Článek
„Pivo …. má vhodnou osmolalitu, tzn., že je v podstatě isotonickým nápojem, má zhruba stejný osmotický tlak jako krev, a také poskytuje „rychlé kalorie“. Je vhodné k doplnění energie po sportovním výkonu. Obsah nerostných látek, bílkovin a vitamínů dobře odpovídá látkám, které tělo sportovce při tréninku nebo sportovním výkonu ztrácí a spotřebovává. V pivu je přítomno značné množství iontů draslíku, hořčíku, fosforu a dalších stopových prvků, takže může být označeno jako iontový nápoj. ….“
Tak nějak vypadala část textu článku z jakéhosi populárního časopisu. Článek byl vystřižený a přilepený na oprýskaném a odlupujícím se šedobílém laku dřevěných dvířek jedné šatní skříně v tělocvičně, kam jsme pravidelně chodili v Brně na tréninky volejbalu. Podepsán byl na konci jakýsi profesor doktor CSc s německy znějícím jménem. Kdosi jej tam zřejmě vyvěsil již před delší dobou, protože papír byl už zažloutlý a ošoupaný, ale stále dobře čitelný, a díky svému obsahu nemohl pochopitelně ujít naší pozornosti, protože nám vlastně vkládal do rukou těžký argument proti zapřisáhlým abstinentům a pijákům cucajícím po tréninku všelijaké sladké bublinky a lepkavé limonády. A protože jsme jako studenti samozřejmě museli pečlivě dbát – a jako sportovci zvláště – na své dobré zdraví, když to tedy doporučovala taková odborná kapacita, a měli jsme to takto černé na bílém (vlastně zažloutlém) na očích při každém tréninku, nezbývalo nám nic jiného než poslechnout dobře míněné rady, obětovat se a na to pivko si po tréninku pravidelně zajít.
Tedy na druhou stranu vzato, ne že by nám doporučená „pitná kúra“ dělala nějaký zvláštní problém.
Tělocvična, do které jsme tehdy chodili, byla umístěna v staré velké budově Lékařské fakulty Masarykovy univerzity (tehdy vlastně univerzity Jana Evangelisty Purkyně, protože „Masaryk“ nebylo v té době režimem příliš oblíbené slovo). Soutěž – hrávali jsme městský přebor – se ale hrála venku na antuce od brzkého jara do pozdního podzimu a do tělocvičny jsme se tudíž přesunovali víceméně jen přes zimu. Do oné tělocvičny jsme se dostali díky kamarádství našeho trenéra se „starými pány“, kteří měli tělocvičnu už léta rezervovanou. Ti „staří páni“ byli hráči ve věku od pětačtyřiceti výše a tvořili jeden z týmů, s nimiž jsme se setkávali v soutěži. Náš tým tvořili studenti kolem dvaceti let, kteří hráli volejbal první nebo druhý rok, k tomu trenérův syn a trenér, (ten s námi také hrál a jako jediný z nás patřil do kategorie „staří páni“). A ač se to možná nezdá, byli jsme moc rádi, že jsme s nimi mohli trénovat. Důvod byl nasnadě.
Když jsme je ještě neznali a setkali jsme se s nimi poprvé v soutěžním utkání, varoval nás trenér, že to s nimi bude těžký boj. Těžko se tomu věřilo, když jsme viděli, jak při rozcvičení dosahují při bloku jen těsně nad síť, stejně tak i smeče šly obvykle jen kousek nad sítí, a razancí se jen obtížně mohly srovnávat s našimi „hřebíky“ do země. Cítili jsme se předem jako mistři a počítali s tím, že za hodinku budou tři sety (samozřejmě vítězně) odehrané. Počasí bylo ten den ideální, sluníčko svítilo a řešili jsme, kam půjdeme po „tréninku“ ještě na večeři.
Potom rozhodčí zapískal a my se nestačili divit. Z omylu jsme byli vyvedeni hodně rychle. Ten rozdíl dvaceti, pětadvaceti let zkušeností bohatě vymazal naši fyzickou převahu. Když jsme se snažili smečovat, byly jejich bloky sice nízké, ale většinou tam, kde být měly. Naše údery tak buď ztratily na razanci, a když jsme se snažili blokům vyhnout, směřovali jsme je do míst, kde na ně již předem čekali a nezřídka do autu. Žádné akrobatické vybírání míče se nekonalo – díky tomu, že věděli, kam se postavit, stačil jim krok nebo natáhnout jednu ruku a míč jednoduše vybrali. Na druhou stranu, když odehrávali míč oni, nedávali žádné rány a buď sklepávali nebo ulívali míč jednoduše do míst, kde jsme většinou nebyli, a když jsme postavili dobrý blok, namísto rány následovalo lehké „šmejknutí“ míče o blok a ten skončil obvykle daleko mimo náš dosah v autu. Bylo to kruté a rychlé vystřízlivění.
