Článek
Česká veřejnost upadla do stavu akutního kognitivního rozkladu. Internetové diskuze se bleskově rozštěpily na dva nesmiřitelné tábory. Příslušníci takzvané dezinformační scény propadli upřímnému jásotu, že do svých řad konečně ulovili skutečného barda a kulturní těžkou váhu, zatímco liberální kavárnu zachvátila mravní panika lemovaná zdrcenými komentáři.
Režisér Jan Hřebejk začal na sítích ventilovat žaludeční nevolnost, moderátor Jakub Železný veřejně tesknil nad promarněným talentem a Jiří Lábus raději obratem podepsal loajalitu veřejnoprávní instituci. Do toho všeho vstoupila Kaiserova partnerka Dáša Vokatá s ujištěním, že o žádnou legraci nejde a video odráží hercovo skutečné přesvědčení, načež režisér Michal Huvar záznam smazal, aby jej na Kaiserův přímý pokyn znovu nahrál.
Nutno otevřeně přiznat, že ani autor tohoto textu si dlouho nebyl jist, co si o celé záležitosti myslet. Pohled na stárnoucího mistra improvizace balancujícího na hraně laciného hospodského populismu byl znepokojivý a varianta, že se z národního komika stal na stará kolena pouhý další naštvaný občan bojující proti „smradlavým koncesionářským poplatkům“, visela ve vzduchu s tíživou naléhavostí.
Část publika sice doufala v rafinovanou ironii, ba přímo v mistrovský trolling, jenže v éře, kdy se realita dávno stala vlastní parodií, se už nedalo vsadit ani na základní pud sebezáchovy slavného herce. Definitivní odpověď na to, co se vlastně odehrává v Kaiserově hlavě, přinesla až sobota 7. listopadu – datum, jehož symbolika výročí Velké říjnové socialistické revoluce snad ani nemohla být vybrána příhodněji.
Před budovou České televize na Kavčích horách se toho odpoledne sešly šiky odpůrců poplatků svolané spolkem Svatopluk pod taktovkou Petra Druláka. Kolem improvizované tribuny defilovaly tradiční opory protestního folkloru.
Ex-komunistická(?) europoslankyně Kateřina Konečná plamenně brojila proti televizním elitám a vyzývala k okamžitému osvobození lidových peněženek a spisovatelka Lenka Procházková dojímala přítomné vzpomínkami na to, jak kdysi slavnostně odhlašovala přijímač na poště za potlesku fronty u přepážky.
Europoslanec Ivan David moudře varoval, že média veřejné služby nemají na žádnou nezávislost sebemenší nárok. Do toho z balkonu budovy televize duněla vzdorovitá hudba redakce, pod kopcem túrovali motory motorkáři z klubu nesoucího Havlovo jméno a vzduchem létala hysterie. Scéna byla dokonale připravena pro příchod spasitele.
A spasitel skutečně dorazil. Když se mezi řečníky nečekaně zjevil sám Oldřich Kaiser, dav pod tribunou zavětřil konečné morální vítězství. Zástupci lidu očekávali, že slavný umělec zasadí Kavčím horám drtivý úder a potvrdí svou internetovou tezi o ukrajinském vzoru.
Kaiser se však k politickým provoláním vůbec nesnížil. Vystoupil na pódium, nasadil pohled raněného proroka a plamenným, hluboce prožitým hlasem začal do mikrofonu deklamovat budovatelskou báseň Stanislava Kostky Neumanna Náš zpěv. Když zaťal pěst a s patosem hodným prvomájových manifestací padesátých let vypálil do publika verše: „Ztroskotali jsme tolikrát, my, dělná třída, proletariát. Zabloudili jsme v tmavé noci, zrazeni byli jsme, bez pomoci,“ nastala chvíle absolutní metafyzické geniality.
Část shromážděného davu, naprosto neschopná dohlédnout rozměr předváděné frašky, začala freneticky tleskat a nadšeně skandovat: „Náš Olda, náš Olda!“. Stovky bojovníků proti televizní totalitě pod prapory komunistické předačky velebně aplaudovaly stalinskému básnickému kýči, aniž by jim na vteřinu blesklo hlavou, že se právě staly komparzem v monumentální grotesce o vlastní mentální vyprázdněnosti.
Kaiser ovšem nezůstal jen u Neumanna. Svůj výstup korunoval uměleckým kontrastem, kterým celé dadaistické dílo definitivně zpečetil. Bez mrknutí oka doplnil budovatelský opus lakonickým aforismem, jehož autora takticky nejmenoval a představil jej pouze jako držitele Seifertovy ceny – undergroundového disidenta a básníka Ivana Martina Jirouse o tom, co všechno „nad tím člověku“ kromě rozumu také „zůstává stát“ (originální znění si laskavě dohledejte).
Poté Oldřich Kaiser suše poděkoval, pokynul zmatenému davu a za hromového potlesku odkráčel z pódia. Posluchači nadšeně jásali muži, který jim právě do očí vmetl diagnózu kompletní mozkové i fyziologické strnulosti.
V dějinách české politické satiry se odehrál husarský kousek, jaký tato země ještě nezažila. Ani Petr Čtvrtníček se ve svých vrcholných letech nedokázal vloudit přímo do epicentra ideového protivníka, nechat se pozvat na jeho tribunu a tam jej před televizními kamerami s kamennou tváří a za jeho vlastního potlesku dokonale zničit.
Kaiser předvedl čiré, nefalšované a bezkonkurenční dada. Pokud si někdo před demonstrací lámal hlavu, zda herec neztratil smysl pro realitu, dostal vpravdě historickou lekci: Oldřich Kaiser neztratil vůbec nic, pouze povýšil politický trolling na samostatnou uměleckou disciplínu.
Zdroje:
https://i117.cz/oldrich-kaiser-podporil-zruseni-poplatku-jiri-labus-stoji-na-strane-ct-a-rozhlasu/
https://www.aplausin.cz/kaiser-rozsekal-cesko-nazorem-na-poplatky-za-ct-hrebejk-vyrukoval-s-ostrym-utokem
https://crzpravy.cz/celebrity/moderator-zelezny-o-kaiserovi-nepromarnil-svuj-zcela-vyjimecny-talent/
https://www.nasepravda.cz/aktualne/video-katerina-konecna-na-demonstraci-u-ct-kde-vystoupil-i-oldrich-kaiser-poplatek-by-mel-byt-dobrovolny/
https://www.sinmed.cz/politika/na-demonstraci-proti-ceske-televizi-necekane-vystoupil-oldrich-kaiser-1440.html
