Článek
V české společnosti je to zapuštěno velmi pevně. O mnoha osobnostech si vytvoří nějakou představu, kterou obvykle zpečetí zavedeným přídomkem, a vystaví ji do pomyslné vitríny národní hrdosti, případně národního znechucení. A tak je jednou provždy Karel IV. Otec vlasti, Karel Sabina Zrádce národa, Tomáš Garrigue Masaryk Tatíček - a Jan Werich Moudrý klaun.
Samozřejmě, vždy, když o něčem nebo někom mluvíme, dopouštíme se zkratky, ale některá označení prostě jsou jen kýčovitá a o ničem nevypovídají. „Moudrý klaun“? Kdo z těch, kteří Jana Wericha takto označují, skutečně pamatuje dobu, kdy z klaunské poetiky společně s Jiřím Voskovcem jako členové Devětsilu vycházeli, protože obdiv ke klaunství, tomu opravdovému, cirkusovému, prostě patřil k uměleckému žánru poetismu, který měl Devětsil jako program?
A ta „moudra“? Vezměme si to nejrozšířenější. To začíná slovy „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl.“ A právě na tomto místě Werichovi obdivovatelé, schopni napasovat těchto deset slov na jakoukoli životní situaci, obvykle skončí. Zřejmě netuší, že jejich plácnutí do vody celý výrok v podstatě zkresluje.
Ten totiž pokračuje: „A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ A mluví tedy ne o nějakém indiferentním „koukání být“, nýbrž o „bytí tím, čím jsme“. Tímhle citátem bývaly svého času „zkrášleny“ stěny náleven nižších cenových skupin, a bylo-li to ještě za minulého režimu, považovalo se to skoro za disentní čin…
Stejná věc, ze které musejí každému soudnému člověku naskakovat pupínky, je to věčné okázalé „panwerichování“. O žádné zesnulé osobnosti nemluvíme jako o „panovi“, je to prostě proti duchu českého jazyka (byť to samozřejmě proti jeho pravidlům není). Slyšel někdo říkat třeba „pan Seifert“? Dokonce ani „pan Voskovec“ se neříká! Ale nepřipojíte-li v určitém druhu společnosti k příjmení Werich onoho „pana“, automaticky se z ní vyobcujete jako nezdvořák.
Tahle hraná úcta je vrcholný kýč. Je to vlastně takové prohlášení, že my, co říkáme „pan Werich“, k sobě tak nějak patříme. A že také patříme do cechu „moudrých klaunů“, a že jsme jen o málo méně moudří než náš principál „pan Werich“. Za totalitního režimu se to ještě jakž takž dalo chápat, Jan Werich neměl na růžích ustláno a byl jedním ze symbolů odporu proti komunismu (byť trochu omylem, sám přece patřil za první republiky k salónně-levičáckému křídlu české kultury, které komunistům cestu k moci značně pomohlo prošlapat). Ale bez oné politické konotace zbývá už jen póza a zmíněný kýč.
Nevím, jaký lidsky byl Jan Werich ve skutečnosti, ale na základě četby jeho knih i knih o něm a sledování jeho filmů i televizních dokumentů se mi chce věřit, že tenhle druh zbožštění by mu byl zcela cizí. Jistě, určitě stál o to, abychom i nadále znali, sledovali a četli jeho dílo. Ale abychom ho z neznalosti překrucovali a z jeho osobnosti udělali bezduchého bakelitového panáka? Tomu by se zcela jistě vysmál.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Werich
https://cs.wikipedia.org/wiki/Svaz_modern%C3%AD_kultury_Dev%C4%9Btsil
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-filmy-serialy-kviz-moudry-klaun-jan-werich-se-narodil-pred-120-lety-otestujte-si-co-o-nem-vite-40507724
https://www.idnes.cz/kultura/divadlo/vaclav-kopta-werich-rozhovor.A210330_142112_divadlo_ts