Díky koučování „našeho“ starého pána jsme sice nakonec zápas vyhráli těsně 3:2, ale trvalo to skoro tři hodiny (tehdy se ještě hrálo na ztráty). Měli jsme všichni jazyky na vestě, propocená mokrá trika, rozbitá kolena, jak jsme se vrhali po ulívkách, a hlavně hodně pošramocené ego, zatímco staří páni se snad ani moc nezapotili, krev na kolenou žádnou a byli docela vysmátí.
Takže není divu, že když přišla nabídka s nimi trénovat, vůbec jsme neváhali. Ta škola, kterou jsme od nich dostali, se nám později všem bohatě vyplatila. A také jsme se díky tomu dozvěděli, jak je pivo zdravé.
Ta večeře, o které jsem chtěl vyprávět, se konala asi po třetím nebo čtvrtém tréninku v oné tělocvičně. Bylo to koncem listopadu a toho roku přišla zima dost brzo. Sníh sice ještě nebyl, ale přes den už lezla rtuť teploměru mírně pod nulu, a v době, kdy jsme kolem šesté hodiny večer končili trénink, to bývalo i víc (vlastně méně). Restaurace, do které jsme po tréninku vyráželi, byla z tělocvičny přes ulici, kousek od jedné ze známých Brněnských ikon – Červeného kostela. To je kostel Jana Ámose Komenského církve Českobratrské, ale jinak, než Červený kostel se mu neřekne, kvůli jeho cihlové barvě.
Když jsme vylezli z tělocvičny rozehřátí z tréninku a rozpaření ze sprch, byla proto Besední restaurace po přeběhnutí ulice ideálním místem, kde jsme mohli v klidu vychladnout, podrobit se „léčebné“ kůře, případně doplnit pár kalorií. Byla to trochu lepší restaurace než nějaká čtyřka, ale zase ne tak exkluzivní, abychom si tam jako studenti nemohli jednou týdně dopřát pivko a večeři. Stoly byly na tehdejší dobu takové typické tmavohnědě umakartové, na nich bílé lněné ubrusy a uprostřed malá vázička s několika drobnými umělohmotnými kvítky. Když se vstoupilo lítačkami z předsíňky do restaurace, byla před vámi asi osm metrů dlouhá místnost, která na konci ústila do většího sálu. Na každé straně po vstupu byla trojice čtvercových stolků. Většinou nebyla v době našich návštěv restaurace příliš zaplněná, lidé sedávali převážně v sále, a i tentokrát byla levá strana při vstupu zcela volná. Po domluvě s číšníkem jsme přisunuli dva stoly k sobě a rozsazovali se kolem nich.
Na druhé straně proti nám seděl u jednoho stolu jediný člověk. Starý pán se šedivými poněkud divoce zašmodrchanými delšími vlasy a hustým bílým plnovousem. Seděl v dlouhém černém flaušovém kabátě, jehož šosy sahaly skoro až na zem, na stole měl asi z poloviny vypité pivo a zíral netečně na stůl, jako by veškeré dění v jeho okolí šlo mimo něj.
Vyšlo na mě u stolu místo, z něhož jsem na něj měl ideální výhled. Ten kabát, jeho chování a vzhled mě docela fascinovaly a evokovaly ve mně jakési přesvědčení, že se jedná o bezdomovce. Ale ne takového bezdomovce, jakého občas potkáváme v dnešních tramvajích, před kterým se lidé díky jistým intenzivním smyslovým podnětům přesunují do opačné poloviny vozu. Z něho i přes to vše vyzařovala určitá důstojnost, která ten pocit bezdomovce kompenzovala, ale na druhé straně s ním nebyla tak úplně v rozporu. Takže dnes vlastně ani nevím, zda to skutečně bezdomovec byl.
Po chvíli přišel číšník asi jen o pár let starší než my, přinesl jídelní lístky, my si objednali pití a začetli se do pěti či sedmi jídel na jídelním lístku. Cestou od nás se zastavil u stolu na druhé straně a vypadalo to, že si onen pán něco objednal. Za pár minut přiběhl s tácem, rozdělil nám pití a pár z nás si objednalo jídlo. Opět odběhl a za minutku přinesl pánovi na druhé straně vepřo-knedlo-zelo a příbor zabalený v ubrousku. Rozhovor u našeho stolu se rozproudil, historky starých pánů, naše dojmy ze zápasu z tréninku, škola, prostě jako obvykle.
