Článek
Dáša Vokatá se narodila v Karviné v roce 1954. Do undergroundu se dostala poté, co prožila dětství v Ostravě a vyrovnávala se s tragédií otcovy sebevraždy. Našla útočiště u „mániček“ a usadila se v Rychnově u Děčína, jednom z epicenter neoficiální kultury. Tady také potkala svého prvního manžela, hudebníka Zdeňka Vokatého, známého v undergroundu pod přezdívkou Londýn. Její hudba je sice folková, vždy ale stála záměrně mimo hlavní proud tohoto žánru. Už léta je neodmyslitelně spjata s vydavatelstvím Guerilla Records, azylem českého undergroundu. Tuto značku spravuje Vladimír Drápal, známý - což je vzhledem k tomuto tématu vcelku pikantní - pod přezdívkou Lábus.
Kritici často zdůrazňují, že poselství a autenticita textů Dáši Vokaté jsou důležitější než její technické a přísně muzikantské schopnosti. Její filozofie při písničkářské tvorbě je založena na přesvědčení, které sama nazývá „pohonnou hmotou“: víra, láska a naděje. Zastává názor, že člověk nikdy nesmí propadnout beznaději a zoufalství, jelikož pak je „ztracen úplně“.
Tato volba udržet si ryzost a vyhýbat se komerčnímu tlaku není pouze uměleckým rozhodnutím, ale obecně myšlenkovým, dalo by se přímo říci ideologickým postojem, který udržuje přímou kontinuitu s autentickým protestem undergroundu. Její písně se z ní údajně „samy vyderou“ a představují záznam života prožitého v pravdě. Podobná východiska zastával v dobrém i zlém vlastně celý český underground.
Zapojení Dáši Vokaté do disentu bylo přímým důsledkem její potřeby spravedlnosti. Po podpisu Charty 77 silně prožívala pronásledování a zavírání svých kamarádů, k čemuž nechtěla mlčet. Následovalo intenzivní pronásledování jí samé, které vyústilo ve vynucenou emigraci do Vídně, jež byla součástí nechvalně známé operace Státní bezpečnosti s názvem Akce Asanace.
Zatímco Akce Asanace byla pokusem státního aparátu o násilné vykořenění disentu, Vokatá na ni odpověděla tvůrčím aktem: v rakouském exilu vydala v roce 1985 debutové album, které nese název Láska. Pojmenování alba tímto hluboce pozitivním termínem, krátce po traumatizujícím nuceném odchodu z vlasti, je demonstrací duchovního vzdoru. Její exilové písně byly silně angažované, což ještě potvrdilo její silný hlas v exilovém prostředí bývalých československých disidentů.
Po sametové revoluci se Vokatá vrátila a navázala osudové partnerství s básníkem a klíčovou osobností undergroundu, považovanou za jeho přirozeného leadera a ideologa, Ivanem Martinem Jirousem známým pod přezdívkou Magor. Jejich vztah trval dvacet let až do Jirousovy smrti v roce 2011. Jejich život se odehrával v Prostředním Vydří, kam Vokatá léta jezdila z Vídně, protože to pro ni bylo útočiště, které ji „drželo při životě“.
Soužití s Magorem Vokatá suchým ostravským stylem popsala jako „drsné“, s poznámkou, že jim „všechno padá na hlavu.“ Uvedla, že stodola, kde pořádali každoroční undergroundové festivaly, se „sesypala jak domeček z karet“ a vše bylo v katastrofálním stavu. Zachovávala však stoický klid se slovy: „Jo, žít s Magorem je o život a jinak to už nebude“.
Druhá velká životní kapitola Vokaté začala nečekaně, avšak přímo z Jirousova odkazu. S hercem Oldřichem Kaiserem se setkala v době, kdy pomáhala s kontakty pro dokument Rok bez Magora. Přestože Kaiser v sedmdesátých letech jako mladý herec účinkoval v hanebném ideologickém seriálu Třicet případů majora Zemana, a to paradoxně i v proslulém díle Mimikry, který si vzal na mušku přímo český underground, v době setkání s Vokatou už měl k undergroundu lidsky blízko, mimo jiné načetl známou Jirousovu knihu Pravdivý příběh Plastic People.
Jejich vztah začal nejprve uměleckou spoluprací. Vokatá se prý Kaiserovi svěřila, že jí po Magorovi chybí vystoupení doprovázená poezií, a navrhla mu, aby s ní občas účinkoval a četl Magorovy básně. Ukázalo se, že Kaiser umí hrát také na housle, a z této tvůrčí myšlenky rychle vzniklo hudební těleso „Oldáš“ (Oldřich a Dáša). Umělecká spolupráce, která začala jako pocta Magorovu odkazu, rychle přerostla v osobní a partnerský vztah.
Tato fúze Vokaté (undergroundové nekompromisnosti) a Kaisera (hereckého mistrovství) představuje zajímavý kulturní crossover. Kaiserův hudební doprovod a interpretace Jirousových básní poskytlo Vokaté nový rámec pro její syrovou tvorbu, ale zároveň zachovalo její disidentské kořeny. Jejich společné album Dva divoký koně z roku 2014 bylo recenzenty trefně popsáno jako dílo dvou divoce zamilovaných koní.
Mediálně propírané partnerství zdánlivě zcela nesourodých jedinců, autentické undergroundové písničkářky a mainstreamového herce (byť se značně neortodoxním životním stylem), dostalo definitivní pečeť i v oficiální filmové produkci, když Vokatá přesvědčivě ztvárnila roli zahradníkovy ženy ve filmu Zahradníkův rok, kde v titulní roli exceloval její životní druh.
Zdá se, že soužitím s Kaiserem získala Vokatá klidný životní přístav - a opačně to, jak se zdá, platí možná dvojnásob. Díky duu Oldáš a obecné známosti partnerství Vokatá-Kaiser herce přijal i autentický český underground, který by měl stovku důvodů se nad ním za jeho mimikrovskou minulost ošklíbat. Vokatá tak vlastně Kaiserovi udělila, církevními slovy řečeno, rozhřešení.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C3%A1%C5%A1a_Vokat%C3%A1
https://www.pametnaroda.cz/cs/vokata-dasa-20150923-0
https://www.csfd.cz/film/1007473-kaiser-vokata-v-undergroundu/prehled/
https://www.csfd.cz/film/71550-tricet-pripadu-majora-zemana/452536-mimikry/prehled/
https://www.csfd.cz/film/1231561-zahradnikuv-rok/prehled/
https://www.youtube.com/watch?v=mXzdBFaJrZY
https://www.keltskanoc.cz/kapely/dasa-vokata-oldrich-kaiser
