Článek
Dvojice Šimek + Grossmann je synonymem legrace. Zejména jejich slavné povídky si citovalo několik generací, byly známé nejen z divadla Semafor, ale také z nahrávek na gramofonových deskách, kazetách a posléze i cédéčkách. Jiří Grossmann byl ale také velmi dobrý zpěvák a textař, který svůj talent uplatňoval jak v rámci divadla, tak ve spolupráci s Country Beatem Jiřího Brabce.
Napsal spoustu písňových textů, některé humorné, některé vážné. Leckteré z nich jsou slavné dodnes, třeba Drahý můj, písnička, kterou zpíval s Naďou Urbánkovou, anebo Blizard, Své banjo odhazuji v dál či Vzdálené bubny, které zdomácněly u táboráků. Jeden Grossmannův text má ale v jeho díle zvláštní postavení: právě píseň Závidím. Do té vměstnal celou svoji touhu žít co nejdéle, doslova se držet života ze všech sil a užívat si jeho krás. Trpěl totiž nevyléčitelnou nemocí a věděl, že předčasně zemře.
Závidím cestám, že mohou vést/závidím stromům okolo cest/závidím loukám srpnový žár/závidím horám potoků pár/závidím houslím stříbrný hlas/závidím mořím prostor a čas//Modrému mráčku volnost závidím/a to věc je zlá/Studentu v sáčku lásku závidím/a to věc je zlá
Grossmannovo onemocnění se jmenuje Hodgkinova choroba a jedná se o zhoubnou nádorovou nemoc mízních uzlin, která postihuje převážně mladé lidi. V dnešní době je podle lékařů ve velkém procentu léčitelná, na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy Grossmanna nemoc atakovala (poprvé mu byla diagnostikována na vojně), se však vyléčit nedala.
Jiří Grossmann si pro svůj textařský epitaf vybral písničku Il ragazzo della via Gluck (Chlapec z ulice Gluck) italské pophvězdy Adriana Celentana, který poprvé vyšel v lednu 1966 a je silně autobiografický. Velmi nostalgicky popisuje zpěvákovo dětství v Miláně a zároveň proměnu města po druhé světové válce, kdy spoustu zelených městských ploch zničila zástavba.
Přestože Celentanova píseň zprvu nezaznamenala velký úspěch a na slavném festivalu v San Remu v podstatě propadla, posluchači si ji nakonec oblíbili a dočkala se mnoha coververzí v dalších světových jazycích. Do francouzštiny ji například přezpívala okamžitě v roce vydání originálu tehdejší hvězda Françoise Hardyová. Existují také verze v angličtině, němčině, švédštině, norštině, finštině, španělštině či holandštině.
Žádná z verzí ale nemá tak silný citový náboj, jako ta Grossmannova, kterou tak krásně nazpívala Naďa Urbánková (a udělala si z ní vlastně svůj největší životní hit). Zpívala ji dokonce tak naléhavě, že ji matka Jiřího Grossmanna po synově smrti 5. prosince 1971 požádala, aby mu ji zazpívala na pohřbu. A zazněla samozřejmě i 10. února 2023, když se pozůstalí loučili se samotnou Naďou Urbánkovou…
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Grossmann
https://en.wikipedia.org/wiki/Il_ragazzo_della_via_Gluck
https://budejovice.rozhlas.cz/pisen-zavidim-kterou-zname-v-podani-nadi-urbankove-puvodne-znela-v-italstine-8675196
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10195164142-vypravej/bonus/7793/
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/735171/sledovali-jsme-online-pohreb-nadi-urbankove-83-rakev-v-zaplave-gerber-kdo-smel-prijit.html
https://www.youtube.com/watch?v=PAwjmpxXEh4
https://www.youtube.com/watch?v=54s5nVGS2-c
