Hlavní obsah

Nadlidé

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

19. 9. 11:54

To, co nás nejvíce ohrožuje, jsou skryté podoby marxismu.

Článek

„Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa.“ dříve platná Ústava

Fundamentální podstatou Marxova učení je víra, že existuje jakási privilegovaná skupina (třída) vedená vyvolenými NADLIDMI, kteří vědí, co je pro ostatní dobré. V komunistickém manifestu to formuloval takto: „Komunisté jsou … nejrozhodnější, stále kupředu pobízející částí dělnických stran… vynikají nad ostatní masu proletariátu pochopením podmínek, průběhu a všeobecných výsledků proletářského hnutí.“ Od toho Marx odvozuje pro tyto nadlidi oprávnění vnutit své chápání dobra ostatním: „Proletariát využije svého politického panství k tomu, aby postupně vyrval buržoazii všechen kapitál, soustředil všechny výrobní nástroje v rukou státu, tj. proletariátu zorganizovaného v panující třídu.“ Komunisté deklarují, že „jejich cílů lze dosáhnout jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu“. (Citáty jsou z komunistického manifestu.)

Podstatou demokratického zřízení je naopak vědomí, že dobro je pluralitní, neexistuje kritérium, které by umožňovalo z tisíců variant vybrat tu jednu, která je jako jediná dobrá, objektivně zjistitelná. Každý má právo určovat si sám co je dobré a co ne, v americké deklaraci nezávislosti se píše o právu „hledat vlastní štěstí“. Demokratický politický systém umožňuje formou volených zástupců a parlamentní diskuse hledat a nacházet přijatelný kompromis v kolektivním rozhodování. Neexistuje žádná vědecká či matematická metoda, jak dospět k rozhodnutí, proto nemůže dlouhodobě fungovat takzvaná úřednická vláda. A právě proto, že dobro je pluralitní, mohou a musí vedle sebe existovat strany, které mají dost jiné pojetí dobra. A právě proto konáme volby, abychom jedno z filosofických pojetí dobra na volební období vybrali. Podmínkou je, že každá strana musí mít svou přesně definovanou filosofii, což v naší aktuální politice dost chybí. Zároveň by mělo být jasné, že politické rozhodování se má odehrávat výhradně v oblastech, kde máme pluralitní dobro. Tam, kde se dá použít nějaká optimalizace, měli by rozhodovat úředníci. Ovšem naše politická praxe nabízí velké množství případů, kdy je tomu přesně opačně – úředníci politicky rozhodují a politikové zasahují do administrativních rozhodnutí. S tím souvisí i to, že u nás stále pokračuje praxe zavedená za komunismu, že všechna rozhodnutí procházejí ministrovi pod rukama. Ptal jsem se před časem, jak probíhá rozhodovací praxe například v Británii, údajně jejich ministr musí podepsat závazné rozhodnutí přibližně jednou za měsíc. Všechno ostatní je decentralizováno. U nás ministr podepisuje několik set rozhodnutí denně.

Vraťme se k Marxovi, z principu existence vyvolené třídy Marx odvozuje oprávnění těchto NADLIDÍ vychovávat ty, kdo nejsou vyvolení a osvícení. Výchova se má podstatnou měrou odehrávat prostřednictvím zákonů. O svém pojetí dobra nediskutují, jsou přece osvícenými NADLIDMI. Diskuse není nutná, není nutné někoho přesvědčovat, stačí jej přinutit, stačí dobro přikázat. Jde o opak pluralitní demokracie, v níž je rozhodnutí učiněno po důkladné diskusi.