Jak jsem se zmínil, stůl naproti jsem měl přímo před sebou, a tak jsem stále i během hovoru koutkem oka viděl, co se vedle děje. Pán si pomalu rozbalil příbor, chvíli pohlížel na talíř, nevím, zda to byla jeho přirozená rychlost nebo zda se kochal pohledem na jídlo, opět si pomalu talíř přisunul k sobě blíž a stejně zpomaleně zabořil příbor do jídla. V tu chvíli jsem zpozorněl – ten přisunutý talíř spočíval dobrou třetinou mimo stůl nad jeho klínem a já měl dojem, že si to vůbec neuvědomoval. První sousta řezal v místech, kde talíř ležel na stole, ale pak to přišlo. Posunul si knedlík na to místo talíře, které trčelo do vzduchu a v okamžiku, kdy se jej snažil uříznout a jen trochu se opřel příborem, talíř věren fyzikálním zákonům o silách na ramenech páky mohl jen těžko odolávat tlaku příboru. Sledoval jsem jako ve zpomaleném filmu, jak se talíř převrací přes okraj stolu, padá ze stolu a mezi koleny proklouzává až na podlahu, kde se s třesknutím rozpadá na dva nebo tři kusy, obsah talíře se během letu vyklápí a rovnoměrně pokrývá místo dopadu. To třesknutí na pozadí hospodského ruchu moc nevyznělo, a tak ani nevyvolalo moc pozornosti v sále.
Situace na jedné straně groteskní, ale na straně druhé, nebyli jsme zase natolik otrlí, abychom se té situaci mohli zasmát. Prostě stane se. Ale to jsme ještě netušili, co bude následovat. Pán nejdříve strnul, příbor směřující vzhůru v sevřených pěstech na stole. Takto setrval dvě, tři nekonečně dlouhé vteřiny. Rozhlédl se, položil příbor na stůl, a tak jak seděl na židli, sehnul se, a s tváří téměř položenou na stole natáhl ruku a nahmátl necelou půlku rozbitého talíře na zemi. Zvedl a položil ji na stůl, vzápětí znovu zašmátral pod stolem, sebral jednou rukou část vysypaného jídla a položil jej na torzo talíře. Pak opět vážně uchopil příbor a s naprostou samozřejmostí pokračoval v jídle, jako by se vůbec nic nestalo. To vše se svou charakteristickou pomalostí. Teď již byl samozřejmě v centru naší pozornosti (což mu vůbec nevadilo) a my se jen těžko mohli ubránit humornosti situace, srovnatelné snad jen se scénami z grotesek z doby němých filmů. Když dojedl to, co měl na talíři, v klidu opět odložil příbor a teď již nacvičeným způsobem zašmátral opět pod stolem a naložil si další porci. Když tak činil potřetí, objevil se na scéně číšník a my jsme čekali, co se bude dít. Poté co zjistil, jaká je situace, užasle se chytil za čelo a vypadalo to, že mu něco řekne, ale nakonec se zachoval skvěle. Pochopil zřejmě, že by asi veškeré povídání jak v dobrém, tak i ve špatném smyslu nemělo ten správný účinek, odběhl a za chvilku se vrátil se stařičkou paní. Měla šátek na hlavě, modrošedou zašlou pracovní zástěru, v jedné ruce kýbl s hadrem převěšeným přes okraj a v druhé ruce smeták. Na rozdíl od nás a od číšníka nejevila žádné překvapení – vypadala, že asi zažila v životě horší situace. Pán od vedlejšího stolu ještě jednou zašmátral po zbytku jídla, paní taktně počkala, až vytáhne ruku a jala se uklízet. Číšník odnesl „vyčištěné“ torzo talíře s příborem, paní douklízela, pán opět upadl do stejné letargie, jako při našem příchodu, pomalu usrkával zbytek piva a vše se zvolna vrátilo do starých kolejí.
Většina lidí to chápe, asi stejně jako my tehdy, jako legrační historku. I já to dnes občas vyprávím pro pobavení, ale v koutku duše dnes přeci jen cítím takovou trpkou příchuť. Možná to byl bezdomovec, možná to byl jen nemocný člověk. A i když se mu ani tehdy nikdo nesmál, mám dnes takový smutný pocit, že jsme mohli udělat trochu víc než se jen dívat. Nemyslím tím, že bych mohl zabránit tomu, co se stalo. Byl jsem tehdy sice ještě rychlý a mrštný, ale když si znovu promítnu, jak se to odehrálo, asi by tomu zabránil jen Superman. Mám ale na mysli, že jsme se například mohli složit pro něho na novou večeři a nenechat to dojít tak daleko, nebo mu číšník sám mohl přinést novou porci – určitě by to restauraci ve vyúčtování nechybělo a nanejvýš by si kuchař nebo pan vedoucí odnesl domů menší kousek masa. Ale čas bohužel vrátit nejde, co se stalo, stalo se, ať to bylo příjemné nebo ne, a v hlavě se nám obvykle zahnízdí jen to slůvko „kdyby“.
