Článek
Slýchávám, že země Česká je lahodná, mlékem a strdím (medem) oplývající. Ano, mám slabost pro českou krajinu. Fascinuje mě, jak téměř v každém koutku této země lze objevit třešňové, jabloňové, hrušňové, ořechové a jiné aleje. Přitom stačí překročit jen pár kilometrů a něco podobného nenajdete u našich sousedů. Prostě nemůžete se toulat Německem, Polskem, Slovenskem, ani Rakouskem, kde byste něco podobného zažili. Není to jenom pozůstatek starých časů, stále se objevuje mnoho nově založených ovocných alejí, že to nelze považovat za běžnou samozřejmost. Je to zřejmě něco vázaného k našemu místu, k naší vlasti, k naší národní povaze, neschovat si švestku jenom na naší soukromé zahradě.
V naší zemi je také původní šípková růže. Dostupná každému, kdo o její plody projeví zájem. Je to již dávno, kdy mě překvapilo, že se dá skutečně nasytit pojídáním šípkové tresti. Zmrzlý růžový šípek se jemně vymáčkne, a to sytě oranžovo červené, co z plodu vytryskne, je nepopsatelně lahodné. Sladké, hutné, prostě stoprocentně šípkové. Je to malý drobet, ale pokud se člověk odváží nespěchat a v klidu se u keře zastaví, zjistí, že kousek po kousku se může těmito plody nasytit. Nejenom si pochutnat, ale opravdu nasytit. Takový šípkový oběd si pak pamatuje celý život, je to sytost spojená se spokojeností. Je to taková sytost, kdy se člověk cítí bytostně najezen, vůbec ne těžce, s touhou po chvilce zase něco jíst. Šípková tresť nasytí tak, že není potřeba dalších věcí.
Má to jediný háček, luxus, který si nemůže každý dopřát. Dovednost se zastavit a v klidu jíst kousek za kouskem. Jíst jako někdo, kdo nespěchá, jako někdo, kdo miluje požitek luxusu. Pro ty, kdo toto nemohou, neboť si žijí ve světě, kde čas jsou peníze, je varianta šípkového čaje.
Šípkový čaj by měl být černý jako káva. Tmavší než Kofola. Tak tmavý, abyste přes dva centimetry čaje ve sklenici neviděli dno. My takový čaj děláme tak, že dáme dvě velké hrsti sušených šípků do kastrůlku a zalijeme asi litrem vody a přikryjeme pokličkou. Dáme na sporák a čekáme. Necháme na krbu přes den, necháme ho přes noc a klidně i déle, tak, aby se louhoval při teplotě okolo 60 stupňů (prostě se nevařil). To, co pak budete pít, je esence šípkového keře. Je to velmi hustý nápoj. Já v něm cítím celou tu sílu šípkového keře. Vůně a citelný závan zdraví. Je to, jako když pijete vše, co šípkový keř zažívá. Slunce, Pálavu (sbíráme okolo Pálavy), vítr. To nejsou prázdná slova. V tom hustém černém nápoji to opravdu je. Plod šípku má jako všechna semena, jako všechny zárodky, lidí nevyjímaje, všechny informace z minulosti v sobě. V takovém pravém šípkovém čaji cítíte sílu tohoto pohádkově nezdolného keře. Trny i vůni květu. Kořeny hledající výživu. Je to mytický keř, který nikdo nesází, nikdo o něj nepečuje, nikdo jej nestříhá, nekultivuje, nezavlažuje, nepřihnojuje a přesto roste a dává své plody. Je to něco, co je zadarmo, a tak to někteří nevidí.