Povšimněme si, že se tento přístup mohutně uplatňuje i v dnešní době. Namísto ohleduplnosti řidičů k lidem, kteří chtějí přejít přes ulici, se to přikáže zákonem. Kvůli tomuto zákonu zemřelo několik tisíc lidí. A kvůli tomuto zákonu jsou chodci mimo přechod v bezprávném postavení, ohleduplnost zmizela. Podobně namísto ohleduplnosti k přírodě se to přikáže zákonem. Zakáže se používání mnoha materiálů, zdrojů energie, dopravních prostředků, žárovek, potravin, … Oproti tomu morální odpovědnost funguje za všech okolností i tam, kde žádné regulace nejsou. Pokud se někdo pokusí morálku transformovat ji do zákonů, přestanou lidé svou odpovědnost vnímat v situacích, kdy to není uzákoněno. Je to katastrofálně neefektivní způsob fungování. Kromě toho to deformuje vnímání morální odpovědnosti – když se někdo pokusí odvozovat morálku ze zákonů, dojde k tvrzení, že krást se může, jenom tě při tom nesmí chytit.

S podobným uvažováním se setkáváme nyní často, demonstranti se domáhají toho, aby jejich pojetí dobra bylo přikázáno, ať už se jedná o dopravu ve městě, o ochranu přírody, o výrobu energie. Vidíme to i na úrovni Evropské unie, která přikazuje státům, jak mají fungovat, i v oblastech, kde to nedává smysl. Největším přínosem Evropy pro lidské dějiny je pluralita, postupující unifikace ji však likviduje. Nepřekvapuje tedy, že strany vycházející z podobných tradic jako marxismus patří v Evropském parlamentu k nejvlivnějším, a horlivě hájí demokratický deficit, protože jim to umožňuje prosadit rozhodnutí, která by v demokratické diskusi nikdy neprosadili.

Představa převýchovy prostřednictvím zákazů a příkazů je založená na víře, že stačí lidem změnit podmínky a oni si pak začnou užívat přikázané dobro. Tito politikové skutečně věří, že je možné ono třídně‑transcendentní dobro přikázat všem. Věří, že dobro je jen jedno a že ho lze nějakými metodami identifikovat. Věří, že je možné vytvořit ideální společnost, kde všichni budou usilovat o stejné dobro.

V nynější době to vidíme každý den, opozice nemá ani sebemenší respekt k pluralitě, je přesvědčena, že má jako jediná absolutní pravdu. Proto místo diskuse předvádí pouze obstrukce.

Vyvolení NADLIDÉ s vedoucí úlohou věří, že lidský sklon k hříchu je jen buržoazní fikcí. Vlastně pro ně žádná vina ani hřích neexistuje, za všechno mohou vnější podmínky. Proto zákonitě tito NADLIDÉ naprosto ztrácejí schopnost sebereflexe. Po staletí k základním ctnostem politika patřila pokora, ta je pro tyto vyvolené NADLIDI naprosto neznámá a nepřijatelná. Jsou přesvědčeni o své neomylnosti, nepřipouštějí si možnost, že by něco udělali špatně. Pokud tedy posílali (a posílají) lidi do koncentráků, gulagů, do vězení či na smrt, žádnou vinu si nepřipouštějí. Ostatně soudce Fremr nám předvedl, že stále vězí v marxistickém vidění světa, svého jednání nelituje, nikomu se neomluvil, žádnou vinu nepřiznal, křivdy se nepokusil napravit.

Dalším důsledkem fikce o nadřazenosti vyvolené třídy NADLIDÍ nad ostatními je pochopitelně odmítnutí jakékoliv existence univerzálních lidských práv. Nějaká práva sice dovolí zakotvit dokonce v Ústavě, ale protože jsou to NADLIDÉ, mohou uzákoněná pravidla porušovat. Ve všeobecném zájmu, který si sami formulují, respektují lidská práva pouze tehdy, když se to hodí. Zákony platí jen tehdy, když je to v jejich zájmu. Účel světí prostředky.

Drobná názorná ukázka: Ve všeobecné deklaraci lidských práv OSN z roku 1948 se v článku 13 v odstavci 2 píše: „Každý má právo opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní, a vrátit se do své země.“ V Závěrečném aktu helsinské konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě z roku 1975 (vyhláška č. 120/1976 Sb.) najdeme v článku 12 podobnou formulaci: „Každý může svobodně opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní.“ Přesto byly tisíce emigrantů za opuštění své země odsouzeny. Možná pan Fremr nějak špatně studoval páva, že o těchto článcích nevěděl.

