Článek
Čím větší město, tím větší počet názorových bublin, otevřenost a pluralita názorů a s tím spojená tolerance a nezaujatost. A naopak. V těch malých a malinkatých určuje tu jednu správnou názorovou bublinu Franta s pivní partou v hospodě, a pokud s ním někdo nesouhlasí, je to obvykle mimo mísu. Mluvím o množství názorů. Neříkám, že ve velkých městech jsou ty správné a v malém špatné názorové bubliny.
Pracoval jsem mnoho let ve firmě v hlavním městě. Za tu dobu se v ní vystřídala spousta lidí a probralo se množství rozdílných názorů, diskutovalo se o všem možném.
Poprvé mě ‚společenská bublina‘ a ‚mem‘ překvapily před pár lety. Ty pojmy byly tou dobou značně populární. S jednou kolegyní jsme si čistě náhodou začali povídat o náboženství. Nepamatuji si přesně, jak jsme se k tématu dostali, ale zaujalo mě, že se stala věřící teprve nedávno. Zeptal jsem se, jak k víře dospěla. Její odpověď byla jednoduchá: „Prostě náhle jsem měla pocit, že je to to pravé a správné.“ Moc mě její vysvětlení neuspokojilo, ale nic dalšího jsem se nedozvěděl.
Proč se o tom zmiňuji. Shodou okolností jsem pár týdnů před rozhovorem s ní dočetl knihu Richarda Dawkinse Boží blud. Autor, britský biolog, evoluční teoretik a autor řady knih, je známý kritik náboženství. Mimochodem také autor výše zmíněného pojmu ‚mem‘, jako analogu k biologickému pojmu ‚gen‘, s nímž má srovnatelné vlastnosti (ten mem!). Právě v knize Boží blud sepsal všechny své výhrady k náboženství. Zmínil jsem se kolegyni o knize a nabídl jí, ať si ji také přečte.
Vrátila mi ji za dva dny. Když jsem se podivil, že ji přečetla tak rychle, překvapila mě: „Víš, já jsem ji nečetla a ani ji nechci číst.“ Vysvětlila mi, že má svůj názor a že vlastně nemá zájem jej nějak měnit. A já pochopil, že jsem se právě (poprvé takto zřetelně) setkal s onou odlišnou názorovou bublinou.
Nebyla to úplně první odlišná bublina, ale poprvé taková zřejmá a jasná, která mi ukázala sílu a dosah tohoto pojmu.
Od té doby uplynulo hodně vody a jako člověk ochotný diskutovat o čemkoli jsem se se společenskými bublinami setkával dost často.
Naposledy v souvislosti s mou, na začátku zmíněnou, kontroverzní knihou. Nemínil jsem ji napsat jako kontroverzní a ani po napsání jsem ji za kontroverzní nepovažoval. Jelikož jsem nevěděl, jestli ten příběh hodit do koše, strčit do šuplíku nebo ho uveřejnit, rozhodl jsem se dát ho někomu přečíst. Když dáte knihu přečíst známému a dostanete odpověď: ‚je to skvělé‘, nevíte, zda je to opravdu dobré, nebo si to s vámi nechce rozházet. Pokud odpověď nepřijde, nevíte, zda dotyčný opravdu neměl čas, nebo je příběh pod psa a on si vás nechce rozkmotřit. Pak je ještě možnost nechat si text ocenit od profesionálního betačtenáře, který si ovšem za své hodnocení nechá zaplatit. Učinil jsem to tak se dvěma a poté, co jsem obdržel výborné hodnocení, běžel jsem se pochlubit své ženě. Dostal jsem studenou sprchu: „Přece ti nebude někdo psát špatné hodnocení, když si za to zaplatíš!“. A tak jsem opět nevěděl, na čem jsem.
Jazýček vah převážilo přeci jen jedno hodnocení. Objednal jsem si korekci a kontrolu textu a poté, co jsem dostal od korektorky příznivý posudek, jsem jí napsal, jak jsem osciloval mezi „hodit do koše“ a „pokusit se text vydat“. Korektorka mě potěšila svou odpovědí. Poté, co se do textu začetla, neodolala a musela ho dočíst až do konce.
Takže knížka nakonec po dalších peripetiích spatřila světlo světa a já opojen příznivými ohlasy a podpořen hlasy svých spolupracovníků jsem přinesl knihu do zaměstnání, abych uspokojil všechny, kteří se o knihu před vydáním nadšeně zajímali. Což byla velká většina z nich. Podotýkám, že jedním ze spolupracovníků byl i člověk, žijící v registrovaném partnerství, na obřadu mu byla celá řada lidí z firmy a vůbec nikdo s jeho orientací neměl problém.
Jaké bylo proto mé překvapení, když namísto očekávaného velkého zájmu mnoho lidí knihu odmítlo. Většina z těch, kteří ji odmítli, jako důvod uvedli, že se jim nelíbí zaměření knihy.
Tady se opět vrátím ke zmíněným názorovým bublinám. Žijeme v nich téměř všichni. Skýtají pohodlí, nemusím moc myslet, mám zaběhlé stereotypy. Vystrčit hlavu z bubliny a uvidět něco jiného, cizího, může být stresující. Takový pohled za zrcadlo nás může vykolejit. A kdo o to stojí, že. Obvykle starou bublinu rozbijeme a měníme za novou jen, pokud nás k tomu donutí okolnosti. A přesně o tom je moje kniha.
Muž se po několika letech pohodového manželství a dvou dětech svěří manželce, že si vždy přál být ženou. Ta váhá, zda vyhodit manžela nebo odejít. Aby se mohla vyrovnat s novou situací, musí se pokusit rozbít starou bublinu a vytvořit novou. Je mnohem snadnější člověka odsoudit než se mu snažit porozumět.
Kromě té knižní názorové bubliny došlo k rozbití ještě jedné. Když se vrátím na začátek tohoto textu, moje tvrzení, že: ‚čím větší město, tím větší možnost otevřenosti a plurality názorů a s tím spojené tolerance a nezaujatosti‘, tímto vzalo za své. Má představa, že žiji v bublině, v níž si lidé knihu přečtou, a ve výsledku budou alespoň trochu korigovat své názory na transgender osoby, byl bohužel dost naivní.
Nakonec se opět potvrdila slova mé ženy: „Počítej s tím, že o knihu budou mít zájem především jen lidé, kteří k této komunitě již mají kladný vztah.“
Nicméně i nadále věřím, že by si ji mohli přečíst i lidé, kteří se snaží porozumět, než aby rovnou odsoudili.
A vůbec, ta kniha vlastně není ani trochu kontroverzní.
Jiný
jiven@volny.cz
