Článek
Už jste někdy narazili na ženskou logiku? Pokud se vám zdá obrat „narazit na ženskou logiku“ divný, tak je jasné, že ne. Zadáte-li na wikipedii vyhledání výrazu „logika“, objevíte, že existuje asi 10 druhů logik. Od aristotelské, matematické, přes fuzzy atd. až třeba k intuicionistické logice. Po ženské logice ale ani stopa. Že je to klišé? No samozřejmě. Ale jen do okamžiku, než ji poznáte na vlastní kůži.
Není nic nového, že s postupujícími roky se paměť lidem jaksi nezlepšuje, spíše naopak. Někdo namítne, že se paměť dá trénovat a udržovat. Ale přiznejme si, že v mládí se trénuje a udržuje mnohem snadněji a s podstatně lepšími výsledky. Ty mršky mozkové buňky (hlavně ty co mají ve svém popisu práce uložení informací) jsou s postupujícími roky nějak línější a línější, a tak stále častěji slyším „To si fakt nepamatuješ? Vždyť jsme se o tom bavili včera.“ nebo „dřív jsi býval moje přídavná paměť a teď abych si všechno sama psala,“ či „vždyť jsi mi o tom minulý týden říkal, proč mi to opakuješ znovu.“ A spoustu dalších podobných impertinencí.
Tedy ne že by to bylo jednosměrné, často nachytám i já svou ženu, ale moje vrozená galantnost obvykle zadusí podobné výše zmíněné poznámky hned v zárodku. Tím ovšem nepopírám, že bych po nějaké mírné satisfakci občas nezatoužil. Jedna taková krásná příležitost se mi naskytla na sklonku jedné z minulých zim, kdy se ještě občas vyskytly závěje sněhu a dálniční známka byla pouze papírová.
Jak známo, pokud chcete jezdit autem po dálnicích, je třeba mít každý rok zakoupenou a v těch dřívějších letech nejpozději 1. února vylepenou na čelním skle auta dálniční známku. Někdy býval koncem ledna již problém známku sehnat, a tak když šla žena začátkem ledna pro doporučený dopis na poštu, využil jsem situace a požádal ji, aby tam známku zakoupila. Večer vyndala známku z kabelky a chtěla mi ji dát, ale domluvili jsme se, že pokud někam pojedeme, bude mít stejně kabelku s sebou, tak ať si ji zatím nechá u sebe.
Snad si ještě na tu zimu před pár roky pamatujete. Spousty sněhu, mrazy až někde u minus dvaceti a k oblevě došlo koncem února nebo začátkem března (vida, zase ta paměť). Navíc mi v těch mrazech odešla baterie, a tak jsme se na první delší cestu, která vedla dálnicí, vydali až někdy v polovině března. Ráno jsme naložili tašky, nastartovali a vyjeli jsme. Asi po třech nebo pěti minutách jsem si vzpomněl - dálniční známka. Přibrzdil jsem a zastavil za vyděšeného pohledu značky „proboha co se děje“ v odstavném pruhu a následovala ona památná konverzace zhruba v následujícím znění:
„Musíme vylepit dálniční známku.“
„Tak si ji připrav, já zatím seškrabu tu starou.“
„Tak mi ji ale dej.“
„Vždyť jsem ti ji dala, musíš ji mít ty, kam jsi ji dal?“
Až do toho okamžiku jsem si byl naprosto jistý, že ji má ona v kabelce, ale říkala to tak přesvědčivě a procítěně, a ty dva měsíce od nákupu se na mě přeci jen tak podepsaly, že jsem silně znejistěl. Opravdu si ji nechala ona nebo mi ji dala. Fakt jsem si v tu chvíli přestal být stoprocentně jistý, ale těch osmdesát procent tam stále bylo.
„Pokud si pamatuju, tak sis ji nechávala v kabelce, domlouvali jsme se, že až někam pojedeme, tak budeš mít kabelku u sebe.“
„Ne, já si přesně pamatuju, že jsem ti ji dávala.“
Prohrábla se krátce v kabelce na důkaz svého tvrzení.
„Tady není, tak se podívej u sebe, určitě ji máš ty.“
Sedmdesát procent, možná šedesát pět. Zalovil jsem v pouzdru, kde mívám doklady, ale nic podobného dálniční známce tam nebylo.
„To není možné, já ji nemám, fakt jsem přesvědčený, že sis ji nechala ty.“
„Ne, vím určitě, že jsem ti ji dávala,“ zopakovala, „no tak si vzpomeň kam‘s ji dal.“
Rezignoval jsem, i když nejméně těch šedesát pět procent tam stále bylo.
„Tak se vrátíme a podíváme se doma.“
Následovalo poněkud nasupené oboustranné mlčení. Doma jsme začali prohledávat všechna obvyklá místa, kam dáváme cenné věci, doklady či peníze. Samozřejmě bezvýsledně. Když už jsem nevěděl co dál, povídám ženě: „Podívej se, prosím tě, ještě jednou do té kabelky, musí to být jedině tam.“
Rozčileně vzala kabelku, obrátila ji dnem vzhůru a vysypala celý její obsah na stůl. Vysypala se kupa obvyklých dámských titěrností. Potom s ní ještě zaklepala a na vršek hromádky pomalu vypadla kartička. Vzala ji do dvou prstů a ukázala mi ji.
„Je to tohle?“
Zacloumal se mnou vztek, ale ukočíroval jsem ho. Pak mě napadlo asi dvacet štiplavých poznámek, ale zvládl jsem i to.
„Hmm, to je ono.“
Sebral jsem známku a šli jsme do auta. Seškrabali jsme starou známku, vylepili novou a vyrazili na cestu. Mezitím se zklidnily mé hormony a já si předem začal vychutnávat situaci, která samozřejmě, jak jsem předpokládal, musela dříve či později přijít. Čekal jsem, že uslyším něco jako „Tak promiň, tentokrát jsem to spletla já“ či něco podobného. Tetelil jsem se při představě, že přijímám její omluvu a připravoval jsem si takové blahosklonné odpovědi ve stylu „No to víš, to se občas stane i mně“ nebo „No už nejsme nejmladší a ta paměť, co si budeme povídat“. Přitom dám jasně najevo, že tedy já nejsem ten, kdo by někomu něco takového vyčítal jako někdo.
Jedeme několik minut a já stále čekám, kdy to konečně přijde. Pak koutkem oka vidím, jak se nadechuje a chystá se vyslovit onu omluvu. Napínám uši, aby mi ani jediné slovo toho potěšení neuniklo.
„No vidíš, kdyby ses na tu cestu pořádně připravil už včera, tak jsme mohli dneska odjet v pohodě bez nějakých problémů.“
Chvíli jsem vstřebával smysl jejích slov, než mi došlo, že ta ledová sprcha asi není to, na co jsem se tak těšil. K tomu opravdu nebylo co dodat a já musel uznat, že v zásadě měla pravdu. Holt ženská logika.
A jak to souvisí s kvantovou fyzikou? Nikdo na světě neví, jak vlastně kvantová fyzika funguje a proč funguje právě tak, jak funguje, ale díky výpočtům, které jsme schopni na jejím základě provádět, létáme dnes do vesmíru, máme stále lepší počítače, televize a mobily.
No, a to je přesně to, co má ženská logika a kvantová fyzika společné – nikdo neví jak, ale fungují.
