Článek
My pak na to s klidnou myslí můžeme zareagovat: To snad nemyslí vážně. Pokud však převládnou emoce, naše adaptační mechanismy zvolí útěk, nebo útok. Jak rozumět, případně jak reagovat, na níže volně zaslechnutý hovor přátel Jaroslava Duška?
Obrátil jsem se na známého: „Slyšel jsem, že jedeš do kina?“
„Je to tak. Máš pravdu. Myslel jsem, že si dám nějakou dobu pauzu, ale už mě to zase láká,“ odpověděl mi můj známý.
„Už máš vybráno?“ vnímal jsem u sebe zvědavost jako kdykoli jindy.
„Asi jo.“
„No, tak mě nenapínej, na co jdeš?“
Vnímal jsem, jak se usmívá, a tak jsem pojal dojem, že jde zase na válečný film.
Díval se na mě a pokýval hlavou. Pak jsem ho také uslyšel. „Je to tak,“ začal více mluvit. „Jdu zase na válečný film.“
„Myslel jsem, že se ti poslední film moc nelíbil. Když jsi se posledně vrátil z kina, vypadalo to, že s tímto žánrem si dáš na chvíli padla. Všem jsi nám pak popisoval, jaká to byla hrůza.“
„Byla to hrůza. Druhá světová. Koncentráky. Opravdu nelidské zacházení. Šla z toho husina. Přesto všechno - víš kolik nás tam bylo? Úplně narváno a přitom fakt hustý film. Ještě po návratu z kina jsem myslel, že budu zvracet z těch zvěrstev.“
Pak bylo chvíli ticho. Spíš docela dlouho bylo ticho. Jakoby si znova přehrával, co všechno v kině zažil. 3D film, hotová rozšířená realita. Nasadíš si brýle a všechno je tak realistický. Obraz i zvuk. Když se střílí zleva, opravdu slyšíš, že to je zleva. Když se bojíš, zapomeneš, že sedíš v kině. Pomalu těžko rozeznat, že jen sedíš v kině a nejsi toho osobně účasten.
Po nějaké době jsem se ho opatrně zeptal: „Takže zase něco podobného?“
Díval jsem se na něj a musel jsem se zeptat:
„Snad nejdeš na ten samý film?“
„Jdu.“
„Rozumím,“ odpověděl jsem na jeho přitakání.
„Chci si to více užít.“ Díval se na mě,” a pak pro jistotu ještě dodal, „potřebuji ho vidět ještě jednou.“
Znova jsem mu potvrdil, že mu rozumím. Jsou i lidé, co chodí vyloženě na horory. Mexický masakr motorovou pilou a jiné … ani nevím vlastně co. Horory. Vnitřnosti, řezání končetin. Křik, pláč. Kdysi jsem se sám sebe ptal, proč se do kina na takové brutality vracíme. Proč potřebujeme prožívat tyto příšernosti. Která část naší osobnosti takovou podívanou vyhledává. Když jsem se díval na svého známého, přišlo mi, že jsme vlastně všichni stejní. Prostě nás na tom něco láká. Tedy pokud nejste nějaký sluníčkář a do kina nechodíte jen na Lásku nebeskou, Titanik, či Pretty women.
„Jak jsem řekl,“ obrátil jsem se na svého známého, „já s Tebou nepojedu. Ale pověz mi, jdeš sám, nebo bereš někoho s sebou?“
„Jdu se svojí partou. Naše nerozlučná trojice. Kino a filmy si vybíráme společně.“
„A co Zophiel?“ musel jsem se zeptat na našeho společného gurua. To je samozřejmě v uvozovkách. Kdo o něm něco slyšel, moc dobře ví, co je zač.
„Nebavil jsem se s ním o tom,“ odmítl můj známý vést debatu o Zophilovi. Místo toho se optal na moje plány: „A ty, jaké máš plány?“
„Já asi sednu na A a pojedu na kampu. Nevím jestli ještě stihnu Duška, ale táhne mě to tímto směrem. Cítím, že co nahlas prohlásil, že si lidé rakovinu vybírají sami, bude v jeho divadle pěkný fičák.“
„To souhlasím.“
„Ostatně Zophiel mi návštěvu Duška doporučil,“ dál jsem mluvil ke svému známému. „Není nad to, když si člověk některé věci sám prožije. Můj poslední výlet byl dost odpočinkový. Potřeboval jsem se aspoň na chvíli inkarnovat do nějaké klidné uspávačky. Po předposledním vtělení jsem to fakt potřeboval.“
„Takže se během výletu nepotkáme?.“
„Ne.“
„To je škoda. Těším se, až spolu zase něco zažijeme.“
„To já taky. A nejlépe na Zemi.“
“Asi jsme domluveni. Takže přespříště zase spolu?
„OK. Žádnej krvák a žádná uspávačka.“
„Tak zatím s Bohem. Jdu se rozloučit a vybrat si rodiče.“
