Génius zla Fantomas inspiroval avantgardu. Zklamaný autor předlohy filmu ale podal žalobu. A vyhrál

První díl knižní série Fantômas (ano, ve francouzštině se píše zásadně se „stříškou“ nad o) vyšel v roce 1911 a jednalo se o typický příklad toho, čemu se říkalo braková literatura, u nás také rodokaps, tedy detektivku s fantastickými prvky, která si nedělala příliš starostí s reálností vyprávěných dějů a krev v nich tekla proudem. Každopádně tyto knihy měly svoji atmosféru, napětí, a jednalo se také o pěkné krváky. Původní Fantomas se - na rozdíl od toho pozdějšího filmového - nerozpakoval vraždit na potkání, nešetřil dokonce ani ženy či děti, a to občas značně bizarními způsoby, jako byly třeba krysy se zuby napuštěnými jedem.

Základní řada románů, které za pouhé tři roky dva francouzští novináři Pierre Souvestre (1874-1914) a Marcel Allain (1885-1969) vychrlili, čítá dvaatřicet svazků. Na ně navazuje dalších jedenáct, které po smrti svého partnera napsal Marcel Allain sám. Ten pak až do své smrti držel nad fantomasovským odkazem a kultem ochrannou ruku a kupodivu zmařil řadu nejrůznějších projektů, které přitom kult jeho literárního dítěte mohly posílit.

Tak silné téma, jako je Fantomas, samozřejmě nedalo spát filmařům. Už za němé éry kinematografie bylo natočeno v letech 1913-14 pět fantomasovských příběhů v režii Louise Feuilladea, v roce 1920 rovnou s dvacetidílnou sérií přispěchal americký režisér Edward Sedgwick. Další čtyři, už pochopitelně zvukové filmy vznikly mezi léty 1932 až 1948. Za velmi významné je považováno také čtyřdílné televizní zpracování z roku 1980, už proto, že dva díly režíroval slavný představitel francouzské nové vlny Claude Chabrol a další dva syn Luise Buňuela Juan Luis.

Ale málo platné, nejslavnější je francouzská minisérie režiséra Andrého Hunebellea s Jeanem Maraisem v dvojroli Fantomase a jeho protivníka, novináře Fandora, a s Louisem de Funésem coby komisařem Juvem. Ačkoli nejen tyto, ale i další postavy filmů Fantomas (1964), Fantomas se zlobí (1965) a Fantomas kontra Scotland Yard (1966), vycházejí z postav originálních románů, jedná se spíše o snímky parodické. Ostatně podobně, jako některé filmové bondovky posouvají originální literární předlohy Iana Fleminga.

Jak už bylo uvedeno, Fantomas je podle Souvestrea a Allaina skutečný génius zla a hrůzy, inspektor Juve není žádný směšný popleta, nýbrž detektiv klasického střihu, a Fandor je nejen neohrožený novinář, ale patrně také syn samotného Fantomase. Složité „rodinné předivo“ ostatně filmová verze vůbec nebrala na vědomí a ani nenaznačila to, co lze v knihách přečíst, že totiž Fandorova milenka Helena je Fantomasovou dcerou a jejich vztah je tak incestní, stejně jako Fantomasovo flirtování s ní.

A právě to se stalo kamenem úrazu ve vztahu Marcela Allaina, který se dožil premiér všech tří filmů, k režiséru Hunebelleovi a produkční společnosti Gaumont, která snímky uvedla do světa. Přestože ke zpracování v některé z prvních verzí scénáře dal svolení (a v titulcích je výslovně uveden), byl nakonec tak rozhořčen, že muž, kterého s kolegou Souvestrem pojali jako děsivé ztělesnění zla, se stal záminkou k smíchu, že na společnost Gaumont podal žalobu. Tu v první instanci u pařížského soudu v lednu 1969 (tedy v roce své smrti) vyhrál a získal finanční odškodnění: z původně smluvně vázaných tří procent ze zisku získal procent hned deset. Což musel být vzhledem ke komerčnímu úspěchu filmu prakticky na celém světě „pěkný ranec“.

Na fenomén románového Fantomase se mimochodem váže ještě jedna zajímavost. Přestože - či „protože“? - šlo o druh literatury, který zásadně coby „brak“ literární věda nikdy nebrala vážně, za svého si mistra zločinu vyvolili umělečtí avantgardisté, zejména surrealisté. V historii není mnoho takto popkulturních postav, které by byly tolikrát sekundárně zpracovány.

Například básníci Guillaume Apollinaire a Max Jacob založili ve Francii La Société des Amis de Fantômas, tedy Společnost přátel Fantomase, a Apollinaire, známý jinak nesmírně citlivou, lyrickou, a na svoji dobu výsostně experimentální poezií, prohlásil, že „z hlediska imaginace je Fantomas jedním z nejbohatších děl, která existují“.

Básník Robert Desnos je autorem Balady o Fantomasovi, kubistický malíř Juan Gris je autorem obrazu Fantomas a jeho surrealistický kolega René Magritte se zločincovou postavou nechal inspirovat hned několikrát. Avantgardní francouzský spisovatel švýcarského původu Blaise Cendrars dokonce neváhal nazvat Fantomasovy příběhy s odkazem na slavný epos antického Vergilia „moderní Aeneidou“.

A Fantomas nerezonoval jen ve Francii, ale i v tehdejším Československu. Největší český surrealistický výtvarník Jindřich Štyrský je autorem deseti obálek k vůbec prvním českým překladům děl Souvestrea a Allaina. Svazky s originálními Štyrského kolážemi dnes patří k sběrateli velmi vyhledávanému zboží v antikvariátech a knižních inzerátech. A kubistický malíř Josef Čapek namaloval mezi desátými a dvacátými lety minulého století hned několik Fantomasových portrétů.

Zdroje a další čtení:

https://www.csfd.cz/film/32099-fantomas/zajimavosti/

https://actualitte.com/article/104044/television/fantomas-demasque-splendide-criminel-de-pierre-souvestre-et-marcel-allain

https://www.programme-tv.net/news/cinema/331226-fantomas-pourquoi-marcel-allain-co-createur-du-personnage-culte-a-t-il-porte-plainte-a-la-sortie-des-films/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Marcel_Allain

https://cs.wikipedia.org/wiki/Fantomas

https://www.atlasobscura.com/articles/the-criminal-history-of-fantomas-frances-favorite-fictional-villain

https://gocarovagalerie.cz/cs/eshop/reprodukce/josef-capek-fantomas-reprodukce

Karel Srp, Lenka Bydžovská: Jindřich Štyrský (Argo 2007)