V roce 1956 prof. Jičínský v knize Socialistické právo a zákonnost v lidově demokratickém Československu píše: „Vládnoucí dělnická třída odnímá pomocí socialistického práva nepřátelským elementům různá politická práva a svobody, kterých by mohly využívat k působení na pracující vrstvy, k boji proti socialismu. Zbytky svržené buržoazie jsou zbaveny možnosti legálně politicky působit, je jím zakázáno se politicky organizovat, konat schůze, vydávat vlastní tisk, apod. Socialistické právo otevřeně prohlašuje, že politická práva a svobody slouží pracujícím a nikoliv buržoazii.“ V téže knize Jičínský píše: “ … vytváří se nové revoluční proletářské právo, které otevřeně prohlašuje, že je právem proletářským usilujícím o likvidaci nepřátelských tříd.“

Kdyby někdo napsal podobnou myšlenku dnes, tedy že někdo nemá právo politicky působit, politicky se organizovat, scházet se a publikovat, …, a že má být nějaká skupina občanů likvidována, byl by odsouzen podle § 403 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník: kdo „směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.“ Ani pan Jičínský nikdy nepřipustil svou chybu a neomluvil se. A ČSSD jej léta hájila – dodnes se od něj nedistancovala.

V této souvislosti je zřejmé, proč právě pakt o občanských a politických právech (vyhláška č. 120/1976 Sb.) sehrál tak důležitou roli při pádu komunismu. Komunistické státy, resp. českoslovenští komunisté byli donuceni text podepsat, protože potřebovali s tím svázanou dohodu o bezpečnosti (méně zbrojit) a o hospodářské spolupráci (studenou válku neuměli ufinancovat). Mezinárodní dokument KBSE byl zpochybněním celé komunistické teorie – připustil, že je možné klást otázku, zda jsou zákony spravedlivé, připustil, že nauka o nadřazené roli komunistů je ve skutečnosti bezprávím. Není náhodou, že tento dokument byl bezprostředním impulsem ke vzniku Charty 77 a není divu, že při domovní prohlídce nalezení kopie této vyhlášky, takzvané „stodvacítky“, bylo považováno za přitěžující okolnost a v některých případech to bylo důvodem pro další pronásledování.

Zastavme se ještě u jednoho Marxova výroku, podle kterého je úkolem proletářů „zničit všechno, co dosud ochraňovalo a zajišťovalo soukromé vlastnictví“. A komunisté to skutečně prováděli, o tom není sporu. Marx v komunistickém manifestu také požaduje: „Zrušení dědického práva.“

V naší Listině článek 11 odst.1 říká: „Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.“

Oprávněně tedy můžeme konstatovat, že Marxovo učení je v rozporu s lidskými právy.

Je smutným faktem, že namísto záchrany planety založené na odpovědnosti vlastníků, jednotlivců a rodin, se pokouší i dnes někteří politikové, kteří si zřejmě také připadají jako NADLIDÉ, omezit vlastnické právo a pokoušejí se odpovědnost uvalit na státy, přikázat jí zákonem nebo regulací. Je to krajně neefektivní a má to neblahé důsledky – v důsledku příroda ještě více trpí. Jestli nás něco může zachránit, pak to nejsou regulace, příkazy a zákazy, ale individuální morální odpovědnost. Jenže ta se předává pouze od rodičů dětem. To trvá generace a vyžaduje to velké úsilí. Někdy může být vzorem morální odpovědnosti církev, ale ta u nás přes třicet let bojuje o majetek a peníze.

Naše Listina v článku 1 říká: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“ A pokračuje v článku 3 v odstavci 1: „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.“

Marxismus není mrtev, bují a kvete stále, v Praze, v Bruselu i v Moskvě. A je nesporné, že základní principy Marxova učení odporují základním lidským právům. Pokud chceme zachránit planetu a civilizaci, měli bychom se marxismu i ve skrytých podobách rychle zbavovat.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz