?
Řešení samozřejmě nejsou jednoduchá. To, co se odehrálo, však podle mě odhaluje pokrytectví systému, který se nazývá státem a vystupuje jako záruka spravedlnosti a ochrany před násilím. Přesto právě popis jedné nezdařené popravy ukazuje, že tento systém může násilí nejen vykonávat, ale také je udržovat a legitimizovat. Pochopení jeho fungování se pak hledá mnohem obtížněji než pochopení lidských slabostí. Jack London ve svém románu Tulák po hvězdách ukazuje, jak se institucionalizované násilí může skrývat za zdánlivě řádným a zákonným postupem. Veřejná poprava může na první pohled působit jako odstrašující prostředek. Zároveň však může v přihlížejících probouzet nejnižší pudy, fascinaci utrpením a touhu sledovat smrt jako podívanou. Trest smrti sám o sobě nezaručuje, že společnost bude méně násilná. Může naopak přispívat ke kultuře, v níž se brutalita stává přijatelnou, pokud ji posvětí autorita. V dnešní době navíc nemusí být „veřejná poprava“ omezena na několik svědků za zdmi věznice. Záznamy a komentáře se mohou okamžitě šířit na sociálních sítích. Z odsouzeného člověka se může stát kultovní postava a samotná poprava mediální událost. Výsledkem tak může být pravý opak zamýšleného odstrašujícího účinku.
A tak se vracím k otázce, která mě provází od prvního přečtení zpráv o Christě Pikeové: Jestliže společnost odsuzuje vraždu jako nejzazší selhání člověka, proč připouští, aby stát vedl války, kde umírají nikoli jednotlivci, ale celé rodiny a společnosti. Je „stát“ ve výběru seznamu lidí určených k ukončení lidského života příkladnější? Lidštěští, humánější z podstaty věci být nemůže, je tedy příkladnější ve výběru metod usmrcování?
Možná bychom se neměli ptát jen na to, co si odsouzený člověk zaslouží. Měli bychom se ptát také na to, kým se stáváme my sami, když smrt druhého člověka označíme za spravedlnost.
